Soudní ping-pong nejen v kauze Nečesaný

    V pátek 14. prosince 2018 uveřejnila Česká justice článek o „soudním ping-pongu“, který v kauze Lukáše Nečesaného mezi sebou hrají Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, které spojeným úsilím dosáhly toho, že ve věci musí proběhnout již šesté prvostupňové řízení.

    Nejde ale o úplně osamělý příběh. Shodou okolností ve stejný den dospěl u Obvodního soudu pro Prahu 1 k šestému zprošťujícímu rozsudku příběh podnikatelky E.R. a bývalých vysokých úředníků ministerstva zahraničí M.S. a V.M.  Obžalovaná měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.400.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku. Ministerstvo se nepřipojilo jako poškozená strana s nárokem na náhradu škody. Z hlediska povahy skutkové podstaty a domněle způsobené škody jde o bagatelní kauzu.

    Stíhání vyvolal oznámením bývalý pracovník ministerstva, propuštěný pro závažné nedostatky v práci. Obvinění převzali sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání v březnu r.2011 a k soudu věc napadla již 21.prosince 2011.  První stání hlavního líčení proběhlo 14.června 2012 před senátem předsedkyně Heleny Králové. Po třech zprošťujících rozsudcích senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové (v němž zasedá „poslední Havlova soudkyně“ Eva Burianová) nařídil změnu senátu a v jednání pokračoval senát Věry Bártové, který vynesl další dva zprošťující rozsudky. Protože jeho předsedkyně odešla do důchodu, šestého projednání se ujala začínající soudkyně Tereza Petrásková. Zahájila je dne 12.října 2018.

    Její nástup obžalované zneklidnil: obávali se, že začínající soudkyně nebude chtít jít do sporu s odvolacím soudem, odsoudí je a ponechá na obhajobě, aby je v odvolacím řízení spasila.

    Ze strany Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v řízení převážně intervenovali vedoucí státní zástupci. Z počátku to byla Šárka Pokorná, po jejím přechodu na Městské státní zastupitelství v Praze štafetu převzal Jan Lelek. Za jeho působení se již důkazní situace neměnila, přesto se vytrvale znova a znova odvolával a odvolací senát mu vždy znova vyhověl.

    Všechny pokusy obhajoby o zastavení pingpongu vyvoláním dohledu nadřízeného orgánu byly neúspěšné. Městský soud se vyjádřil, že do rozhodování senátu v živé věci nelze zasáhnout, nicméně jeho místopředseda aspoň sdělil obhájkyni, že vytkl předsedkyni senátu nedostatečné seznámení se spisem. Městské státní zastupitelství přiznalo intervenujícímu státnímu zástupci právo odvolat se vždy, kdy to je podle jeho názoru nutné.

    Došlo také na konzultaci s ministrem spravedlnosti, jež vedla k předvídatelnému závěru, že pomyslný šéf resortu nemá nástroj, jímž by nepřístojnost zastavil. Jediný, kdo by mohl zasáhnout, kdyby chtěl, je prezident republiky, který by s ohledem na extrémní délku řízení mohl využít pravomoc k aboličnímu rozhodnutí. Jeho kancelář ale příslušný návrh spolku Chamurappi z.s. postoupila na Ministerstvo spravedlnosti, jež se promlčelo k nepotřebnosti  vyjádření.

    Po každé změně senátu se musí hlavní líčení opakovat od začátku. Se souhlasem stran je možné uskutečnit opakování přečtením protokolů z hlavního líčení. Kdo někdy přečetl nahlas několik set stran, má představu, co se u soudu dělo.

    Tereza Petrásková se musela vypořádat s přečtením 3.345 stránek. Předčítala pěkně nahlas, posledních 8 stran jí zůstalo na šesté stání, konané dne 14.prosince 2018. Po skončení předčítání předložila stranám k nahlédnutí listinné  důkazy, jež nebyly provedeny. Vyzvala pak strany k případnému podání návrhů na doplnění dokazování. Žalobce žádné neměl a ojedinělé návrhy obhajoby jako nadbytečné zamítla. Pak vyzvala  strany k přednesení závěrečných návrhů.

