Pražský soudce Alexander Sotolář může dál soudit Foto: archiv

Sotolář může dál soudit, Benešová varovala před „falešnou stavovskou solidaritou“

Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) rozhodl, že soudce Městského soudu v Praze (MS) Alexandr Sotolář se dopustil kárného provinění, když pozměňoval s velkým časovým odstupem protokoly z hlavního líčení. Neshledal však důvody pro jeho odvolání z funkce soudce, jak navrhovala ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Sotolář přišel o funkci předsedy senátu.

Oproti prvnímu dni jednání kárného senátu se dnes dostavila osobně i ministryně Benešová. Ta ve své závěrečné řeči apelovala na kárný senát, ať se při svém rozhodování neřídí „falešnou stavovskou solidaritou“, ale stavovskou ctí a zbaví Sotoláře funkce soudce.

Kárný senát nejdříve konstatoval obsah problematických protokolů, kdy provedl porovnání protokolů pořízených zapisovatelkami s těmi po úpravách od soudce Sotoláře. Senát zjistil rozsáhlé úpravy, a to i nad rámec těch, které byly součástí kárných návrhů.

Dále zazněla stanoviska devíti předsedů odvolacích senátů Vrchního soudu v Praze (VS), kteří zhodnotili práci soudce Sotoláře. Shodně zaznělo, že je Sotolář na jedné straně soudce erudovaný a kvalitní, na straně druhé však zarputile setrvávající na svých názorech, kdy často nerespektuje názor odvolacího soudu.

Soudcovská rada MS v Praze označila Sotoláře za velmi pracovitého soudce, který dosahuje statisticky nadstandardních výkonů. Sotolář podle rady má vysoké nároky na sebe a administrativu, přičemž se jedná o odborníka, který se věnuje i publikační činnosti. Za celou dobu jeho působení u soudu bylo na Sotoláře podáno 6 stížností pro průtahy, z čehož dva byly důvodné. Při ukládání trestu by se mělo podle rady přihlédnout, že se jedná o ojedinělý exces, který by se neměl řešit zbavením funkce soudce.

V závěrečné řeči upozornil první kárný žalobce, předseda MS v Praze Libor Vávra, že z pohledu trestního řádu je pro řízení podstatné, co je na zvukovém záznamu. Bohužel, trestní řád se úpravami stal podle něj nekonzistentním, a tak jsou vedle zvukového záznamu ještě pořizovány protokoly. Za protokolaci odpovídá protokolující úředník, ale podle Šámalova komentáře k trestnímu řádu za jejich konečné znění má odpovědnost předseda senátu.

Všichni soudci podle Vávrovy zkušenosti kontrolují protokol tak, že přelétnou protokolaci, zda tam nejsou zjevné nesmysly. „Nikdy to ale nedělají jako soudce Sotolář, že to čtou od začátku do konce, se Sotolářem jsme se o to hádali, nikdy jsem to nechápal, vyčítal jsem mu to,“ uvedl před kárným senátem Vávra.
Předmětné protokoly byly přitom podle Vávry přepsány vynikajícím způsobem, jakkoliv se jednalo o složitou materii. Soudce by měl přitom do jejich znění zasahovat podle něj jen výjimečně. Odmítl také argumentaci Sotoláře, že doplňoval do protokolů to, co zaznělo, jen ale jindy. To odporuje podle Vávry přímo trestnímu řádu, neboť standardně soudci hodnotí, kdy bylo co řečeno a porovnává se spontánní výpověď svědků či obžalovaných s jejich pozdějšími výroky. „Nepovažuji to za zločin, je to gigantická ostuda, znevěrohodňuje to jednání soudu,“ uzavřel Vávra svoji řeč.

Kárného říze se zúčastnila i ministryně Benešová Foto: archiv

Podle druhého kárného žalobce, ministryně Benešové, to ale není jen ostuda, ale něco nemyslitelného, co „totálně znevěrohodňuje justici“. Škody přitom podle Benešové stoupají a chybí odpovědnost, těch, kdo rozhodují.
Podle ministryně není zaručeno, že se nebude v případě Sotoláře jeho pochybení opakovat, zůstane-li ve funkci soudce. „Je to o tom, že se mu všechno vymklo z ruky, při té své činnosti byl bohorovný, nevím, jak to jinak nazvat. Stát se to nemělo, měl by to být příklad pro ostatní, aby se takového jednání vyvarovali, má to dopad na osudy lidí“, uvedla Benešová, která na závěr varovala před „falešnou solidaritou“ a vyzvala, aby kárný zbavil Sotoláře funkce soudce.

Sotolářův obhájce Bohuslav Horký, soudce VS v Praze, bylo těmito slovy Benešové „trochu zděšen“. Oba kárné návrhy jsou přitom podle něj výsledkem nepochopení příslušné právní úpravy, která se protokolace týká. Ta je totiž podle něj vadná a odpovědnost mají všichni, kteří to dlouhou dobu přecházejí. A to včetně soudců samotných, protože nenašli odvahu to změnit. „Doslovná výpověď se protokoluje jen na výslovnou žádost, přičemž kvalita protokolace neodpovídá trestnímu řádu. Provádějí to bývalé zapisovatelky s ročním kurzem. Trestní spisy se nám rozrůstají do velikosti, že je vozíme na náklaďácích. Původní záměr byl, že přepis budou provádět vyšší soudní úředníci s právnickým vzděláním a se znalostí věci. Do jisté míry je kárné řízení důsledkem nedůslednosti nás všech, že jsme tu geniální právní úpravu nedokázali správně aplikovat,“ uvedl Horký.

