Emeritní soudce Ústavního soudu Stanislav Balík je známý svou láskou k historii a zvlášť té advokátní. Všem právním fajnšmekrům tak nelze než doporučit jeho vynikající knihu Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která vyšla už před jedenácti lety. Kromě stovek zajímavých faktů obsahuje kniha Stanislava Balíka i pomyslný obrys osobnosti advokáta časů minulých. Advokát býval váženou osobností, intelektuálem, jenž vládl mistrně písmem i hlasem, býval motorem celé řady zájmových spolků a sdružení, řečnil na schůzích, psal odborná právní pojednání a vrhal se s nadšením do řady dalších vědních oborů. Být ještě před sto lety advokátem, to byla výsada i životní poslání.

Něco se ale změnilo. Zdá se, že někteří současní advokáti, zejména s vyšším číslem advokátního průkazu, horují pro model advokacie 2.0. Projevuje se v razantním políčku uštědřeném Ústavnímu soudu, pokud jimi podaná ústavní stížnost neměla úspěch. Ruku na srdce – úspěch nemá pětadevadesát procent všech návrhů, takže pokud by se tak chovali všichni advokáti, měl by Ústavní soud tváře úplně opuchlé. Pamatuji si výrok Elišky Wagnerové, která na kritiku svých nálezů reagovala slovy, že tu přeci nejsme od toho, aby nás měli všichni rádi. Měla pravdu.

Ústavní soud umí kritiku přijmout. Sám judikoval, že veřejné osobnosti – tedy i soudci Ústavního soudu – musí snést vyšší míru kritiky. I když si soudci každé ráno přečtou v médiích, co všechno mohlo být jinak, lépe, spravedlivěji nebo rychleji; pozvednou obočí, občas si zašeptají „sancta simplicitas“, ale nereagují. Jenže jinou sílu má políček novináře či internetového diskutéra a jinou má hanopis advokáta, který Ústavní soud mediálně zpolíčkuje hned po vydání rozhodnutí. Soudy a soudci mají být střídmí v reakci na kritiku, i když není fair a úplně objektivní. Protože součástí jejich práce je něco vydržet a zůstat nestranní a nezávislí. Takže zdůrazňuji – samozřejmě, že to vydrží a zůstanou nezávislí. Myslím si ale, že zjevné nepravdy by neměly zůstat bez uvedení na pravou míru.

Nyní k nejnovějšímu políčku a korekci jeho věcných nesprávností. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 (ústavní stížnost proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu) se nerodilo lehce a i když soudce zpravodaj připravil koncept rozhodnutí v rekordním čase, diskuse nad ním byla dlouhá. Včera bylo usnesení doručeno účastníkům a jejich právním zástupcům a také publikováno na webové stránce soudu. Tvrzení spoluautorky článku (mimochodem nebyla právní zástupkyní v této věci), že Ústavní soud selhal z hlediska všech myslitelných standardů spravedlivého procesu, protože neposlal vyjádření Ministerstva zdravotnictví k replice, vyvrací bod 15. usnesení (Ústavní soud si toto vyjádření nevyžádal, proto k němu ani nepřihlédl a stěžovatelce jej neposlal). Pokud se autoři článku Ústavního soudu ptají, proč se právní zástupce nemohl zúčastnit vyhlášení nálezu a nebyl o něm informován, je to proto, že nešlo o nález.  Usnesení, jako v tomto případě, se veřejně nevyhlašuje, ale jen se zasílá účastníkům. Na tomto zákonném postupu nic nezměnila ani současná pandemie,  ani soudci „schovaní z obavy před virem za monitorem“. Moc mě mrzí  i kritika soudce Jaroslava Fenyka a zpochybňování jeho nepodjatosti, včetně podpásových narážek na minulost. Profesor Fenyk je místopředsedou Ústavního soudu, plénum se v souladu se zákonem usneslo, že v této věci není vyloučený z rozhodování a Jaroslav Fenyk v minulosti dokázal, že raději rezignuje na funkci, než aby se smířil s nespravedlností (viz kauzu tzv. „Katarského prince“). Veřejné ostouzení soudu a soudce advokátem je zkrátka smutné a o lecčem vypovídající.

Stále si myslím, že každý má právo na kritiku. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou doslova Petriho misky pro kritiku ze strany akademiků, účastníků řízení, politiků a kohokoliv, kdo se zajímá o veřejný život. A to je dobře. Každý má právo o rozhodování soudu diskutovat, psát, rozebrat jej na šroubky a zkusit si zkonstruovat nějaké jiné. Je právem každého těšit se na to, až si Štrasburk namaže Ústavní soud na chleba. Nebo na bagetu. To všechno je v pořádku a Ústavní soud ani nemukne.

I advokát tak může psát o selhání, ale v zájmu důstojnosti všech zúčastněných by bylo lepší, kdyby tak činil pravdivě a v duchu nejlepších tradic, etiky a elegance české advokacie.

Vlastimil Göttinger