Stanovisko Exekutorské komory k údajnému neoprávněnému obohacení prezidenta EKČR na nákladech exekuce

    V nedávné době proběhlo médii množství článků, podle nichž prezident Exekutorské komory ČR JUDr. Vladimír Plášil, LL.M., prohrál soudní spor o vydání údajného bezdůvodného obohacení spočívajícího v nákladech exekuce, která byla zastavena. Aktivita byla vyvolána postupem advokáta Mgr. Petra Němce, který v soudním řízení zastupoval žalobkyni – povinnou v předmětném exekučním řízení.  Články naneštěstí zcela nepřesně, neobjektivně a zavádějícím způsobem informují o jádru celého soudního sporu a důsledcích vydaného rozsudku.

    Na úvod Exekutorská komora ČR zdůrazňuje, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v této věci byl prozatím vyhlášen pouze ústně, písemné vyhotovení ještě účastníkům řízení nebylo rozesláno. Rozsudek není pravomocný a je stále možné jej zvrátit podáním odvolání.

    Většina článků (např. Hospodářské noviny: Prezident Exekutorské komory prohrál u soudu. Podle rozsudku se obohatil neoprávněně a musí vrátit peníze ze zastavené exekuce, publikováno dne 28. 1. 2019) zcela mylně informují, že exekuce, v niž mělo dojít k údajnému bezdůvodnému obohacení prezidenta Komory, byla zastavena kvůli její protiprávnosti. Ta měla spočívat v neplatném exekučním titulu – rozhodčí doložce. Zjevné nesprávnosti je však nutno uvést na pravou míru.

    Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, který jejím provedením pověřil právě JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že soudní exekutor sám exekuci nikdy nemohl a nemůže vést z vlastní vůle. Exekuci vždy nařizuje exekuční soud, který má dle konstantní judikatury zkoumat, zda je exekuční titul (zde rozhodčí nález) pravomocný a vykonatelný ve všech aspektech (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1094/2014). Otázku vykonatelnosti exekučního titulu tedy není oprávněn zkoumat soudní exekutor, ale právě soud, který exekuci nařizuje. Jak nadto vyplývá z další setrvalé judikatury, soudní exekutor je povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než jeho pověření zanikne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012). Exekutor si tedy nemůže sám vyhodnotit, zda je exekuční titul platný či nikoli, není ani oprávněn exekuci sám zastavit nebo ji neprovádět, neboť by se dopustil průtahů v řízení. Při tom všem je vázán pokyny exekučního soudu. Vycházeje z těchto zákonných předpokladů, byla-li exekuce řádně soudem nařízena a jejím provedením byl pověřen JUDr. Vladimír Plášil, LL.M., nemohl ve věci činit jinak, než exekuci provádět.

    Uvádí-li následně média, že předmětná exekuce byla zastavena z důvodu její protiprávnosti, pak se jedná o zcela nepravdivou informaci. K zastavení exekuce došlo na základě návrhu oprávněného, soudní exekutor v takovém případě exekuci zastaví v souladu s § 55 odst. 4 exekučního řádu bez dalšího. Nezkoumá se přitom oprávněnost exekuce ani jiné právní otázky. Ani v případě, který nyní posuzoval Obvodní soud pro Prahu 7, nebylo žádným rozhodnutím soudu nebo soudního exekutora deklarováno, že by exekuce snad měla být nezákonná. Nebyla ani nikdy posuzována platnost rozhodčí doložky či rozhodčího nálezu, coby exekučního titulu. Exekuce byla od nařízení až do zastavení vedena v souladu se zákonem. Zastavení exekuce v tomto případě nemá zpětné účinky a nikterak nečiní exekuci nezákonnou. Uvádět proto veřejnost v omyl nepravdivými informacemi, že předmětná exekuce byla vedena protiprávně, je značně nezodpovědné, neboť otázka její oprávněnosti nikdy nebyla nikým zkoumána.

    Zmiňovaná exekuce byla nadto zahájena již v roce 2009, tedy v době, kdy používání rozhodčích doložek v těchto typech sporů bylo zcela v souladu s právními předpisy, tehdejší judikaturou i odbornou literaturou. V době zahájení exekuce tedy nikdo, ani soudní exekutor, nemohl předpokládat, že několik let poté dojde k tak razantní a překvapivé změně judikatury, která tehdejší běžnou praxi zcela zvrátí.

    Médii zmiňovaná exekuce tedy byla vedena řádně, byla nařízena soudem a soud pověřil jejím provedením exekutora. Exekutorská komora ČR zdůrazňuje, že respektuje veškerá rozhodnutí soudů, včetně zmiňovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 v této věci. Opět však podotýká, že rozhodnutí doposud nenabylo právní moci a není doposud ani známo jeho odůvodnění.

    Obecně Exekutorská komora ČR zastává názor, že soudní exekutor má za svou práci dostat zaplaceno tak jako kterýkoli jiný subjekt, který svou práci řádně odvedl. V řešené věci přitom nedošlo k žádnému pochybení soudního exekutora, které by snad mohlo mít za následek ztrátu jeho nároku na úhradu nákladů exekuce, v nichž žalobkyně spatřuje bezdůvodné obohacení exekutora. Náklady za osmiletou práci soudního exekutora (exekuce od roku 2009 až do roku 2017) a jeho úřadu tak mohou být v důsledku rozhodnutí soudu zcela znehodnoceny navzdory tomu, že se sám exekutor pochybení nedopustil. Povinná se přitom exekuci nebránila a návrh na zastavení exekuce podala až téměř po osmi letech od zahájení exekuce. O částce nákladů exekuce, jejíhož zaplacení se žalovaná prostřednictvím žaloby domáhala, bylo rozhodnuto již v roce 2010 příkazem k úhradě nákladů exekuce, který je pravomocný a proti němuž se povinná taktéž nebránila.

    Diskutovaná exekuce nebyla zastavena na základě neplatné rozhodčí doložky, tedy rozhodčího nálezu. Nicméně bez ohledu na tuto aktuální kauzu lze dodat, že nařídí-li exekuci v takové situaci soud, tedy stát v rámci výkonu moci soudní, pak pochybení podle názoru Exekutorské komory ČR může spočívat maximálně právě na bedrech státu. To platí obzvláště za situace, kdy to byl opět soud, tedy stát, kdo rozhodl o změně podmínek, a používání rozhodčích doložek v určitých situacích de facto zakázal. Odpovědnost za takový postup státu by dle názoru Exekutorské komory ČR neměla být přenášena na soudního exekutora, coby orgán, jehož stát pověřil výkonem svých rozhodnutí bez možnosti exekutora provedení exekuce odmítnout.

    S ohledem na výše uvedené má Exekutorská komora ČR za to, že nelze činit unáhlené a zobecňující závěry na základě jednoho nepravomocného rozhodnutí soudu, jehož odůvodnění doposud není známo ani účastníkům soudního řízení. Je proto zarážející, s jakou jistotou považují některá média a jimi citovaný Mgr. Petr Němec, advokát protistrany v daném řízení, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 za precedentní. Podle názoru Exekutorské komory je naopak nyní nutno vyčkat na písemné odůvodnění rozhodnutí, které navíc doposud nenabylo právní moci a které ještě může být změněno v případném odvolacím řízení.

    Mgr. Jan Mlynarčík