Rakouský parlament Foto: Filip Maljković

Rakousko porušilo právo, když kvůli rovnosti znemožnilo rodině používat její jméno s předponou „von“

Rakousko rodině von Künsberg Sarre změnilo jméno a znemožnilo jí používat přeponu „von“. Členům rodiny odmítlo vydat doklady s jejich jmény kvůli zákazu privilegií rodu, demokratické rovnosti a veřejné bezpečnosti s odkazem na zákon o zrušení šlechty z roku 1919. Rakousko porušilo Úmluvu a nedokázalo najít spravedlivou rovnováhu s právem na soukromý a rodinný život, když omezilo právo na sebeurčení jménem uvedl k tomu Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) označil za nepodstatný ve vztahu k Článku 8 Úmluvy.

Vyplývá to z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu v. Rakousko. Na porušení lidských práv Rakouskem si čtyřmi stížnostmi stěžovali čtyři členové rodiny: Dva bratři a manželka jednoho z nich se synem. Všem Rakousko odepřelo vydat doklady s desítky let používaným rodinným jménem kvůli přeponě „von“.

Projednávaná věc se týká stížnosti stěžovatelů na porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy odstraněním části příjmení stěžovatelů, a to předpony „von“, podle zákona o zrušení šlechtictví (Adelsaufhebungsgesetz) z roku 1919 a odmítnutím vydat nový občanský průkaz s tímto příjmením, shrnuje podstatu stížnosti Evropský soud pro lidská práva. Rodina si stěžovala také na diskriminaci, neboť jiné předpony jako van nebo de byly z působnosti rakouského zákona vyňaty.

V případu rovněž došlo ke střetu rozhodování ESLP a SDEU respektive Úmluvy a Smlouvy o EU. Úplný text rozsudku Künsberge Sarre v. Rakousko vyhlášeného 17. ledna 2023 je zde.

Nehlásili se ke šlechtě a jména užívali do roku 2018

Sourozenci získali svá příjmení po svém otci, který byl původně znám pod jménem Ralph Sarre von Künsberg-Langenstadt a který si v roce 1961 změnil jméno na Ralph von Künsberg Sarre, když emigroval z Kuby, kde získal občanství, do Spojených států amerických, stojí v rozsudku ESLP.

První, třetí a čtvrtý stěžovatel tedy od svého narození v roce 1975, 2001 a 1969 nosí příjmení „von Künsberg Sarre“. Druhý stěžovatel přijal při svatbě v roce 2000 příjmení čtvrtého stěžovatele. Podle vyjádření stěžovatelů nikdy nepatřili ke šlechtě a svá příjmení „von Künsberg Sarre“ považovali za vymyšlená svým předkem. Toto příjmení zůstalo desítky let nesporné navzdory zákonu o zrušení šlechty z roku 1919 a prováděcím ustanovením tohoto zákona. Několik jejich pasů a občanských průkazů bylo obnoveno s tímto příjmením, popisuje situaci Evropský soud pro lidská práva.

Jména změnilo město Graz, doklad nevydal konzulát

Samotný případ má původ až ve čtyři roky starém rozhodnutí města Graz změnit rodině jména: „Dne 20. září 2018 vydalo město Graz z vlastního podnětu rozhodnutí o změně příjmení prvního žadatele z von Künsberg Sarre na Künsberg Sarre podle § 42 odst. 1 zákona o občanském stavu ve spojení s oddíly 1 a 2 zákona o zrušení šlechtictví z roku 1919 a s oddíly 1 a 2 odst. 1 prováděcích ustanovení zákona o zrušení šlechtictví z roku 1919. Město odůvodnilo své rozhodnutí tím, že příjmení bylo nesprávně zapsáno jako von Künsberg Sarre při svatbě prvního stěžovatele v roce 2004, a proto bylo v době této registrace nesprávné,“ popisuje fakta ESLP.

Totéž zopakovalo město Graz u druhého a čtvrtého stěžovatele. Čtvrtý stěžovatel – syn jednoho z bratrů – měl proces zakázání jména za sebou od roku 2017: „Dne 12. října 2017 rakouský generální konzulát v Mnichově zamítl žádost třetího žadatele, v té době ještě nezletilého a zastoupeného jeho otcem, o vydání občanského průkazu (Personalusweis) na jeho registrované příjmení von Künsberg Sarre,“ stojí v rozsudku. Rakouský konzulát to odůvodnil judikaturou Nejvyššího správního soudu Rakouska i Soudního dvora EU.

