Civilisté nemají nahrazovat policii a armádu

    Poměrně velkou mediální pozornost vzbudil čerstvý návrh ministerstva vnitra upravující ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Tento návrh zakotvuje na ústavní úrovni právo občanů „nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů ČR“.

    Návrh považuji za laciný předvolební tah ministra vnitra, který má mezi veřejností zřejmě vzbudit dojem snahy o rázné řešení bezpečnostní situace.

    Především je třeba říci, že z hlediska praktického fungování právní úpravy nošení a užívání zbraní návrh nepřináší naprosto nic nového. Již současná právní úprava umožňuje každému za stanovených podmínek nabývat, držet a nosit zbraně a v krizových a výjimečných situacích je rovněž použít.

    Na podmínkách držení a užívání zbraní návrh naprosto nic nemění, přitom pokud by byl za současných podmínek ozbrojený civilista svědkem teroristického útoku, má již dnes plné právo zbraň použít a teroristu zneškodnit. Právě tato možnost je jedním z hlavních důvodů návrhu novely. Ministerstvo však opomnělo instituty trestního práva, které takové použití zbraně umožňují, a to krajní nouzi a nutnou obranu.

    Z dikce návrhu bychom mohli dovodit, že ministerstvo vnitra, tedy stát, rezignuje na jednu ze svých nejdůležitějších funkcí, totiž na zajištění pořádku a bezpečnosti i na ochranu územní celistvosti ČR, když nepřímo stanoví, že na zajištění těchto klíčových záležitostí se mají podílet ozbrojení občané a že stát není schopen bezpečnost zaručit.

    Monopol na použití zbraní k zajištění uvedených funkcí musí v demokratické společnosti vždy držet stát, v opačném případě dojde dříve nebo později k rozkladu státu a demokratického zřízení. Návrh v sobě skrývá takové množství možností k jeho zneužití, a to i ze strany možných budoucích teroristických skupin rekrutujících se z českého prostředí, že je i z tohoto ohledu zcela nepřijatelný. Z hlediska procedurálního je zarážející, že o chystané změně ústavního zákona neprobíhala žádná širší odborná diskuse, která by přitom měla být nezbytným předpokladem pro takový zásah do ústavního pořádku. Návrh navíc prošel pouze zkráceným připomínkovým řízením, které by se i u návrhů běžných zákonů mělo používat co nejméně.

    Předložení návrhu bez současné úpravy souvisejících zákonů, o které se v návrhu hovoří, svědčí o pravém smyslu postupu ministerstva vnitra, který spočívá pouze v upoutání pozornosti bez reálné snahy o řešení problému. Takový postup je třeba odmítnout.

    Martin Plíšek, psáno pro deník Právo