Exekuce jako strategie zodpovědného vymáhání

Exekuce jako strategie zodpovědného vymáhání
Poslanci mění pravidla exekucí Reprofoto: ČT

Česká justice přináší projev prezidentky Exekutorské komory ČR Pavly Fučíkové z 1. prosince, který přednesla na konferenci Exekuce jako strategie zodpovědného vymáhání pořádané v rámci Pražského právnického podzimu.

Když jsem se v dubnu letošního roku postavila do čela Exekutorské komory České republiky, rozhodla jsem se využít každé možnosti jak ukázat, že soudní exekutoři nejsou jen otloukánci, zosobněné zlo či nežádoucí fenomén doby, ale jsou rovnocennými partnery všem, kteří chtějí vést věcnou diskuzi na téma, jak by mohlo a mělo vymáhání pohledávek v České republice vypadat. Jsem opravdu ráda, že první konferenci tohoto typu máme možnost pořádat právě v rámci Pražského právnického podzimu.

“Princip trojstranné odpovědnosti jako stěžejní fenomén úspěšné exekuce” – to je titulek, který této konferenci osobně vtiskl pan doktor Havlíček. I když si nesmírně cením jeho náklonosti, dovolím si téma poněkud poupravit, aniž bych snad byla stižena nějakou kletbou. Nejsem totiž příliš skromná holka a obávám se, že se třemi stranami si skutečně nevystačím.

Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi přednést vám můj příspěvkem, který jsem nazvala ”Exekuce jako strategie zodpovědného vymáhání”. Snad se mnou budete všichni souhlasit, když řeknu, že naše moderní společnost nemůže existovat bez efektivního systému vymahatelnosti práva. Je to princip, bez kterého by nemohlo existovat množství služeb – od distribuce elektrické energie, plynu, veřejné dopravy přes splátkový prodej, hypotéky až po telekomunikace. Respektive by tyto služby nemohly být poskytovány tak širokému spektru občanů a za tak nízké ceny jako je tomu dnes. Moderní společnost by bez efektivního vymáhacího řetězce jednoduše nebyla moderní.

Regulace není lék

V České republice je vymáhací řetezec poměrně dlouhý. Jeho složkami jsou samotní věřitelé, inkasní agentury, advokátní kanceláře, obecné soudy, rozhodčí soudy, soudní exekutoři a další. Domnívám se, že délka vymáhacího řetězce a jeho ne příliš dobrá regulace vedla k vysokým nákladům na jeho řádné fungování. Tak například absence regulace v oblasti nebankovních finančních institucí vedla k epidemii firem poskytujících tzv. predátorské půjčky. Jistina je uměle navyšována přehnaně vysokými poplatky za poskytnutí půjčky a pokutami za porušení smlouvy. Zmínit mohu poplatky inkasním agenturám, výši odměn rozhodčím soudům ve spotřebitelských sporech a v minulosti často kritizované přehnaně vysoké odměny advokátů. Ale abych byla spravedlivá – nemohu na tomto místě nezmínit ani úmyslné nadměrné navyšování nákladů exekuce, které není sice tak časté jak se traduje, ale bohužel musím připustit, že existuje.

Vysoké náklady, které mnohdy mnohonásobně převýšily původní výši pohledávky, se staly zejména u tzv. bagatelních pohledávek, logicky trnem v oku. Jejich vymáhání eskalovaly do rozměru sociálního problému. A protože je soudní exekutor na konci vymáhacího řetězce a vedle jistiny vymáhá i veškeré nabalené příslušenství, stala se z exekucí nejviditelnější součást vymáhacího řetězce. Soudní exekutoři tak neoprávněně a ve většině případů i nezaslouženě začali sklízet kritiku i za prohřešky ostatních.