Zakázaná jména bez ohledu na historii

Na judikaturu Soudního dvora EU jakožto i rakouského Ústavního soudu odkazoval posléze i Krajský správní soud ve Štýrsku při následné žalobě v roce 2019, když rozhodl, že „relevantní je objektivní vnímání těch, které zákaz diskriminace měl chránit před nerovným zacházením založeným na výsadách zrození nebo postavení“. 

Stížnost zamítl rakouský Ústavní soud pro nedostatek vyhlídek na úspěch opět s odkazem na rozsudek SDEU ve věci Sayn – Wittgenstein Foto: Pixabay

„Ústavní soud konstatoval, že z tohoto důvodu byla zakázána jména, která by mohla pouze budit dojem, že jejich nositelům udělují privilegia narození nebo postavení. Pokud jde o předponu von, Ústavní soud měl konkrétně za to, že toto slovo může obecně vytvářet zdání šlechtického původu, a tedy odpovídajících privilegií ( Anschein einer adeligen Herkunft und damit entsprechender Vorrechte ), bez ohledu na to, zda konkrétní jméno nebo rod skutečně měly historické vazby na šlechtu,“ cituje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva rakouský soud.

Stížnost zamítl rakouský Ústavní soud pro nedostatek vyhlídek na úspěch opět s odkazem na rozsudek SDEU ve věci Sayn – Wittgenstein.

Rakousko pod hrozbou vězení chrání před privilegii rodu

Podle rakouské domácí legislativy musí úřad učinit opravu zápisu v osobním registru, pokud byl původní zápis nesprávný. Podle zákona o zrušení šlechtických titulů, rytířských a dámských řádů ze 3. dubna 2019 bylo užívání titulů zakázáno pod hrozbou pokuty nebo zatčení a šestiměsíčního vězení.  Právo užívat předponu von bylo zrušeno všem Rakušanům „bez ohledu na to, zda výsady byly získány v tuzemsku nebo v zahraničí“.

Tento stav potvrdil rakouský Ústavní soud už několikrát včetně případů cizinců jako u německého občana, který získal jméno a rakouské občanství sňatkem v roce 1959 a chtěl ho používat pro děti. „Ústavní soud dále upřesnil, že pro rakouské občany zákon o zrušení šlechtictví vylučuje jak nabývání částí nebo doplnění jmen, která tvoří šlechtické tituly ve smyslu zákona a jeho prováděcích ustanovení, tak i pokračování jeho užívání po nabytí rakouského občanství osobou, pro kterou byl takový šlechtický titul součástí jejího jména podle jiného než rakouského práva,“ cituje ESLP.

„Dále Ústavní soud zopakoval, že cílem zákona o zrušení šlechtictví bylo právě zakázat jméno (nebo část jména či doplnění jména), které by mohlo vyvolat dojem, že jeho nositel má privilegia rodu nebo postavení. Bylo tedy otázkou, zda konkrétní jméno (nebo jeho část či doplněk ke jménu) může naznačovat existenci takových privilegií ve vztazích mezi lidmi. Šlo tedy o objektivní vnímání těch, které zákaz diskriminace stanovený v článku 7 spolkového ústavního zákona chtěl chránit před nerovným zacházením na základě privilegií zrození nebo postavení,“ cituje ESLP rakouský Ústavní soud.

EU: Odmítnutí jména kvůli bezpečnosti a rovnosti před zákonem

Poté Evropský soud pro lidská práva cituje rozhodnutí Soudního dvora EU ve zmiňovaném případě Sayn-Wittgenstein. Šlo o případ osvojení dospělé občanky Rakouska Němcem, čímž žena získala titul Fürstin von Sayn – Wittgenstein. Rakousko jí však jméno změnilo na Sayn-Wittgenstein

„Článek 21 SFEU je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání orgánům členského státu za okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, odmítnout uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, jak je stanoveno v jiném členském státu – ve kterém tento státní příslušník pobývá – v době jeho osvojení jako zletilého státním příslušníkem tohoto jiného členského státu, pokud toto příjmení obsahuje šlechtický titul, který není v prvním členském státě povolen podle jeho ústavy za předpokladu, že opatření přijatá těmito orgány v této souvislosti jsou odůvodněna důvody veřejného pořádku, to znamená, že jsou nezbytná k ochraně zájmů, které mají zajistit, a jsou přiměřená sledovanému legitimnímu cíli,“ uvedl v roce 2010 SDEU.

