Umělý spor o politické náměstky

    Koalicí otřásá spor o náměstky ministrů. Na jedné straně je ANO, které prosazuje „odborné“ náměstky, na druhé straně obě tradiční politické strany (ČSSD a KDU-ČSL), které chtějí náměstky „politické“. Tento spor je umělý, neboť každý náměstek ministra je z povahy věci politický. Výraz „politický náměstek“ je tak pleonasmus.

    Česká justice nedávno zveřejnila článek Pavla Hasenkopfa Kdo má vybrat sira Humphreyho?, který se zabývá osazenstvem ministerstev ve vztahu k státní službě. Kromě státních úředníků však na ministerstvech působí politici. ČR má být parlamentním systémem, vláda odpovídá parlamentu, a proto je vedení ministerstev politické, přesněji řečeno stranické, neboť článek 5 ústavy zní: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

    Přes jasné znění ústavy je v ČR místo demokracie stále více v módě expertokracie, tedy vláda nezávislých odborníků. Dostala se dokonce do § 5 odst. 3 písm. a) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který převzal § 12a odst. 1 písm. a) předchozího zákona, zavedený novelou č. 228/1997 Sb., a který zní: „S funkcí poslance nebo senátora jsou neslučitelné funkce vykonávané v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru k České republice, pokud jde o funkce jmenované nebo o funkce, v nichž se při výkonu státní správy rozhoduje, na ministerstvu nebo na jiném správním úřadu“. Jeho zavedení bylo odůvodněno zcela absurdně: „Zákaz souběžného působení poslance a senátora i jako státního (veřejného) úředníka je ve světě zcela běžný (dočasná suspenze). Jeho nedostatek může vyvolat zcela absurdní situace (např. když náměstek ministra, který byl zvolen poslancem, i poté vykonává svou funkci ve státní správě, může jako poslanec interpelovat svého ministra, jenž je podle pracovního práva jeho nadřízeným a jehož pokyny je jako státní zaměstnanec vázán).“

    Přes původní nesouhlas vlády však nakonec poslanci ODS svéráznou vizi dělby moci prosadili. Situaci navíc komplikuje nesmyslná zvyklost, že náměstek ministra není veřejnou funkcí, nýbrž je v pracovním poměru (jiný případ v DOC).

    V klasické zemi parlamentního systému, Spojeném království, existuje celá hierarchie politických funkcí na ministerstvu. Nejen ministr (angl. Secretary of State), ale i jeho náměstek (od roku 1945; angl. Minister of State), podnáměstek (angl. Parliamentary Under-Secretary of State, zkráceně Parliamentary Secretary) a tajemník (angl. Parliamentary Private Secretary, PPS) jsou politici a dokonce povinně parlamentáři – poslanci. Smyslem je, aby mladí politici získali zkušenosti z exekutivy a nebyli zaskočeni tím, že budou rovnou jmenováni na funkci ministra. V ČR si však místo toho hrajeme na dělbu moci, jako kdybychom měli presidentský systém.

    Ani v ČR samozřejmě nemůže být ministr jediným politikem na ministerstvu. Chybějící podnáměstky a tajemníky supluje sbor poradců. To však není optimální řešení. Jednak poradci nekopírují strukturu státní služby (sekce – odbory – oddělení) a jednak je tam ministr má rovněž kvůli odbornosti, byť stranické, a nikoliv kvůli managementu (řízení), jak by byl optimální stav. A to by mělo platit i pro oposici. Jinak to dopadá tak, že stínová vláda končí na úrovni stínových ministrů a nikdo ji nebere vážně, jak o tom svědčí usilovné hledání ČSSD vhodného adepta na ministra zdravotnictví a na ministra práce. V normálním systému by v takovém případě na funkci ministra postoupil politik č. 2 dané odbornosti, tj. stínový náměstek, politik č. 3, tj. stínový podnáměstek, anebo politik č. 4, tj. stínový tajemník. A doufejme, že všichni s titulem MPA (Master of Public Administration).

    Domnívám se, že situace v ČR lepší nebude, dokud se do veřejného sektoru nedostane jasná zpětná vazba. Zatímco v soukromém sektoru je hlavním kritériem smysluplnosti zisk a hlasování zákazníků (klientů) peněženkou je hned vidět, ve veřejném je to užitečnost. A to, zda veřejnost obvykle monopolní veřejné služby považuje za užitečné, se nedá ověřit jinak než lidovým hlasováním, obvykle ve volbách. Jenže v poměrném volebním systému je zpětná vazba rozmělněna; preferenční hlasy jsou jen nedostatečnou náhražkou. Proto dokud nebudeme mít většinové volby, podotýkám ale jednokolové, konkrétní politici nebudou opravdu vědět, zda lid jejich činnost schvaluje.

    Sdílejte
    Předchozí článekNesmyslné novelizace a NOZ
    Další článekKdo má vybrat sira Humphreyho?
    Vít Zvánovec
    Vít Zvánovec je právník. Působil ve výboru pro občanská a politická práva Rady vlády pro lidská práva. Nyní vede seminář na katedře občanského práva PF UK a spolupracuje s Centrem právní komparatistiky PF UK. Kromě práva se věnoval české verzi původní wikipedie a má svůj vlastní blog Lucerna wikipedie (http://www.wikipedie.blogspot.cz/) pro obecná témata.