František Ištvánek v roce 2016 Foto: Nejvyšší soud

Bývalý šéf civilního kolegia Ištvánek odchází. Justice by si podle něj neměla připouštět že záleží na tom, který soudce bude věc soudit

Od nového roku zanikne funkce dvěma soudcům Nejvyššího soudu. Zdeňka Dese se to týká z důvodu dovršení věkové hranice 70 let. Na soudu ale zůstane v pozici asistenta. To někdejší předseda občanskoprávního a obchodního kolegia František Ištvánek odchází na vlastní žádost ve věku 69 let a na svá léta strávená na Nejvyšším soudu zavzpomínal ve čtvrtletníku AEQUITAS.

Ve spojení s Vaší rozhodovací činností u Nejvyššího soudu se mj. velmi často vzpomíná na rozhodnutí z března 2009, kdy Váš senát definitivně potvrdil, že ve vlastnictví státu zůstane Katedrála sv. Víta na pražských Hradčanech. Nárokovala si ji přitom katolická církev. Vy osobně tehdejší rozhodnutí považujete za jedno z řady „těch jednoznačných“, kde nastíněný právní problém nebyl nijak složitý anebo to naopak z právního hlediska bylo složité rozhodování?
Už v té otázce je naznačeno nedorozumění, které opanovalo tehdejší mediální reflexi rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten neměl, a ani nemohl mít, kompetenci rozhodovat o tom, zda katedrála a soubor dalších nemovitostí tvořících významnou část Pražského hradu, zůstane ve vlastnictví státu či zda patří katolické církvi. Předmětem sporu byl žalobní požadavek církve, aby bylo určeno, tedy potvrzeno, že tyto nemovitosti náležejí církvi. Přitom žaloba sama tvrdila, že stát tyto nemovitosti v padesátých letech 20. století církvi vzal. Šlo tu tak o dělbu moci, o otázku, zda soudy mohou bez zákonného zmocnění měnit vlastnické vztahy. A dobové vnímání, dodnes podstatně nepřekonané, vycházelo z toho, že takové změny nejsou bez restitučního zákona možné. Ostatně i ohledně církevního majetku se takový princip pozdějším přijetím zákona o církevních restitucích prosadil. Z tohoto úhlu pohledu pro mne osobně dotazované rozhodování nepředstavovalo složitý právní problém. Ten snad byl zajímavý jen potud, že stát zjevně legislativně s dořešením církevních restitucí dost otálel, ale to nemohl řešit Nejvyšší soud jako vrcholný orgán civilního soudnictví, k tomu mohl říci své jedině Ústavní soud. A také tak později, byť ne ve vztahu ke katedrále, učinil. Také se hodí podotknout, že před naším rozhodováním ten akt, kterým se Pražský hrad stal v roce 1956 majetkem všeho lidu, jak to eufemisticky totalitní stát vyjádřil, nebyl Ústavním soudem jeho rozhodnutím k ústavní stížnosti, navzdory jeho napadení, dotčen.

Přinejmenším rozhodnutí ve věci svatovítské katedrály budilo řadu emocí a Váš senát byl jistě po určitou dobu centrem mediálního zájmu. Jak jste to vnímal jako soudce?
No, musím přiznat, že právě způsob  medializace rozhodnutí mne tehdy dost zaskočil. Pan kardinál Miloslav Vlk pronesl výrok, že „chrám nám vzal komunista“, Lidové noviny se ptaly, zda na Nejvyšším soudě nemají lepšího soudce… Pokusil jsem se o věcnou reakci. Dodnes nevím, proč jí tehdejší místopředseda soudu v médiích utlumil. Ostatně šlo o jediný případ, kdy jsem zaznamenal, že by měl na cokoliv ohledně justice skutečný vliv. S odstupem doby silně vnímám, že z hlediska mediálního ohlasu a simplifikace nebylo šťastné, že o takových politicky citlivých věcech rozhodovali i soudci, kteří vzhledem ke svému zařazení do doby, podlehli kariernímu tlaku a byli, byť vzhledem k celoživotnímu působení epizodně, součástí komunistické nomenklatury. To jsem subjektivně pociťoval vždy. A když teď končím, vidím v tom kladný moment. – Totiž, že zanedlouho nebude možné českou justici pro působení mé generace z tohoto důvodu napadat.