V další věci SDEU konstatoval toto: „Článek 21 SFEU je třeba vykládat v tom smyslu, že orgány členského státu nejsou povinny uznat jméno občana tohoto členského státu, pokud má rovněž státní příslušnost jiného členského státu, ve kterém toto jméno získal. kterou si svobodně zvolil a která obsahuje určitý počet znaků šlechty, které právo prvního členského státu nepřijímá, za předpokladu, že je prokázáno, o čemž přísluší ověřit předkládajícímu soudu, že odmítnutí uznání je v této souvislosti odůvodněné z důvodů veřejného pořádku v tom, že je vhodné a nezbytné zajistit dodržování zásady, že všichni občané tohoto členského státu jsou si před zákonem rovni.“

Evropský soud pro lidská práva Foto: Adrian Grycuk

Stěžovatelé: Nejsme šlechtici, zákon o vrchnosti nelze použít

Stejně argumentovala před Evropským soudem pro lidská práva i rakouská vláda. Podle vlády soudy jednaly v mezích uvážení, když opravily příjmení prvního, druhého a čtvrtého stěžovatele z „von Künsberg Sarre“ na „Künsberg Sarre“ a když odmítly vydat třetímu žadateli nový občanský průkaz s příjmením „von Künsberg Sarre“, vzhledem k tomu, že použití předpony „von“ mohlo budit dojem ušlechtilého původu, zejména „s ohledem na jazykové a historické souvislosti v Rakousku“. Skutečnost, že jej stěžovatelé používali řadu let, nemohla na výsledku nic změnit. 

Naopak stěžovatelé trvali na tom, že nejsou urozeného původu a že jejich příjmení je fiktivní jméno, které vzniklo v důsledku nepokojů druhé světové války a revoluce na Kubě. Předpona „von“ tedy nebyla titulem nebo částicí šlechty. V důsledku toho zákon o zrušení vrchnosti nelze použít. Změna jejich příjmení z podnětu úřadů a odmítnutí vydání nového občanského průkazu s původním jménem proto postrádaly právní základ.

ESLP: Zákon je ustanovení, jak je vyložily soudy

Podle ESLP je v negativním i pozitivním kontextu třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu, kterou je třeba dosáhnout mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. „Soud na úvod poznamenává, že stěžovatelé nesměli nosit příjmení, která si přáli a která používali po mnoho let. Připouští tedy, že se jednalo o zásah do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života,“ uvádí v rozsudku ESLP.

Pokud jde o zásah proti rodině, stěžovatelé namítali, že jejich jména nejsou šlechtického původu. „Soud opakuje, že namítaný zásah musí mít nějaký základ ve vnitrostátním právu, které musí být přiměřené a formulované dostatečně přesně, aby umožnilo těm, na něž se vztahuje, regulovat své chování, a v případě potřeby předvídat v míře přiměřené okolnostem důsledky, které může dané jednání mít,“ uvedl ESLP s odkazem na případ Vavřička v. Česká republika. 

„Stručně řečeno, zákon je platné ustanovení tak, jak jej vyložily příslušné soudy,“ uvedl dále Soud. Podle Soudu je jednou věcí šlechtictví a jinou věcí předpona „von“. „Zůstává otázka, pokud jde o vztah mezi nimi s ohledem na změny, ke kterým došlo ve vnitrostátní judikatuře od roku 2014 a které se zdá vedly k nejasnosti,“ uvedl Soud s tím, že následkem je nepředvídatelnost pro praxi a pochybnosti o kvalitě rakouského práva ve smyslu požadavků Úmluvy.

Soud přijímá argument vlády

Přesto Soud uznal argumenty vedoucí k zákazu šlechty: „Soud přijímá argument vlády, že při regulaci některých aspektů jmen slouží zákon o zrušení šlechtictví a jeho prováděcí ustanovení k zajištění rovného zacházení se všemi. Zásah do práv stěžovatelů podle článku 8 tak sledoval legitimní cíl ochrany práv a svobod druhých,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva doslova.

„Při zvažování různých dotčených zájmů je třeba vzít v úvahu na jedné straně právo žalobců nosit jméno a na druhé straně veřejný zájem na úpravě výběru jmen. V tomto ohledu Soud zdůrazňuje (velmi) dlouhá období, po která stěžovatelé směli nosit své původní příjmení, a to čtyřicet tři, osmnáct, šestnáct a čtyřicet devět let. S tímto příjmením se nepochybně osobně ztotožnili, odvozovali ho od svých rodičů, nosili jej po celý život až do září 2018 (v případě prvního, třetího a čtvrtého žadatele),“ uvedl Soud s tím, že stěžovatelé za podstatnou část dospělého života rozvinuli se svými jmény vztahy soukromé i profesní.