Soudce neměl zlý úmysl

Pokud jde o zásahy předsedy senátu do protokolu, tuto pravomoc podle Horkého trestní řád předsedovi senátu dává a lze proti tomu vznést námitky. „Tady ale námitky proti protokolaci nebyly nikdy obhajobou uplatněny. Jen tehdy by byl nucen předseda senátu sednout k nahrávce a porovnat znění. Tady neměl zákonný důvod toto učinit,“ konstatoval Horký.

Podle něj je pro řízení podstatný zvukový záznam z jednání a protokol je vytvářen jako pomůcka soudci, která může být poskytnuta i stranám řízení. „Možná měli tvůrci změn trestního řádu jít tak daleko, že by se stranám předával jen zvukový záznam,“ uvedl Horký. Dále zdůraznil, že obhajoba měla k dispozici upravené protokoly ještě před vynesením rozhodnutí, aniž by ovšem vznesla proti protokolaci námitky. To neučinila ani poté, co byl rozhodnutím VS změněn senát.
VS při prvním zrušujícím rozhodnutí vady v protokolu nevytkl, učinil tak až v druhém rozhodnutí, kterým zároveň případ soudci Sotolářovi odebral, čímž mu podle Horkého znemožnil možnost zákonné nápravy.

Horký odmítl, že by v jednání Sotoláře byl zlý úmysl či záměr poškodit obžalované. „Měl být podán na řízení o nezpůsobilosti soudce, protože se v tom, lidově řečeno, Sotolář hrabe a nerozhoduje normálně,“ uvedl Horký. Ten prý chtěl nejprve obhajobu Sotoláře odmítnout, než si jako bývalý místopředseda MS v Praze uvědomil, že za kárné řízení možná může i on. A to proto, že včas nepřišel na to, jak byli někteří prvostupňoví soudci MS v Praze přetíženi specializací na závažnou hospodářskou činnost. To mělo vliv nejen na Sotoláře, ale i na další jeho kolegy se stejnou agendou.

„Domnívám se, že doktor Sotolář udělal chybu. Stejnou chybu, jako jiní soudci. To se dělo i dřív, ale tenkrát, když se výpovědi opakovaly do protokolu, mohlo se to hned napravit,“ konstatoval Horký. „Pro doktora Sotoláře je to výrazné životní poučení, i z hlediska stylu práce. Myslím si, že i samotné projednání věci, pokud nedospějete ke zproštění, postačí,“ uzavřel.

Soudce Sotolář ve své závěrečné řeči přiznal průtahy při zpracování protokolů. To ale podle něj nemohlo obhajobě ztížit uplatnění práv, neboť měla k dispozici nahrávky i přepisy, a pro zpracování odvolání měla dlouhý prostor. Přiznal rozdíly mezi audiozáznamy a protokoly, nešlo podle něj ale o doslovnou protokolaci. „Ano, byly prováděny úpravy. Důvody pro ně byly racionální, odvíjely se od částečné nesrozumitelnosti některých pasáží či jejich nedokončení. Úpravy byly prováděny s cílem je doplnit, nikoliv s cílem účelově pozměnit a důkazně podložit předem utvořenou představu o jejich vině. Proč bych to dělal, proč bych cíleně či vědomě pozměňoval výpovědi? Neměl jsem osobní zájem na výsledku řízení, většina obžalovaných již v prvním rozsudku byla zproštěna. To, co bylo upraveno, nemělo vliv na rozhodnutí, nemohlo by jim to ani přitížit,“ uvedl před kárným senátem Sotolář.

Kárný senát však konstatoval, že soudce Sotolář ohrozil svým jednáním důvěru v nezávislé rozhodování soudu a potrestal jej odvoláním z funkce předsedy senátu. Předseda senátu má sice povinnost upravit protokoly, Sotolářovy úpravy však posouvaly více či méně smysl výpovědí. Přitom tak činil soudce Sotolář i tam, kde byla protokolace zřetelná a změny tak vedly často k posunům v pravý opak toho, co bylo řečeno, kdy osobám vložil do úst sdělení, která neuvedly. Sotolář si navíc podle kárného senátu musel být vědom, že změny neodpovídají skutečnosti.

Kárný senát ovšem v jednání Sotoláře neshledal úmysl. Přihlédl také ke kárné bezúhonnosti soudce, jeho erudici, dobré praxi a velkému zatížení. Na stranu druhou kárný senát Sotolářovi vytkl, že neprovedl sebereflexi a nepřiznal pochybení. Podle kárného senátu ale nebylo nutné, aby vyhověl ministryni spravedlnosti a zbavil Sotoláře funkce soudce, neboť má za to, že toto řízení i kárné opatření je pro soudce „dostatečná výstraha před opakováním vytýkaného jednání“.

Petr Dimun