Listopad 1989 na právech v Brně

    V pátek 17. 11. 1989 jsem byl na zkoušce studentského Divadla pro lidi v Tišnově. Kde jsme zkoušeli v budově gymnázia díky jeho řediteli Milanu Novotnému. Studoval jsem 1. ročník právnické fakulty v Brně. O víkendu začaly zaznívat zprávy o násilném ukončení demonstrace na pražské Národní třídě. Během soboty 18.11. jsem získal z vysílání BBC pro Moravu, Slezsko i Čechy informace o násilném potlačení průvodů studentů.

    Že se děje něco velkého, bylo jasné v neděli večer, kdy televize dementovala zprávy o úmrtí Martina Šmída a televizní program po 20. hodině byl posunut s odůvodněním, že bude mimořádný projev. Po delším čekání vystoupil český předseda vlády František Pitra, jenž nic zajímavého neřekl. Avšak bylo jasné, že se něco děje. Jinak by Československá televize nezměnila program s projevem premiéra o ničem.

    Následující pondělí 20.11. jsme od rána hltali Svobodné slovo, které uveřejnilo provolání Československé strany socialistické odsuzující zásah na pražské Národní třídě. Obdobné provolání Socialistického svazu mládeže bylo v Mladé frontě. Tyto dva deníky byly prvními informačními prostředky stavícími se na protitotalitní stranu. Na právnické fakultě v ten den probíhala slavnostní imatrikulace prvního ročníku, která byla klidná. Nevím již, čí to byl nápad, ale bylo určeno, že v úterý se studenti shromáždí na přednáškách v kulturním sále na Musilově ulici, byť přednášky nemají. Přirozeně docházelo k domluvám mezi studenty na kolejích, kde jsem však jako Brňan nebydlel. Na Městském sekretariátu Československé strany socialistické, na jejíž akce, kde se otevřeně debatovalo o okupaci 1968, jsem již dříve chodil, jsem se dozvěděl o podvečerní demonstraci na náměstí Svobody.

    Proti případným úderům pendrekem při rozehnání demonstrace jsem si pod rifle navlékl asi troje podvlíkačky, vzal si několik triček, košil, svetrů, koženou bundu a rukavice. Vyhrabal jsem staré brýle, jejichž rozbití bych nelitoval. Při cestě na demonstraci mi bylo v šalině horko. Ovšem nejen z mnoha vrstev oblečení, ale i z toho, že byla narvaná. Viděl jsem i pěšky jdoucí houfy. Na náměstí Svobody jsem došel pěšky, protože šaliny nemohly přes náměstí kvůli davu jet. Cestou jsem zahlédl v přilehlých ulicích policejní ozbrojence. Vlastní demonstrace byla velkým zážitkem lidské solidarity a touhy po změně režimu. Připravení ozbrojenci nezasáhli a v dalších dnech již v centru města nebyli. Zvonilo se klíči na znamení, že režimu zvoní umíráček, a bylo rozhodnuto scházet se každý den.

    V úterý 21.11. byl sál na Musilově ulici naplněn k prasknutí. Přednášku měl odborný asistent Jan Svatoň, pozdější děkan, ale ani ji nezahájil. Probíhala diskuse mezi studenty a skupinou fakultních funkcionářů, kteří se dozvěděli o shromáždění studentů a snažili se jej pacifikovat. Měli podporu několika režimně zaměřených studentů. Po vystoupení jednoho takového prorežimního studenta, jehož slova by se dala shrnout tak, že komunistická strana sama připravuje reformy a opozice neví, co chce, tak dejme čas na reformy prováděné shora, jsem vystoupil se slovy: „Možná nevíme, co chceme, ale jistě víme, co nechceme a to je krev na pražské dlažbě. Komunistická strana není jediná a reformy připravuje i socialistická strana“ atd. Studenti odhlasovali vstup do stávky a zvolili stávkový výbor fakulty, jehož předsedou se stal nejstarší student Ing. Radim Opletal, jenž již jednu vysokou školu měl a byl reformní člen komunistické strany, a členy Michael Bartončík, Pavel Blažek, Rudolf Grochal, Karel Hejč, Petr Herman, Zdeněk Koudelka, Richard Krpač, Markéta Kubátová, Jan Levíček, Pavlína Macháčková, Tomáš Richter, Vojtěch Šimíček, Michal Zahnáš aj. Stávkový výbor jednal s vedením fakulty o vyšetřování zásahu na Národní třídě, působení nekomunistických stran na fakultě i o tom, že nechceme oslovení „soudruh“. Aby vedení fakulty s jednáním zprvu souhlasilo, vystupoval stávkový výbor jako rozšířený fakultní výbor Socialistického svazu mládeže. Proděkan Milan Pekárek proklamoval, že stávku studentů lze považovat za neomluvenou absenci s možností neudělení zápočtu. Na znamení stávky studenti nosili československou trikolóru. Když mne vyučující římského práva Jiří Bílý, s nímž jsem se znal díky zájmu o heraldiku, uviděl s trikolórou, řekl: „Já se za vás přimluvím, až vás budou vyhazovat.“