Vy sám ze svého působení v taláru vzpomínáte na jaká další rozhodnutí?
Talár jsem si prvně oblékl v roce 1979 a vzpomínám hned na prvé. Ve skutkově složité několik let projednávané věci dětmi vykradeného sklepa jsem musel vydat dvě opravná usnesení, tehdy jsem koncepty psal rukou a dodnes mám z té doby patrné otlaky prstů. Rozváděl jsem také, přes odpor protistrany, manželství dosud jediného československého kosmonauta… Ale vážně, za ta léta u Nejvyššího soudu jsem podepsán nejméně pod dvěma a půl tisíci rozhodnutími a je mi těžko zdůrazňovat některá, ať již z působení v exekuční, restituční či nynější náhradové agendě.

Jsem hluboce vděčen osudu za demokratickou zkušenost. V dnešních zběsilých informačních poměrech nelze při referování o výsledcích justice vyčítat zkratky, a tím spíše ne jiná, než odborná, vyjadřování se k nim. I ta přibližují justici k reálným poměrům a jsou pro soudce zpětným zdrojem poznání reality. Soudce by asi měl v příštím podobném případu věnovat při uvádění důvodů svého rozhodnutí pozornost kritice jeho předcházejícího odůvodnění, dojde-li k němu. Stále přeci platí, že rozhodnutí píše především pro účastníky, a to i pro všechny příští, a nikoliv pro nadřízené soudy nebo pro odborníky. Soudce je zvyklý na konflikty, vždyť se cizími konflikty živí. Ale když jich bude méně, je to i pro něj dobré. A hlavně se nesmí stát jeho vlastními. Takže k otázce doporučuji být nad věcí.

U Nejvyššího soudu jste od roku 2004, už v roce 2005 jste se stal předsedou občanskoprávního kolegia, později společného občanskoprávního a obchodního kolegia. Ve funkci jste byl až do 31. prosince 2015, tedy přes deset let. Jak na ni vzpomínáte? Jakou část pracovní doby Vám činnosti spojené s funkcí vysokého soudního funkcionáře běžně zabíraly?
Na bilanční otázku, v níž je popsáno mé působení u Nejvyššího soudu, rád vyjádřím své díky tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu, že mne na něj jako tehdejšího místopředsedu pražského soudu, s působením na obchodním úseku, pozvala a záhy nabídla funkci, s níž jsem si spojoval svoji představu, že mi umožní co možno nejpestřeji poznat úplnou agendu civilního kolegia. Musel jsem se srovnávat s výraznými osobnostmi, hegemony tehdejšího civilního soudnictví a měl jsem hendikep krátké dovolací praxe. Tento smysl přijetí funkce se zcela naplnil. V rovině organizační byla má úloha v předsednictví kolegia, záhy rozšířeného i na obchodní agendu, nelehká. Personální hierarchie již byla nastavena, základní pravidla fungování kolegia založena. Paní předsedkyně Iva Brožová se netěšila respektu podstatné části kolegia, těsně před mým příchodem proběhla rebelie soudcovské rady, a pak po pár letech byla atmosféra v době jejího deklarovaně protiústavního odvolání z funkce, a nástupu nově jmenovaného dalšího místopředsedy, doslova výbušná. Část soudců projevovala snahu usnášet prostřednictvím kolegia svůj zájem na podpoře místopředsedů soudu. A hlavně neustále rostl nápad nových věcí. Z minulosti tu přitom byly početné, a někdy i svou délkou třaskavé, nedodělky. Do toho se nechtělo přijít mnohým kandidátům z nižší justice, například z Prahy po léta nepřišel vůbec nikdo.

Kolegium přitom bylo tradičně, a ze své podstaty, velice emancipované. Zvolil jsem konzervativní metodu jeho řízení, snažil jsem se dosáhnout v kolegiu vnitřního konsensu. Z toho jsem měl problémy, jak ve vztahu k předsedkyni soudu, tak i vůči soudcům, kteří chtěli prosazovat své představy. Přesto jsem si nikdy nemyslel, že by kolegium bylo nefunkční, svoji základní úlohu sjednocovat judikaturu podle mého názoru zdárně plnilo.

