Nejsme ve válce, zhodnotil soud stav nouze a za krádež dal podmínku

    Vypůjčil jsem si pro svůj krátký přehled minulého týdne titulek z Novinky.cz a mírně ho upravil. Krajský soud v Plzni vedený předsedou senátu Eduardem Wipplingerem pravil: „V projednávaném případě nejde o mimořádnou vysokou společenskou škodlivost. Krádeže spáchané v době nouzového stavu nejsou výrazně společensky škodlivější, než krádeže páchané před jeho vyhlášením.“

    Je přímo osvěžující, když k takovému zjištění dospěje soudce „obyčejného“ soudu a nemusíme čekat až na nejvyšší instance. Současně poukazuje na stav našeho trestního práva právě v ohledu výše trestu a všech jeho podmínek, které chtějí davy jenom zpřísnit a zpřísnit. Tleskám odvaze pana předsedy senátu v době, kdy lid volá krev, krev, krev. A to lid volá často a pořád.

    Zmiňoval jsem minule onen „průlomový judikát“ týkající se využití prostorových odposlechů. Dnes už je k dispozici celý text. Musím říci, že pravdu měl předseda Nejvyššího soudu, o žádný průlomový judikát se nejedná.

    Nejvyšší soud dotváří jazykově chybné i systematicky nevhodné řazení jednotlivých ustanovení a oprávnění. Činí tak sice způsobem přípustným, ale trošku uhýbajícím právu, aby se mu to hodilo. Je pak otázkou, jak mohou ostatní soudy posuzovat úplně stejné jednání lidí, kteří stojí před nimi, jako trestné. Ty také často činní věci nikoli do puntíku v souladu třeba účetním předpisem právě proto, že je špatně napsán.

    Otázky soukromých prostorů a otázky prostorů veřejných, o to běží. Můj dům, můj hrad. Vzpomenete si? Dnes by to mělo možná platit i o mém vozidle a podobně, tedy o tom, kde se člověk oprávněně cítí sám a v soukromí s někým jiným. Ve veřejném prostoru je to diskutabilní a je řada rozumných důvodů, proč to tak nebrat. Právě proto v testu proporcionality správně Nejvyšší soud řekl, že tato trestná činnost byla zjištěna na pracovišti vojenské policie. To za soukromý prostor lze opravdu považovat těžko.

    Václav Vlk, psáno pro Info.cz