    Následně studenti započali plakátovací akci, kdy vylepovali své požadavky a hesla. V noci příslušníci Lidových milicí a bezpečnosti vše strhávali. Řada studentek do úmoru přepisovala na psacích strojích letáky. Jiní odjeli domů a další dobu prožívali jako prázdniny. Obavu o úspěch stávky jsem měl do čtvrtka 23. 11. večer, kdy jsem v televizi uviděl, jak v pražské ČKD vypískali pražského městského tajemníka KSČ Miroslava Štěpána. Dělníci se přidali ke studentům, tím režim ztratil základnu, ke které se hlásil. Ze Štěpánova výrazu bylo zřejmé, že je šokován. Když se dělnici postavili proti nim, totalita prohrála. Spojení se zaměstnanci bylo klíčové. Účastnil jsem se výjezdů umělců a studentů mezi zaměstnance do závodů s žádostí o podporu, kde jsme byli dobře přijímání. Komunističtí ředitelé podniků nebránili našemu vstupu do podniků a přerušení práce. Dnes, kdy se společnost sociálně rozděluje, považuji srozumění mezi dělníky, umělci a studenty za výrazný listopadový dojem.

    Po generální stávce 27. 11. 1989 komunisté vše vzdali a studentská stávka se změnila ve stávku okupační. Stávkový výbor zakázal některým učitelům vstup na fakultu a ovládl ji. Děkan Eduard Vlček začal postupně respektovat stávkový výbor, byl oblíbený pedagog a nebyl vyzván studenty k rezignaci, jak se to stalo jiným děkanům. Odstoupil z funkce sám až později v roce 1990. Vlček byl poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění, proto se během stávky často zdržoval na zasedání parlamentu a fakultu fakticky řídil proděkan Lubomír Kubů. Stávkový výbor spolupracoval s oblíbenými učiteli (první polistopadový děkan Jiří Kroupa, tělocvikáři Jan Urválek a Věra Večeřová) a obsadil kanceláře učitelů marxismu-leninismu. Zábor fakultního oddělení univerzitní katedry marxismu-leninismu provedli Rudolf Grochal a Roman Vaněk. Rudolf Grochál vzpomíná, že když z kanceláře vyhazovali vedoucího oddělení a proděkana Milana Špičáka usmál se na ně a řekl: „Jo soudruzi, já už jdu, už jdu. Ale já se zase vrátím, no a potom zase půjdete vy.“. Roman Vaněk na to odsekl: „Mno, to asi těžko, pane Špičáku.“ a pochopili, že už je to hop nebo trop. Stávkový výbor měl klíče od fakulty, peníze ze sbírek, potraviny z menzy, k dispozici auta. Pochopil jsem Leninův výrok: „Moc ležela na ulici, tak jsme ji zvedli.“.

    Byl jsem vyslán do Moravského vysokoškolského stávkového výboru v Brně ve Vysokoškolském klubu na Gorkého, což byl fakticky výbor brněnských vysokých škol, a jednou jsem se účastnil zasedání Celostátního výboru v pražském divadle Disk, kde jsem se poprvé setkal s bratislavskými požadavky na posílení Slovenska. Častěji se za Brno účastnil jednání celostátního výboru další student z brněnské právnické fakulty Pavel Blažek, pozdější ministr spravedlnosti.

    Na právnické fakultě vzniklo i Občanské fórum zaměstnanců v čele s nestraníky – profesorem finančního práva Vladimírem Zahálkou (postrachem studentů) a právním historikem Pavlem Matesem, ale bez valného vlivu. Proto bylo vedení fakultního Občanského fóra převoleno a do čela se dostal studenty podporovaný Jiří Kroupa, který se v březnu 1990 stal děkanem. Značná část učitelů byla členy komunistické strany. Někteří pocházeli z levicového prostředí a byli přesvědčenými komunisty, nejen formálními. Postupně ze strany vystupovali.

    V Praze ukončili stávku až 29. 12. 1989 při příležitosti volby Václava Havla prezidentem. V Brně se stávka rozplynula v polovině prosince. Což dokazuje, že když jsem 9. 12. večer volal z Moravského vysokoškolského stávkového výboru na fakultu zprávu o tom, že následující den jmenuje prezident Gustáv Husák vládu Mariána Čalfy a abdikuje, čímž došlo k faktickému předání moci ve státě, na fakultě ze stávkového výboru nebyl nikdo, kdo by zprávu převzal. Ale to již byl čas změny revolučního vystoupení v běžné politické soupeření.

    Zdeněk Koudelka

    Sdílejte
    Předchozí článekSociální bydlení a motorová pila
    Další článekTunelování demokracie aneb nejen o platech
    Zdeněk Koudelka
    Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát.