Stanislav Křeček aneb svoboda slova a představitelé a zaměstnanci státu

    Volání po odvolání zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislava Křečka za to, že vyjádřil pravdivý názor k tomu, že demokratické vlády disponují i násilím, pokud slouží k potlačení jiného násilí, je útokem na svobodu projevu. Nelibě se ke Křečkově tradičnímu komentování veřejného dění vyjádřila 20. 1. 2014 veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Křeček hájí svobodu slova pro sebe a tím i pro nás všechny. Je smutné, že po době různých totalit není svoboda slova samozřejmostí, ale že se na ni útočí, pokud někdo vysloví názor, který nesouzní některým držitelům mediální či politické moci.

    Vrcholem je, když na svobodu slova jiných útočí někteří novináři, kteří ji chtějí jen pro sebe. Takto zaútočil na svobodu slova Václav Moravec, který v jednom pořadu roku 2013 předestřel v negativním smyslu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi to, že píši články. Ale právo na veřejné vyjádření mají všichni.

    Představitelé a zaměstnanci státu mají jako jiní právo na ústavně zaručenou svobodu projevu, hovoří-li za sebe a ne za úřad, kde jsou zaměstnáni a kde pravidla zveřejňování stanoví jeho vedoucí. Každý, včetně soudce i státního zástupce, může vyjadřovat své názory. Zákon nemůže omezit tuto svobodu libovolně, ale jen z ústavně dovolených důvodů, jakými jsou ochrana státního tajemství či mravnosti. Z tohoto pohledu je zákaz nepřiměřené kritiky svých kolegů a státního zastupitelství uložený státním zástupcům zákonem o státním zastupitelství neústavní. V praxi je totiž nemožné vyložit pojem nepřiměřené kritiky.

    Zastánci kritizujícího vždy tvrdí, že jde o kritiku přiměřenou, jeho odpůrci ji označí za nepřiměřenou. Obdobně byl na začátku 90. let minulého století užíván pojem konstruktivní opozice, což byli nevládní poslanci podporující vládu, zatímco skutečná opozice byla pro vládu nekonstruktivní. I Nejvyšší správní soud v rozhodnutí z 15. 5. 2012 uvedl, že svoboda projevu, tedy i právo vyjádřit svůj názor a rozšiřovat informace, se nezastavuje před branami státního zastupitelství. Ochrana svobody projevu zasahuje i sféru pracovní včetně výkonu funkce státního zástupce. A v rozsudku z 12. 6. 2012 Nejvyšší správní soud prohlásil, že státní zástupci nemohou být bezvládné neodpovědné loutky v rukou svých nadřízených, ale nebojácní profesionálové, kteří se v případě pochybností o zákonnosti či správnosti konání svého nadřízeného mohou vzepřít. Mají být vybaveni i takovými osobními vlastnostmi, jakými jsou rozhodnost, statečnost a odvaha. V zájmu jednoty právního řádu je odstranit rozpor ústavy se zákonem a změnit zákon. Přičemž zákaz nepřiměřené kritiky v zákoně o státním zastupitelství až do roku 2002 neexistoval. Zákaz v zákoně o státním zastupitelství může odstranit Ústavní soud jako neústavní či Parlament, aby zamezil zbytečným sporům.

    Svoboda projevu se vztahuje na všechny bez ohledu na to, komu se určité názory líbí. Na Adama Bašného, který měl kritické projevy vůči fungování státního zastupitelství na konferenci v prosinci 2008, i na jihlavského okresního státního zástupce Arifa Salichova, jemuž byla v souvislosti s jeho veřejným vystoupením roku 2007 udělena výtka olomouckým vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem. Platí i pro odborné názory, kdy byly místopředsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Kučerovi přičteny k tíži jeho články v časopise Trestní právo soudcem V. Ceplem mladším řešícím jeho soukromý spor v jím vydaném rozsudku, který byl pro nezákonnost nadřízeným soudem zrušen. A platí i pro mne, kterému udělil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman 5. 6. 2012 písemnou výtku v souvislosti s článkem Rath má právo na férový proces, kde jsem vyjádřil názor, že pokud je v trestním řízení činné nepříslušné státní zastupitelství či soud, jde o protiprávní postup. Nemá-li se svoboda projevu stát privilegiem několika, musí platit pro všechny. Slovy Karla Marxe: „Ke klacku sahá ten, komu došly ideje.“ Jednání nejvyššího státního zástupce bylo zásahem do svobody projevu.

    Znám je případ prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala, který roku 2009 podal návrh na kárné řízení na členy kolegia svého úřadu a trestní oznámení na poslance a novináře za vyjádření názoru na hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu. Nakonec byli členové kolegia kárného obvinění zproštěni. Kolegiu Nejvyššího kontrolního úřadu vyčítal, že přijalo kritické usnesení k hospodaření vlastního úřadu, aniž by k tomu mělo výslovnou pravomoc danou zákonem. Pravomoc státního orgánu je souhrn právních prostředků, které užívá k plnění úkolů právně závazným jednáním na základě zákona. Nejde tedy o všechny činnosti státního orgánu, ale jen ty, kdy státní orgán jedná v rámci veřejné moci se závaznými důsledky. Proto nebylo usnesení kolegia Nejvyššího kontrolního orgánu protiprávní, neboť nešlo o výkon pravomoci formou rozhodnutí, které zavazuje, ale o vyjádření názoru. Byť takovéto konstatování nemá právní důsledky, má význam.

    Předmětné vyjádření bylo adresováno Poslanecké sněmovně, která kontroluje hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu. Když jakýkoli orgán upozorní jiný státní orgán, který má působnost kontrolní, na možné chyby v jím kontrolované instituci, nejde o protiprávní jednání, ale plnění zásady spolupráce a efektivnosti při fungování státu jako celku. Vždyť na Parlament i jeho členy se může obrátit každý. Nikoho nelze trestat za to, že napíše Poslanecké sněmovně své přesvědčení, že někdo jedná nesprávně či tuto informaci šíří jako novinář.

    V demokratickém státě je nemožné za takovéto jednání trestat a snaha po sankci se dostává na úroveň činů feudální vrchnosti, která trestala poddané za jejich petice panovníkovi. Samotná stížnost, byť ve formě ponížené supliky, byla považována za vzpouru.

    Sdílejte
    Předchozí článekMlčení nejvyššího
    Další článekPrávní stát jako předmět spoluvlastnictví občanů, nikoli jako kořist politiků
    Zdeněk Koudelka
    Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát.