Pavla jsem poznala v sedmdesátých letech jako fakultního kolegu mého prvního manžela. V osmdesátých létech jsem před jeho senátem na Krajském soudu v Praze hájila své klienty, včetně případu jedné vraždy. Jako předseda senátu byl JUDr. Kučera suverénem, ovšem v dobrém slova smyslu. Proces držel pevně v rukou, jednal rozvážně a klidně, byť přísně.

V první polovině devadesátých let, kdy už byl místopředsedou Nejvyššího soudu, jsme spolu nejprve polemizovali na stránkách Lidových novin o různých právních názorech (viz např. kauza omilostněné M. Chadimové a možnosti uvalit na ni přesto vazbu), no a ve druhé polovině této dekády jsme se už potkávali na Nejvyšším soudu.

Jako předsedkyně Nejvyššího soudu jsem místopředsedu, tedy Pavla Kučeru, „zdědila“ po Otakaru Motejlovi a myslím, že zvědavost na to, jak nám to spolu půjde, byla oboustranná. Nemělo by totiž valného smyslu zastírat, že jsme se v názorech na metody interpretace práva vlastně dosti lišili. Co nás ovšem brzy spojilo, byl obapolný zájem na tom, aby Nejvyšší soud fungoval co nejlépe a aby tak byl i vnímán zvenčí.
Diskutovali jsme hodiny a hodiny o různých reformách jak Nejvyššího soudu, tak soudnictví jako takového. Pavel dodával autentickou a dlouhodobou znalost soudního prostředí na všech úrovních, včetně znalosti mentality soudců, zejména těch ze starší generace. Měl obdivuhodnou paměť a pracoval s ní rozvážně. Pokud mezi námi došlo k neshodě, dokázali jsme si názory vyměnit mezi čtyřma očima a je pravda, že Pavel přispíval k řešení i tím, že měl schopnost odlehčovat napětí vtipem.

Jako místopředseda zajišťoval všechny mé reformní snahy co do organizace akčně, tj. rychle a bez hledání výmluv pro to, že něco nejde, nýbrž naopak. Zkrátka – moje zkušenost s Pavlem Kučerou jako místopředsedou Nejvyššího soudu je zkušeností s loajálním spolupracovníkem. A upřímně říkám, že jsem mu byla vděčná za to, že byť i někdy asi měl rezervovaný vztah k mým názorům a rozhodnutím, držel je. Podobně to měl i s Otakarem Motejlem, což jsem mohla sledovat ještě jako soudkyně Nejvyššího soudu. Co se stalo po mém odchodu ze soudu nevím, a proto se k této etapě jeho života nevyjadřuji. Jen jsem si všimla, že se spřátelil s určitými osobami, od nichž se, jako soudce, měl asi spíše držet dál. To jsem mu při jednom z našich náhodných setkání i sdělila. Smál se…

Přes dlouhodobou vzájemnou znalost jsme si velmi dlouho vykali a na tykání došlo snad až rok před mým odchodem. Přesto mohu říci, že jsme, navzdory veškeré různosti názorové, osobnostní atd., měli k sobě blízko ve smyslu vzájemné důvěry. Proto díky, Pavle a odpočívej v pokoji.

Eliška Wagnerová