    Žalobce opět nezklamal: odvolal se na svou poslední závěrečnou řeč, kterou doplnil dlouhým výkladem, prokazujícím vinu obžalovaných. Trval na tom, že obžalovaní úředníci porušili vnitřní předpisy ministerstva a nechovali se  s péčí dobrých hospodářů. Tím prý umožnili obžalované E.R. vylákat z ministerstva 1.400.000 Kč za neprovedené propagační akce.  Obhájci a po nich i obžalovaní naopak napadali vady dokazování a právních závěrů žalobce a dožadovali se zprošťujícího rozsudku. Mimo jiné si stěžovali na „výrobu“ falešných důkazů policií: např. obžalovaná měla mít kreditní kartu ke spořícímu účtu obžalovaného V.M., která neexistuje. Nebo tvrdili, že obžalovaná často navštěvovala ministerstvo, ale ve skutečnosti jí přiřkli návštěvy jiné ženy shodného jména. Obžalovaný V.M. se dožadoval, aby žalobce uvedl, na kterém čísle listu se nachází neexistující zpráva od neexistujícího zahraničního zastupitelství, na kterou se odvolával jako na důkaz, že propagační akce se neuskutečnily. Žalobce mlčel. Obhájce Josef Lžičař zkritizoval chování odvolacího senátu, který benevolentním přístupem k opakovaným odvoláním žalobce zpochybnil právní jistoty obžalovaných.

    Po krátké přestávce předsedkyně senátu ve 13:25 začala vyhlašovat rozsudek. Obžalované opět zprostila. Odůvodnění rozhodnutí bylo přímo drsné pro policii. Předeslala sice, že kritiku pronáší nerada, ale nezbývá jí než říci, že nikdy neviděla tak špatně vedený spis z přípravného řízení jako tento. Kuriozitou byla velká obálka, obsahující větší počet listinných materiálů, prokazujících uskutečnění předmětných propagačních akcí. Ty se nepochybně konaly a patřily k nejúspěšnějším akcím českého předsednictví Evropské unie. Policistům také vyčetla nesprávný směr vedení otázek při výsleších, z něhož je patrné, že nepochopili správně, co vlastně vyšetřují. Ptali si např. diplomatů, zde v jejich působišti proběhly nějaké semináře  a dostávali  záporné odpovědi, jež byly sice správné, ale zkoumané propagační akce nesestávaly ze seminářů.

    Neušetřila ani  žalobce, kterému vytkla, že vytěžoval tendenčně svědecké výpovědi, z nichž si vybíral jen to, co  škodilo obžalovaným. Přičetla mu také k tíži, že nikdy nepřišel nahlédnout do soudního spisu, ač nebyl přítomen u celého dokazování.

    Přibližně po padesáti minutách bylo hotovo a přišla řada na poučení stran řízení a na jejich vyjádření. Žalobce nezmoudřel: vzal si lhůtu na vyjádření, takže se můžeme sázet, zda se odvolá i pošesté.

    Ze srovnání kauz Krajského soudu v Hradci Králové a Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že vinu na vzniku „pingpongu“ nenese prvotně neúprosný odvolací soud, ale tvrdošíjný žalobce, který se odvolává stále dokola, i když dokazování už nic zásadně nového nepřineslo. Všecko je přece v lidech. V kauze Lukáše Nečesaného bychom snad na zaťatost žalobkyně mohli nahlížet poněkud smířlivěji, protože žije v domnění, že se snaží zabránit beztrestnosti útoku proti životu a zdraví, ale ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o „pouhých“ 1.400.000 Kč, které nikdo nepostrádá a náklady na téměř osmiletý proces jsou patrně vyšší. V obou případech ale dochází k brutálním zásahům do životů obžalovaných. Žalobci si je dovolí bezstarostně, protože mají jistotu, že za neoprávněně podanou obžalobu nebo poškození obžalovaných nesprávně vedeným procesem nebudou voláni k odpovědnosti.

    Zdeněk Jemelík