Po roce 2010 přišlo zklidnění, přišli noví soudci a ve spolupráci s tehdejším legislativním náměstkem ministra spravedlnosti Františkem Korbelem jsme se prostřednictvím řady konferencí dialogem s autory podíleli na finalizaci nového civilního kodexu. Tím vznikly podmínky pro, podle mého názoru úspěšnou, recepci nového civilního a obchodního práva do justiční praxe.

František Ištvánek na archivním snímku Foto: Nejvyšší soud

Také množství nedodělků již přestalo být tak tíživé. Zásadní zlom pro dnešní skvělý stav nastal po nástupu nového předsedy soudu Pavla Šámala, s nímž jsem ještě nějakou dobu ve funkci působil. Jemu se podařilo v podmínkách klesajícího nápadu nových věcí zajistit potřebný počet asistentských míst.

Z toho plyne odpověď na druhou část otázky. Snažil jsem se, tak jako v době působení u soudů nižších instancí, já ostatně vždy střídal ryze soudcovské působení s funkcionářským, souzení nezanedbávat s minimální úlevou, ona vlastně ani nebyla dobře možná.

Ve výsledku raději vzpomínám na ona nefunkcionářská působení, protože ve funkcích vždy žel zůstávalo souzení na druhém místě, za potřebou neustále řešit různé krizové stavy či běžné svízele plynoucí z odpovědnosti za chod organizovaného úseku. Ztráta adrenalinových situací mne nakonec vzhledem k přibývajícímu věku nijak nemrzela a těšil jsem se na vedení kolegia ctěným přítelem Vladimírem Kůrkou, který se na Nejvyšší soud vracel z Ústavního soudu. Ještě jako předseda kolegia jsem koncentroval a stabilně usadil do rozvrhu práce agendu odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí. Ta proběhla jako lavina českou justicí a dodnes některé její složky zaplavuje. Sám jsem se do té agendy usadil, na to jsem měl organizační oprávnění, a už u toho zůstal, nyní jako spokojený soudce. Ale ta agenda je pořád nejpočetnější a stále přináší potíže s organizačním zakotvením. Alespoň, že je dnes oproti výchozímu stavu relativně judikatorně uspořádaná.

Změnily se za těch zmíněných 10 let požadavky, ať už nejužšího vedení soudu či soudců samotných, na výkon funkce předsedy kolegia?
Nemyslím, že by se výrazně změnily požadavky na výkon funkce předsedy kolegia za oněch deset let.  Mohu-li nahlížet a hodnotit, ani potom, za působení Vladimíra Kůrky či J ana Eliáše. Obecně je žádoucí, aby funkci zastával soudce s respektem, kterého je ve vnitřním justičním životě vidět. Zda jsem to byl i já, to se neodvážím hodnotit. Specificky, ve vztahu k té funkci, pak je nutné vycházet z toho, že kolegium je velmi autonomní orgán s výraznými i nepsanými kompetencemi. Vždyť ta instituce jsou právě všichni ti neprůměrní soudci, s mimořádným postavením, což platí i ve vztahu ke správě soudu. J eho předseda se musí neustále vyrovnávat s tím, že je jaksi přeneseným představitelem správy soudu a prvním reprezentantem soudcovského tělesa, neustále balancuje mezi často nejednotným tlakem soudců a nejužšího vedení soudu, jak to nazýváte. Když to neustojí a vychýlí se, těžce na to doplácí. Ta funkce je v justici zcela výjimečná a jsem vděčen osudu, a ovšem i předsedkyni Ivě Brožové,  že jsem si  ji mohl zkusit. Omlouvám se všem, kterým jsem jejím výkonem způsobil nějaký přetrvávající šrám, nechtěl jsem to. A přes své těžkosti z doby působení paní předsedkyně, musím vyjádřit, že jsem ani u ní zlý úmysl nikdy nepozoroval a že by jí celá česká justice, ve vnějším výsledku, měla být vděčná za úroveň své nezávislosti.

