Selhání žalobkyně Ivy Bicanové

    „Konstrukce obžaloby je nemožná,“ uvedla ve svém rozhodnutí soudkyně Městského soudu v Praze Veronika Čeplová, která osvobodila bývalého ředitele magistrátního Odboru městského investora (OMI) Jana Beránka v kauze dostavby tunelu Blanka. Zprošťující rozsudek v polovině března definitivně potvrdil i odvolací Vrchní soud v Praze, čímž jen potvrdil selhání vyšetřovatelů a dozorující žalobkyně Ivy Bicanové z Městského státního zastupitelství v Praze.

    Bicanová v této partii sehrála truchlivou roli, protože soudy bezprecedentně konstatovaly její neprofesionalitu a neznalost problematiky. Z vnějšího pohledu to navíc může působit i tak, že stíhání ve svém důsledku hrálo do karet vlivným stavebním firmám, které se octly v obchodním sporu s magistrátem kvůli neuhrazeným fakturám, jejichž oprávněnost chtěl ředitel investičního odboru prověřit.

    Jan Beránek, který byl dva roky neoprávněně vláčen po výsleších a soudech, přičemž mu hrozilo až osmileté vězení, nakonec vyvázl  bez trestu. Toto martyrium se ovšem muselo negativně projevit v jeho osobním životě. Jedná se o další příklad nedůvodné šikany orgánů činných v trestním řízení, která se v posledních letech nebezpečně rozmáhá. Oč v této kauze šlo?

    Řešení zděděného problému

    Beránek nastoupil na post ředitele politicky citlivého magistrátního odboru majícího na starosti pražské investice za působení primátora Bohuslava Svobody v roce 2012. Hlavním úkolem, který se dostal na jeho stůl, byla dostavba tunelu Blanka. Proti původním předpokladům stavba nabírala několikaleté zpoždění a spolu se souvisejícími investicemi se v té době prodražila už o deset miliard korun.
    Ředitel OMI tak byl nucen řešit zděděný problém a pozastavil proplácení veškerých faktur. Tehdy hrozilo, že mohl být porušen zákon o veřejných zakázkách, umožňující navýšení původní ceny stavby maximálně o dvacet procent. Co bylo nad tuto hranici, muselo znovu projít soutěží.

    Za tím účelem oslovil Beránek tři firmy, jejichž úkolem bylo pomocí tzv. kategorizace prověřit, které faktury může magistrát bez obav proplatit, a které už nikoli. Zakázka za 30 milionů korun se však stala předmětem vyšetřování protikorupční policie a městského státního zastupitelství v čele s dozorující žalobkyní Ivou Bicanovou. Ta nakonec Beránka obžalovala pro porušení povinností při správě cizího majetku a pravidel hospodářské soutěže. Argumentovala tím, že ředitel OMI nemohl firmy vybrat bez soutěže, jelikož neexistoval stav nouze. Inkriminované posouzení zakázek podle ní měla zajistit firma IDS, kterou si pražský magistrát najal jako správce stavby.

    Žaloba nevychází ze znalosti problematiky

    Městský soud v Praze však konstrukce obžaloby smetl ze stolu a navíc podrobil žalobkyni a policii kritice. „Vypsání řádného výběrového řízení by vysoce pravděpodobně zastavilo celou stavbu,“ uvedla v osvobozujícím rozsudku soudkyně Čeplová, což by podle ní naopak způsobilo škody za stovky milionů korun. A firma IDS neměla uvedenou kategorizaci nejen ve smlouvě, ale ani na ni neměla odborníky. „Konstrukce obžaloby je nemožná,“ dodala.
    Bicanová se však nevzdala a odvolala se k Vrchnímu soudu v Praze. Ten rozhodnutí nižší instance potvrdil, a pokračoval v kritice její práce. „Žaloba nevychází ze znalosti složité problematiky, kterou musel obžalovaný tehdy řešit. Snažil se postupovat jako řádný hospodář a zabránit vzniku mnohamilionové škody,“ zdůvodnil svůj postoj předseda senátu Petr Píša.