Vzhledem k tomu, že se exekuce dotýkají více než jednoho a půl miliónu občanů České republiky, stalo se z nich politické téma se značným volebním potenciálem. Voličům začala být nabízena levná a rychlá nesystémová, ale hlavně populistická řešení. Nemohu nezmínit již tolikrát kritizované drastické snížení advokátního tarifu za vymáhání bagatelních pohledávek, které vedlo k tomu, že se tyto pohledávky fakticky nevymáhají. Jejich souhrnná výše přitom ani zdaleka není bagatelní – v součtu hovoříme o řádech miliard Kč. Výsledkem nesystémových řešení je výrazné snížení vymahatelnosti práva, aniž by však došlo k řešení hlavních problémů vymáhacího řetězce. Těmi jsou sociální rozměr vymáhání, malý rozsah práv věřitelů a možnost účinného obstrukčního jednání dlužníků. Z jednoduchého exekučního řízení se postupem doby stal složitý až byrokratický proces, ve kterém se ztrácejí i ti nejpovolanější – soudní exekutoři a exekuční soudci. Ne proto, že by snad nebyli dostatečně erudovaní, ale zkrátka se v tom nikdo nevyzná. Došlo naopak k posilnění postavení dlužníka, které sice bylo samo o sobě žádoucí, avšak nikoli v té míře, že de facto vzniklo právo dlužníků neplatit své dluhy. Pod zástěrkou „zkrocení exekutorů“ přispěla změněná legislativní pravidla ke snižující se efektivitě exekučního vymáhání, když se průměrná exekuce protáhla ze dvou let na čtyři roky. K tomu mohu uvést pouze jedno – regulace není lék.

Roste počet vícečetných exekucí

A co se za této situace děje s exekutorskými úřady? Mnohé z nich se samy dostaly do ekonomických potíží. Jak je to možné? Teď trochu nezáživných čísel: Před dvěma lety, konkrétně v říjnu 2013, byl počet občanů, vůči kterým byla vedena jen jedna exekuce, 400 tisíc – dnes je takových již “jen” 177 tisíc. Klesá i počet osob se dvěma či třemi exekucemi – dobra zpráva, řekneme si. Je ale bohužel smutným faktem, že značná část těchto dlužníků – dlužníků s jednou až třemi exekucemi – se propadla do hlubší dluhové pasti. Strmě totiž stoupá počet osob s tzv. „multiexekucemi“ – čtyři a více exekucí má již 377 tisíc dlužníků. Od roku 2013 počet takových osob narostl o 25 %. Ještě markantnější je pak nárůst u osob s deseti a více exekucemi – takových osob je evidováno již přes 120 tisíc, což je dvakrát více než před dvěma lety – nárůst o 102%. Situace je natolik vážná, že aktuálně je až 50 % nově nařízených exekucí uvaleno na osoby s deseti a více exekucemi. Klademe si otázku, proč tomu tak je?

Podle našeho názoru se začalo projevovat nadužívání soudních exekucí. Pro věřitele je totiž soudní exekuce zadarmo. Věřitelé se tak často chovají nerozumně a podávají stále nové a nové exekuce na dlužníky, kteří již mají několik – třeba i desítky exekucí, a u nichž je tudíž zřejmé, že je vymožení dlužné částky v rozumném časovém horizontu prakticky nemožné. Tím věřitelé celý systém neúměrně a nesmyslně zatěžují. Navíc dluhy se během exekučního řízení nepromlčují a věřitelé je zpravidla nechtějí sami ukončovat. I když je dlužník dlouhodobě nemajetný, vidina toho, že v budoucnu snad – někdy – možná nabude nějaký majetek je vede k závěru, že je třeba čekat. Ale jak dlouho? Rok – dva – pět? Mnozí z nás vedou desetiletá ba i dvanáctiletá řízení a zcela běžné je, že exekuce trvají déle než oddlužení. Poněkud absurdní stav – mnohá exekuční řízení se neúměrně natahují a kupí na sebe. Ale jak tohle všechno souvisí s ekonomickou situací exekutorských úřadů?

S dramatickým nárůstem osob s více exekucemi soudním exekutorům přibývá práce, za kterou nedostávají vůbec zaplaceno. Exekutoři jsou totiž placeni jen podle vymožené částky. Pokud je však dlužník nemajetný, a exekuce je tudíž bezvýsledná, jejich náklady ani odvedenou práci jim nikdo nehradí – a to paradoxně ani věřitel, kterému byla exekuční služba poskytnuta. Aktuálně se jedná o 60% jejich agendy.I když soudní exekutor ví, že jeho práce bude zbytečná, nesmí takovou exekuci odmítnout.

Pokud k tomu fenomému přičteme výrazný nárůst nákladů spojených s vedením úřadu a exekučního řízení – typicky poštovného, SW poplatky a licence a růst mezd, ale take fakt, že na soudní exekutory byla přenesena značná část náročné rozhodovací agendy, kterou dříve vykonávaly soudy, ekonomické potíže jsou na světě. A co nejhorší – za takové situace ministerstvo spravedlnosti uvažuje o snížení exekučního tarifu!