Co se Vám, podle Vašeho vlastního mínění či pocitů, na práci civilního úseku soudu podařilo z pozice předsedy kolegia změnit k lepšímu?
Možná že nic, takové hodnocení náleží ostatním,  je-li toho vůbec zapotřebí. Už jsem naznačil, že z mého uspokojeného pohledu kolegium své funkce plnilo, všichni se na tom svým způsobem podíleli. Pak mne pan předseda Pavel Šámal, po vyhodnocení ankety mezi soudci, když mé působení v důsledku legislativní změny muselo skončit, velmi nemile překvapil. Tehdy při hledání nového předsedy kolegia pravil, že „kolegium je v rozkladu“. Myslím, že nikdy nebylo a není. Nemůže být, to by museli být v rozkladu právě jeho soudci. Jenom je prostě určitý rozdíl mezi civilními a trestními soudci, tak je to všude v justici. Snad přeci jen, za mého působení ve vedení soudu přibyla, k mému upozornění, na průčelí budovy evropská vlajka.

Společenské povinnosti předsedy kolegia spolu s bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, bývalým místopředsedou Romanem Fialou a předsedou senátu trestního kolegia Františkem Hrabcem (zcela nalevo) Foto: Nejvyšší soud

Zmíníte nějaké zásadní stanovisko, na které jste za kolegium „zvláště pyšný“?
Právě mimoprocesní sjednocovací činnost je z nejdůležitějších sjednocovacích funkcí kolegia. Vyžaduje však práci soudců jaksi navíc a taková jejich práce je při kontroverzi nástrojů velice nevděčná. Vždy mi šlo o to, aby kolegium mělo sjednocovací výsledky. Sama kvalitní diskuse jednotě rozhodování bez institucionálního výstupu nepřidá. To platí pro schvalování vybraných rozhodnutí k uveřejnění ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek. J á ten proces pokládám za velice důležitý nejen proto, že se všichni soudci kolegia jednou za měsíc sejdou v bílých košilích a kravatách, ale proto, že si udržují alespoň nějaký přehled o práci ostatních a že to poznání klade na každého, i když je na samotném jednání kolegia neaktivní, požadavek na určitou kvalitu individuálního a senátního rozhodování. Zvláště to pak platí pro tvorbu a projednávání návrhů stanovisek, u nichž je sice širší prostor pro obecnější a zároveň abstraktnější právní práci, ale zároveň jejich zpracovatelé musí čelit mnohdy konzervativnímu odporu oponentů. To platí i pro zadavatele úkolu, tedy předsedu kolegia. Proto jsem pyšný na všechna stanoviska přijatá k mé iniciativě, zvláště je asi třeba zmínit problematiku bankovních poplatků. Mimořádný vztah mám ke stanovisku v otázkách náhrady za nepřiměřenou délku řízení, tam jsem měl i autorský podíl, i když šlo o dost kolektivní výstup. Vytvořilo to dobrou hráz proti předpokládané lavině sporů.

Co se Vám naopak prosadit nepodařilo a mrzelo Vás to?
No, nepodařilo se mi stát se nejchytřejším a nejváženějším českým civilním  soudcem, jak jsem od té funkce s nadsázkou a naprostou sebeironií očekával. To mi fakt nevadí. Přeci jen si vzpomínám, nepodařilo se mi prosadit, aby byla veškerá rozhodnutí velkého senátu kolegia, bez ohledu na oponenturu, třeba i většinovou, uveřejňována ve Sbírce. To kolegium pochopitelně nechtělo. Když však jinak fungovalo, nebylo důvodu se při nezdaru vlastních představ z toho hroutit. Co bych mohl pokládat za nezdar, je mé legislativní působení nad rámec kolegia. Dlouhá léta, již od působení pana ministra Karla Čermáka, jsem byl předsedou komise pro rekodifikaci civilního procesu, a výstupu jsem nedosáhl. Ale myslím si, že to bylo ve výsledku dobře, stejně jsem vždy myslel na minimalistickou, spíše zpřehledňující, rekodifikaci. Základní procesní úprava, byť vyrůstající vročením z řádu z roku 1963, je po všech změnách, k nimž jsem také drobně za dobu působení u Nejvyššího soudu přispěl, svým středoevropským založením v pořádku a je potřebně dotvářena judikaturou. A to i tou, co přichází z Ústavního soudu. Problém a příčinu kritiky civilního soudnictví spíše vidím v permanentní potřebě neustálé kultivace českých civilních soudců, aby v každém okamžiku působení věděli, že jsou zde pro ochranu cizích práv a pro respekt k povinnostem. Aby si vždy uvědomovali, o co v dané věci hlavně jde. Aby se nenechali usmýkat procesními rituály stran, nezapomínali, že hodnoty a principy mohou být uplatňovány jen při mimořádné znalosti objektivního  práva jako celku, a také, že neexistuje žádná soudcovská nadřazenost plynoucí jen z té nádherné funkce a povolání, jež jim bylo řízením šťastného osudu svěřeno, a za co jsou tak slušně společensky ceněni a odměňováni.

