Loajální spolupracovník – Pavel Kučera

    Pavla jsem poznala v sedmdesátých letech jako fakultního kolegu mého prvního manžela. V osmdesátých létech jsem před jeho senátem na Krajském soudu v Praze hájila své klienty, včetně případu jedné vraždy. Jako předseda senátu byl JUDr. Kučera suverénem, ovšem v dobrém slova smyslu. Proces držel pevně v rukou, jednal rozvážně a klidně, byť přísně.

    V první polovině devadesátých let, kdy už byl místopředsedou Nejvyššího soudu, jsme spolu nejprve polemizovali na stránkách Lidových novin o různých právních názorech (viz např. kauza omilostněné M. Chadimové a možnosti uvalit na ni přesto vazbu), no a ve druhé polovině této dekády jsme se už potkávali na Nejvyšším soudu.

    Jako předsedkyně Nejvyššího soudu jsem místopředsedu, tedy Pavla Kučeru, „zdědila“ po Otakaru Motejlovi a myslím, že zvědavost na to, jak nám to spolu půjde, byla oboustranná. Nemělo by totiž valného smyslu zastírat, že jsme se v názorech na metody interpretace práva vlastně dosti lišili. Co nás ovšem brzy spojilo, byl obapolný zájem na tom, aby Nejvyšší soud fungoval co nejlépe a aby tak byl i vnímán zvenčí.
    Diskutovali jsme hodiny a hodiny o různých reformách jak Nejvyššího soudu, tak soudnictví jako takového. Pavel dodával autentickou a dlouhodobou znalost soudního prostředí na všech úrovních, včetně znalosti mentality soudců, zejména těch ze starší generace. Měl obdivuhodnou paměť a pracoval s ní rozvážně. Pokud mezi námi došlo k neshodě, dokázali jsme si názory vyměnit mezi čtyřma očima a je pravda, že Pavel přispíval k řešení i tím, že měl schopnost odlehčovat napětí vtipem.

    Jako místopředseda zajišťoval všechny mé reformní snahy co do organizace akčně, tj. rychle a bez hledání výmluv pro to, že něco nejde, nýbrž naopak. Zkrátka – moje zkušenost s Pavlem Kučerou jako místopředsedou Nejvyššího soudu je zkušeností s loajálním spolupracovníkem. A upřímně říkám, že jsem mu byla vděčná za to, že byť i někdy asi měl rezervovaný vztah k mým názorům a rozhodnutím, držel je. Podobně to měl i s Otakarem Motejlem, což jsem mohla sledovat ještě jako soudkyně Nejvyššího soudu. Co se stalo po mém odchodu ze soudu nevím, a proto se k této etapě jeho života nevyjadřuji. Jen jsem si všimla, že se spřátelil s určitými osobami, od nichž se, jako soudce, měl asi spíše držet dál. To jsem mu při jednom z našich náhodných setkání i sdělila. Smál se…

    Přes dlouhodobou vzájemnou znalost jsme si velmi dlouho vykali a na tykání došlo snad až rok před mým odchodem. Přesto mohu říci, že jsme, navzdory veškeré různosti názorové, osobnostní atd., měli k sobě blízko ve smyslu vzájemné důvěry. Proto díky, Pavle a odpočívej v pokoji.

    Eliška Wagnerová

    Sdílejte
    Předchozí článekVyzkoušel jsem si otevřenou věznici v Jiřicích
    Další článekZvláštní kouzlo pana K.
    Eliška Wagnerová
    Eliška Wagnerová (* 7. září 1948 Kladno) je česká právnička, právní teoretička, soudkyně a bezpartijní politička. V letech 1998–2002 působila jako předsedkyně Nejvyššího soudu a následně v období 2002–2012 zastávala funkci místopředsedkyně Ústavního soudu. Pak byla mezi lety 2012 a 2018 senátorkou za obvod č.59 – Brno-město, zvolena byla na kandidátce Strany zelených a od října do listopadu 2014 byla též předsedkyní senátorského klubu Zelení – nezávislí.