Demontáž ústavního pořádku

0
Demontáž ústavního pořádku
Vnitro připravilo úpravu hlasovacího práva pro senátní a krajské volby, která umožnila lidem v izolaci nebo karanténě hlasovat Foto: archiv

Česká demokracie je stále příliš mladá a nevyzrálá. Pozná se to podle toho, že se stále objevují lidé s nápady, které demokratický systém zaručeně vylepší. Jakmile někdo přichází s takovým zlepšovákem, okamžitě zbystřím.

Před více než sedmadvaceti lety jsme si mohli poprvé po čtyřech dekádách totality vyzkoušet jaké to je, jít k volebním urnám svobodně a dobrovolně a vhodit do ní hlas pro politické uskupení, které si sami vybereme.
Věřili jsme, že se rychle vrátíme mezi vyspělé země s politickým systémem založeným na zastupitelské demokracii. Jsem přesvědčený, že to se v zásadě podařilo.

Jenže před čtyřmi lety se u nás začalo něco měnit. Pod záminkou tažení proti korupci dochází krůček po krůčku k demontáži systému, který je na západě prověřený stovkami let a mnoha generacemi.
První vážné narušení stability soukolí zákonodárné, výkonné a soudní moci přišlo s prosazením přímé volby prezidenta. Zatímco Václav Havel, ale i Václav Klaus, se podíleli na vytváření něčeho, co známe pod označením ústavní zvyklosti, současná hlava státu, Miloš Zeman, českou Ústavu natahuje jako kšandy u kalhot.

Vzpomeňme jen nedávnou taškařici kolem demise Bohuslava Sobotky, kterou si premiér vykládal jako abdikaci celé vlády, zatímco Miloš Zeman argumentoval, že nic takového v našem základním zákoně není a demise premiéra je demisí pouze premiéra. Když je současný prezident upozorněn, že se pohybuje na hraně samé ústavnosti, odvolá se na svůj mandát, který získal přímo od lidí.

A to je přesně ono. Ústava nepamatuje a ani nemůže pamatovat na všechny možnosti, které se v politické realitě mohou objevit. Kdyby totiž vše popisovala do nejmenšího detailu, už by to nebyla ústava.
Jejím úkolem je pouze nalajnovat hřiště a na samotných hráčích pak stojí, aby se uvnitř něj pohybovali. Pokud někdo ale neustále zkouší, zda se k soupeřově brance může dostat zámezím nebo dokonce přes diváckou tribunu, kam ostatní hráči nemohou a je-li navíc chráněn zvláštní imunitou (prezident není z výkonu své funkce zodpovědný), hra ztrácí smysl. Pak vítězí právo silnějšího.

Před pár dny si naši političtí konkurenti vzali na paškál moc soudní. Prý chtějí zavádět jakési veřejné karty soudců, abychom všichni viděli, zda ten či onen muž (žena) v taláru skutečně maká. Že jsou soudci svázáni zákony, které jim přesný postup určují, už těmto „zlepšovatelům“ nedochází. Nebo dochází, ale úmyslně to zamlčují. Důležitý je přece potlesk publika.

Já si rozhodně nemyslím, že by soudci něco úmyslně zdržovali. Jestliže se někdo ptá, proč řešení soudních případů probíhá pomalu, měl by se také zeptat zda je nutné, aby o sebemenší maličkosti rozhodoval soud a zda náhodou politici nenaložili soudcům příliš objemnou agendu.

Jenže ono to možná také celé souvisí s tím, že v posledních čtyřech letech zažíváme prakticky permanentní kriminalizaci politiky. Jeden tuzemský velkopodnikatel využívá každou příležitost ke slovnímu útoku na své politické oponenty, na ty zlé „tradiční strany“, které by bylo nejlepší zrušit a veškerou moc svěřit do rukou jediné strany zcela nového typu.

To je velmi nebezpečná tendence. Aniž bych chtěl malovat čerty na zeď a lacině srovnávat dnešní situaci s tou ve třicátých letech minulého století v Německu, ona paralela se zkrátka nabízí.
V letošních volbách do poslanecké sněmovny vůbec nepůjde o to, jestli se daně posunou nahoru či dolů nebo zda zvýšíme platy učitelů o dva či tři tisíce korun. Půjde v nich především o to, abychom i za čtyři roky mohli hlasovat svobodně. V sázce je celý polistopadový vývoj a ukotvení České republiky v demokratických euroatlantických strukturách. Prosím, mysleme na to.

Michal Kučera