Roky jste také předsedal velkému senátu civilního kolegia Nejvyššího soudu. Jak často se stává, že věci jsou postoupeny velkému senátu, tedy že některý z tříčlenných senátů se rozhodne překonat právní názor a tím i dřívější judikát svých kolegů? – A je takových případů u Nejvyššího soudu podle Vás hodně anebo málo?
K problematice role velkého senátu kolegia, jemuž jsem předsedal v letech 2006 až 2021, jsem dostal příležitost se vyjádřit v podnětné monografii Ondřeje Kadlece a v následné diskusi k ní na stránkách časopisu Jurisprudence č. 5/2021. Tu práci, i diskusi k ní, stále všem, zajímajícím se o mechanismy rozhodování velkých těles na vrcholných soudech, tak trochu vnucuji, neboť je velmi analytická, kritická a podle mne i přesná. Hovoří se tam i k položené otázce. Změna ustálené judikatury není z pohledu právní jistoty žádoucí. Je však přípustná tam, kdy dosavadní rozhodování z hlediska vývoje společenských i právních poměrů nemůže obstát. Není však na místě tam, kde jiní, než původní soudci, chtějí rozhodnout o stejném právním problému lépe, podle svého. Výskyt takových situací je ovšem při nezbytné generační obměně v justici a na Nejvyšším soudu značný. I letos v říjnu taková situace ve velkém senátu při projednávání jedné z věcí nastala a dosud nemá vyústění. Za sebe bych doporučoval v přístupu jistou zdrženlivost a pečlivé vážení důvodů, pro které dosavadní judikatura neobstojí. Pohlédnu na problém ještě jinak – vždy mne rozčilovalo, když si justice hypertrofií požadavku transparentnosti při určování zákonného soudce sama připouštěla, že záleží na tom, který soudce bude věc soudit. To by přeci vůbec nemělo být! Zvláště při vysoké míře abstrakce při řešení právní  otázky na dovolacím soudu, kde soudci nepřijdou do styku s účastníky a veškeré poznatky o věci mají jen ze spisu a rozhodují podle úrovně své právní kultivace a erudice.

U civilního kolegia Nejvyššího soudu se často diskutuje o specializacích jednotlivých senátů. Poslední dobou snad opět častěji, než tomu bývalo dříve. Vy sám jste zastáncem specializací anebo spíše soudcovské maximální univerzálnosti?
To s tím předchozím právě dost souvisí. Za ta léta organizování činnosti kolegia, zejména při sestavování návrhů rozvrhu práce, jsem navzdory svému původnímu přesvědčení pochopil, že model specializace je v podmínkách širokého spektra právních otázek, o nichž musí občanskoprávní a obchodního kolegium Nejvyššího soudu rozhodovat, vysoce efektivní a snad i jedině možný. Rozpor mezi principem specializace a universality organizace činnosti justice je diskutován na celém světě a asi nikdy nebude mít jednoznačné řešení. V souvislostech Vaší otázky jen upozorňuji, že specializační koncepce má svá úskalí, specializovaný soudce je příliš zaměřen na zvláštní aspekty materie a tak mu mohou časem širší hlediska spravedlivého řešení sporu unikat, aniž si toho všimnul. Navíc se ve své specializaci neustále právně zdokonaluje, ale na druhé straně ve svém povšechném právním vývoji tak trochu stagnuje, což je u civilních soudců docela nedobré. Určitou kompenzaci řešení rozporu nabízí právě účast na jednáních kolegia a ve velkém senátu. Záleží pak na každém, jak odpovědně se na ně připravuje.