    Beránek měl navíc tento postup posvěcený právními posudky, legislativním odborem pražského magistrátu a nakonec i samotnou Radou města. „Všichni, celá rada města včetně primátora, to považovali za jediné možné řešení,“ uvedl Píša a dodal: „Ty sporné faktury již tehdy dosáhly 1,8 miliardy korun a jejich proplacením opravdu hrozily vysoké škody na majetku Prahy.“

    V této souvislosti je nutné doplnit, že pražský magistrát se za Beránkova ředitelování ocitl pod tlakem dodavatelů stavby tunelu, které s ní vedly arbitrážní soudy právě kvůli proplacení svých pohledávek. Soud mimo jiné rozhodl o tom, že Praha nemusí zaplatit 1,7 miliardy korun firmě ČKD Praha DIZ miliardáře Petra Speychala, dodávající do Blanky technologické vybavení. Ředitel Beránek nebyl u této firmy, jakož i u jiných společností napojených na stavbu tunelu, v oblibě, protože jim za jeho působení magistrát šlapal na paty ve snaze ušetřit peníze za práce, neodpovídající skutečnému provedení.

    Neprofesionalita žalobců není ojedinělá

    O čem tento případ vypovídá? Jedná se o další příklad neprofesionality státních zástupců, která zasahuje do osobní integrity neoprávněně stíhaných lidí. Případ Ivy Bicanové je o to křiklavější, že její práce byla podrobena nebývalé ostré kritice soudů, které ji usvědčovaly z neznalosti situace. Vnucuje se však otázka, byla to skutečně neznalost a neprofesionalita nebo to mohl být to naopak záměr?

    Sluší se připomenout, že nad Městským státním zastupitelstvím v Praze drží neformální patronát pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která loni dosáhla výměny jeho vedení. S jejím přispěním se stal pražským městským státním zástupcem Martin Erazím, který nese za (ne)kompetentnost Ivy Bicanové odpovědnost.

    Ta se tak stala další státní zástupkyní, která se vědomě či nevědomě octla uprostřed složité obchodní války. Nekompetentním vyšetřováním se zapletla do byznysových sporů, jdoucích naopak proti zájmům pražského magistrátu. Vyvstávají otázky, komu její postup slouží? A jako v jiných případech, kdy došlo k neoprávněnému šikanování nevinných „sprostých podezřelých“ ponese za svůj neprofesionální přístup odpovědnost?

    Jenže to je právě problém. Pokud budou mít v rukou vyšetřování nezákonných či chybných postupů žalobců sami státní zástupci, a nikoli nezávislé orgány, jako je tomu u policie, nelze očekávat vyvozování osobní odpovědnosti. Kdo by měl v takových případech zakročit a hnát nekompetentní žalobce minimálně ke kárnému řízení? Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová nebo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman? Jenže vrána vráně oči nevyklove.
    V každém případě výkon žalobkyně Ivy Bicanové na případu Blanka zanechal mizernou vizitku a snižuje kredit celého Městského státního zastupitelství v Praze.

    Šlendrián není ojedinělý

    Takový šlendrián justičních orgánů bohužel není ojedinělý. Zatímco Bicanová patří mezi ty státní zástupkyně, které jsou v podezření, že se nevědomě či vědomě pouštějí do byznysových válek, olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan se zase s oblibou účastní politicky motivovaných kauz. Nejde jen o dosud neobhájený mohutný zásah na úřadu vlády v roce 2013, ale mimo jiné i o velmi sporné chování olomouckých žalobců (i jeho osobně) v boji o policejní reformu, který znovu málem skončil pádem vlády. Je vidět, že tolik mediálně vyzdvihovaná „nová justice“ má svoje limity. Státní zástupci v některých exponovaných kauzách, na kterých si chtějí vydobýt ostruhy, selhávají, pouštějí se do obchodních a politických sporů a zanechávají za sebou poškozené životy těch, vůči kterým se dopouštějí závažných profesních selhání, nebo dokonce nelegálních postupů.

    Dušan Šrámek

    Sdílejte
    Předchozí článekBude Marie Benešová Babišovou ministryní spravedlnosti?
    Další článekVěda a politika
    Dušan Šrámek
    Dušan Šrámek se narodil 5. května 1962 v Klatovech. Tam chodil do základní školy a na gymnázium. Před listopadem 1989 se podílel na rozmnožování a kolportování “nelegálních” tiskovin, např. dokumentu Charty 77, Lidových novin, časopisu Sport, Attack, Koruny české a dalších. Po roce ´89 působil jako nezávislý novinář v týdenících Fórum, Profit, denících Lidové noviny, Český deník, Telegraf, Metropolitan. Dnes přispívá do týdeníku Reflex a dalších tištěných i online periodik. Věnuje se politickým kauzám a ekonomicko-podnikatelské problematice.