Situaci však zhoršuje i samotné chování dlužníků. Nezřídka lidé v dluhové pasti začínají vytloukat klín klínem – splácejí půjčku půjčkou nebo hradí z půjčených peněz běžné výdaje. V současné době totiž neexistuje efektivní řešení pro lidi v dluhové pasti. Na institut oddlužení lidé s multiexekucemi ve většině případů nedosáhnou, jiné řešení jejich situace jim prozatím nabídnout neumíme – tedy – pokud nepřijmeme za vlastní návrh pana ministra spravedlnosti z minulého týdne, aby byly statisícům chronických dlužníků jejich dluhy automaticky soudně odpuštěny! Já si spíše kladu otázku, zda si takoví lidé pomoc vůbec zasluhují. „Princip účinné kajícnosti“, tedy že se dlužník na řešení a splácení svého dluhu účelně podílí, by měl být přeci za všech okolností zachován.

Je třeba problémy identifikovat

Exekutorská komora ČR je toho názoru, že řešení růstu mnohočetných exekucí a s tím hrozící destabilizace vymáhání pohledávek vyžaduje kromě prosazování odpovědného půjčování zejména odpovědné vymáhání. Tedy to, aby věřitelé měli motivaci zvážit, zda má skutečně smysl podávat návrh na zahájení konkrétní exekuce. Nástrojů se nabízí celá řada, byť uznávám, že nikterak populárních – od tolik diskutovaného a kontroverzního principu místní příslušnosti, po povinné poplatky či úhradu nákladů za neúspěšné exekuce nebo povinné zálohy. Jen na okraj – povinné poplatky exekutorům fungují v zahraničí zcela běžně, například na Slovensku platí věřitel za podání exekuce 33 eur, a v Anglii a Walesu dokonce 75 liber. Stát i věřitelé by si zkrátka konečně měli uvědomit, že exekuce nejsou zadarmo!

Nerada bych ale, aby můj příspěvek vyzníval tak, že zodpovědným vymáháním mám na mysli jen řešení problémů soudních exekutorů. Jsem si vědoma toho, že své nemalé problémy mají i věřitelé, jejich advokáti a samotní dlužníci. Při hledání cest, jak správně a zodpovědně nastavit systém vymáhání pohledávek tedy považuji za naprosto nezbytné identifikovat nejpalčivější problémy všech zúčastněných stran. Měli bychom vědět, co nejvíce trápí dlužníky. Mohli bychom se jich zeptat některou z dobře zacílených forem reprezentativního sociologického průzkumu. Měli bychom zjistit, co trápí věřitele, advokáty, inkasní agentury a další zainteresované skupiny. Máme dnes jedinečnou příležitost se to dozvědět a doufám, že některý z vystupujících se těmto problémům bude věnovat. Měli bychom mít k dispozici komplexní ekonomické a právní analýzy celé problematiky a až na základě těchto poznatků bychom měli nadefinovat takovou legislativní úpravu, která bude v maximální možné míře přijatelná pro všechny zainteresované strany tak, aby mohla bez zásadních úprav zůstat v platnosti alespoň pět let. Takovýto legislativní návrh bychom pak všichni společně měli aktivně prosazovat na politické scéně.

Prapůvod potíží totiž vidím v tom, že systém vymáhání a soudních exekucí se v České republice nikdy nepodařilo správně nastavit. Lobbying příslušných zákonů a vyhlášek byl a prozatím stále je vždy veden spíše v zájmu “dosažení a udržení vlastních příjmů” bez ohledů na celkové zatížení systému. Velcí věřitelé, kteří do celého systému vnášejí dluh jako základní vklad a podmínku jeho fungování, byli vždy víceméně pasivní. Pokud se vůbec angažovali, angažovali se ve víře “co je dobré pro exekutory, je dobré pro nás”. V tomto světle jsem kupříkladu nechápala jejich pasivitu v době přípravy a schvalování posledních dvou novel exekučního řádu, u kterých jsme myslím, dosti hlasitě upozorňovali na to, že zásah do exekučního řízení pro věřitele nic dobrého nepřinese. A dlužníci? Ti zastoupeni občanskými aktivisty zase vždy bojovali proti “zlu” představovanému soudními exekutory, aniž by brali v úvahu práva věřitelů a legitimní zájem společnosti na fungujícím systému výkonu práva.