Vždycky jsem měl obavu, aby se rozhodování ve specializovaných procesních senátech nezvrtlo v rozhodování v izolovaných sklenících, s vyprodukovanou nádhernou sofistikovanou květenou, nezpůsobilou přežít v celostních poměrech vnějšího komplikovaného světa. S tím také souvisí otázka soudcovského komfortu. Teď se nechci věnovat jeho příčinám, na nichž jsem se jistě také podílel. Nemyslím, že je dobré, aby se relativně mladí vynikající soudci zakopali ve své specializaci doživotně. J eden vážený kolega však takovou mou úvahu na posledním jednání kolegia označil za pohádku… . Tak nevím, ale tady je něco špatně a nebývalo to tak. Byl jsem soudcem civilním, pak obchodním, u Nejvyššího soudu jsem prošel několika agendami a změny bych se nebál ani teď, kdybych nekončil. Nejerudovanější soudce kolegia Zdeněk Krčmář prošel rovněž mnohými agendami a udržuje si přehled ve všech oblastech civilního práva. A mohl bych uvádět další příklady… .

Ještě byste mohl rok ve funkci předsedy senátu zůstat, přesto jste se rozhodl odejít a svoji úspěšnou soudcovskou kariéru uzavřít. Mohu se zeptat na důvody?
Když jsem v roce 1977 u soudu začínal v historické budově na pražském Ovocném trhu, sdílel jsem toalety s dosluhujícím soudcem, jehož jsem poznal jen přes jeho shrbenou postavu a zjevnou únavu ze všech těch tisíců vyřízených věcí, která z něj sálala. Už tehdy jsem si říkal, že takto nechci skončit. Zákon je pro mne milosrdný, ale když jsem si uvědomil, že jsem se stal na Nejvyšším soudě nejstarším dojíždějícím civilním soudcem, a že mne v Praze již čeká manželka, která jako soudkyně také skončila dříve, a že prý období důchodové má být v poměru k životu třetinové a odpočinkové, napadlo mne, že není na místě strašit tu a zabírat místo ještě v sedmdesáti letech, s chřadnoucí tělesnou schránkou a nejistými pocity, že tomu kamsi se řítícímu se světu úplně rozumím. Proboha, proč je například třeba přijímat tolik dalších a dalších zákonů… !        

Budete odpočívat, věnovat se koníčkům, mezi které například patří golf, anebo se chystáte v justici pokračovat, jen „ubíráte plyn“ a našel jste si méně náročnou práci blíže k domovu, tedy v Praze?
Dostávám tu otázku a jsem jí zaskočen, žádný skrytý plán nemám. A jestli na to budu mít čas? – Všichni se zkušeností říkají, že tomu tak není. – Tak si třeba budu něco psát, tím jsem asi v mládí chtěl být nejvíce, spisovatelem, než jsem přišel na to, že tomu počínající normalizační doba a nedostatek talentu nepřejí.

Po čem se Vám bude v lednu 2023 v souvislosti s Nejvyšším soudem nejvíce stýskat?
Tohle vím docela dobře. Jsem zasažen narůstajícím vědomím podstatných ztrát. Sluší se odpověď, že tuším, že mi nejvíce budou chybět kolegyně a kolegové tvořící tekutý stav tělesa Nejvyššího soudu. Mohl jsem v něm dříve i nyní poznat plejádu vynikajících lidí a soudců, v některých případech obojího naráz. Kdysi kdosi prohlásil, že ty „bohy“ na kolegiu „rozbije“. Výjimečně se mýlil, jsou tam noví a já jim jejich perspektivu upřímně a neskrývaně závidím a přeji mnoho zdaru. J en prosím o respekt k tomu všemu, co jsme z té krásné příležitosti soudcovsky působit na Nejvyšším soudu užili my, co jednou budou i oni.

Kdo je František Ištvánek?

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Soudcem byl jmenován v roce 1979, prvním jeho působištěm byl Obvodní soud pro Prahu 5.

V roce 1984 se stal soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 a zároveň jeho místopředsedou.

Od roku 1988 byl soudcem Městského soudu v Praze, v roce 2002 byl jmenován jeho místopředsedou.

Soudcem Nejvyššího soudu je JUDr. František Ištvánek od roku 2004.

Od roku 2005 až do konce roku 2015 předsedal občanskoprávnímu, později sloučenému občanskoprávnímu a obchodnímu kolegiu Nejvyššího soudu.

V letech 2006 až 2021 byl předsedou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Na vlastní žádost od Nejvyššího soudu odchází k 31. 12. 2022 ve věku 69 let.

(epa)