ESLP: Soudní dvůr EU nerozhoduje podle Úmluvy

Poté Soud upozornil, že do roku 2018 samy rakouské úřady předmětná jména zapsaly do matrik při sňatku a narození. „Teprve v letech 2017 a 2018 začaly úřady napadat příjmení žadatelů,“ uvedl Soud. „V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zákon o zrušení šlechtictví pochází z roku 1919, tedy dlouho předtím, než se stěžovatelé vůbec narodili, a že navzdory tomu úřady nepovažovaly ustanovení tohoto zákona za použitelná na ně po (velmi) dlouhou dobu. časová období,“ uvedl Soud.  Až do roku 2014 ses totiž bývalé „šlechtické předpony“ nepovažovaly za šlechtické částice ve smyslu zákona o zrušení vrchnosti.

„Zdá se, že ke změně správní praxe a následně i přístupu úřadů k příjmením stěžovatelů došlo až poté, co se Ústavní soud počínaje rozhodnutím ze dne 26. června 2014 odchýlil od své dosavadní judikatury. Zdá se, že tato změna byla vyvolána rozsudkem SDEU ze dne 22. prosince 2010 ve věci Sayn-Wittgenstein. Je však třeba zdůraznit, že posledně uvedený rozsudek posuzoval předmětnou otázku pouze z pohledu článku 21 Smlouvy o fungování Evropské unie, nikoli však z pohledu článku 8 Úmluvy. Nebyla řešena otázka základních práv na ,soukromý a rodinný život´, která zahrnuje test proporcionality podle standardů Úmluvy týkajících se článku 8. V důsledku toho se tento rozsudek SDEU nezdá být relevantní pro tento kontext, který se týká otázek souvisejících s článkem 8 Úmluvy,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva doslova.

Jak svým jménem ohrozila rodina demokracii a bezpečnost?

Jak dále uvádí Evropský soud pro lidská práva, rakouská vláda argumentovala, že nesprávné užívání jména po dlouhá desetiletí narušilo demokratickou rovnost a veřejnou bezpečnost rakouského státu. „Vnitrostátní soudy nevysvětlily, proč byl zákaz užívání tohoto příjmení nezbytný pro zachování demokratické rovnosti a veřejné bezpečnosti. Soud již rozhodl, že formální odkaz na legitimní cíl nemůže, při neexistenci jakékoli skutečné újmy na právech jiných, odůvodnit omezení práva osoby nosit nebo měnit jméno,“ uvedl ve svém rozhodnutí ESLP.

Soud dále poukázal na fakt, že někteří členové rodiny jméno stále nosit mohou, ale jiní už ne. „Ne všichni rodinní příslušníci nyní nosí stejné příjmení, čímž je narušena jejich společná sebeidentifikace s tímto příjmením. Zdá se, že ani dvěma dcerám druhé a čtvrté stěžovatelky, které jsou zároveň sestrami třetí stěžovatelky, ani dětem prvního stěžovatele nebylo změněno příjmení,“ uvedl Soud. „To dále podkopává argument vlády, že změna příjmení byla nezbytná pro demokratickou rovnost a veřejnou bezpečnost,“ dodal ESLP.

Omezení práva na jméno bez důvodů je neslučitelné

„Stejně tak třetímu stěžovateli byla v roce 2017 zamítnuta žádost o vydání občanského průkazu z důvodu jeho ,chybného´ příjmení, zatímco jeho bratranci následně obdrželi pasy s přesně tímto příjmením v letech 2018 a 2019. V této souvislosti má Soud na paměti také skutečnost, že pokračující užívání původního příjmení vystavuje stěžovatele, alespoň teoreticky, trestnímu stíhání a trestu zatčením až na šest měsíců,“ upozornil Soud s odkazem na sankce v zákoně o zrušení šlechty z roku 1919.

Poté Soud zopakoval, že i když státy mají široký prostor pro uvážení ohledně regulace jmen, nemohou přehlížet její význam v životech soukromých osob: Jména jsou ústředními prvky sebeidentifikace a sebedefinice. „Omezení práva nosit nebo měnit jméno bez oprávněných a relevantních důvodů není slučitelné s účelem článku 8 Úmluvy, kterým je ochrana sebeurčení a osobního rozvoje jednotlivců,“ uvedl doslova ESLP.

„Uvedené úvahy postačují k tomu, aby Soud mohl dospět k závěru, že zaprvé změna původních příjmení žalobců po dlouhých obdobích dříve akceptovaného užívání iniciovaná úřady, a zadruhé odmítnutí vydat průkaz totožnosti s tímto příjmením nebyly přiměřené cíli sledovanému orgány. Vnitrostátním úřadům a soudům se proto tím, že odmítly zájem stěžovatelů ponechat si příjmení, se kterým se ztotožňovali a které nosili po (velmi) dlouhou dobu, nepodařilo najít spravedlivou rovnováhu s právem stěžovatelů na respektování jejich soukromý a rodinný život. V souladu s tím došlo k porušení článku 8 Úmluvy,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva.

Irena Válová