Nevěřím na silová řešení

Základem úspěšné dlouhodobé strategie udržitelného vymáhání proto musí být komplexní přístup k celé problematice systémem win-win-win, který přijde s vyváženým návrhem zajišťujícím spravedlnost a udržitelnost pro všechny zúčastněné.

Nevěřím v silová a jednostranná řešení a nevěřím, že lze takto komplexní a multilaterální problém jednoduše rozetnout. Pomoci by proto mohlo vytvoření platformy věřitelů, zástupců dlužníků a ostatních zástupců vymáhacího řetězce včetně exekutorů, kteří mají zájem na nalezení vyváženého a dlouhodobého řešení našeho společného problému. Tato platforma by usilovala o takový způsob vymáhání pohledávek a provádění exekucí, který by zajišťoval jejich rychlou, efektivní, řiditelnou a pokud možno nízkonákladovou návratnost pro věřitele. Současně by více chránil dlužníky před excesy vymáhacího řetězce, garantoval spravedlivou výši nákladů vymáhacího procesu pro dlužníky a na druhou stranu omezoval jejich možnosti obstrukčního jednání. Exekutorům by zajišťoval dlouhodobé ekonomické přežití jejich úřadů, snížení zbytné agendy a v neposlední řadě spravedlivou odměnu. Ale abych nemluvila jen v obecné rovině, dovolím si uvést alespoň pár bodů, které si zasluhují úpravu současného stavu:

V oblasti posílení práv věřitelů je to například:

Spravedlivě nastavit advokátní tarif – z důvodu nízkých tarifů musí advokáti účtovat část nákladů i věřiteli, pokud jsou vůbec právní zastoupení ochotni převzít. Absence nesprávně nastavené úpravy podporuje ve společnosti pocit nespravedlnosti.

Omezit možnosti povinných obstrukcemi oddalovat nebo přerušovat průběh exekuce – při zpětvzetí podaného návrhu na oddlužení nebo při druhé nezaplacené záloze za návrh na oddlužení by měla být stanovena sankce pro nepoctivé dlužníky, kteří takto obstruují například exekuční prodej nemovitostí.

V rámci rekodifikace o.s.ř. by mohlo být zavedeno zjednodušené řízení u peněžitých pohledávek v případech, kdy žalovaný neuplatňuje aktivní obranu.

V oblasti posílení práv dlužníků bych jako možnost viděla:

Zavedení jednoduchého a jednotného způsobu výpočtu a sdělování dlužné částky – jistiny a příslušenství – povinnému.

Zavedení jednoduchých a jednotných formulářů pro každý exekuční úkon – od oznámení o nařízení exekuce, přes sdělení výše dlužné částky (jistiny a příslušenství) až po ukončení exekuce, v současné době má každý soudní exekutor jiný systém, často velmi nesrozumitelný.

Časově omezit délku exekučního řízení v případě, že se v řízení “nic neděje”.

Práva soudních exekutorů by mohla být posílena:

Zavedením povinných záloh na náklady exekuce a hrazení alespoň části nákladů v případě neúspěšných exekucí.

Rozšířením působnosti soudních exekutorů o další činnosti, související se vznikem a vymáháním pohledávek ještě před exekucí samotnou.

Omezení procesních nástrojů dlužníků umožňujících zpeněžování majetku, zejména najít vyvážený vztah mezi exekučním a insolvenčním řízení.

Jistě by se našly i další metodická řešení některých problémů. Pozornost by např. zasloužila i regulace inkasních agentur – tento předstupeň soudní exekuce působí bez jakékoliv cenové nebo metodické regulace, inkasní agentury tak často mohou používat velmi hrubé nátlakové metody a účtovat za svou práci více než soudní exekutor.

Cílem mého úvodního příspěvku bylo vnést do dnešní diskuze základní úvodní témata a dozvědět se, jak současnou situaci na poli vymáhání práva, a pohledávek především, vnímáte vy sami. Ráda bych také získala zpětnou vazbu k záměru založit platformu zodpovědného vymáhání, případně, zda jsou někteří z vás ochotni se do jejího vzniku a cílů zapojit. Ačkoli se domnívám, že tento záměr by se měl nejspíše odehrávat pod taktovkou takové autority jako je Ministerstvo spravedlnosti, je Exekutorská komora připravena sehrát na tomto poli aktivní úlohu.

(mezititulky redakční)