Třetí primátor do mariáše?

    Poslanci jsou zástupci všeho lidu, a mohou tedy všechno. Touto politologicko právní fikcí z právnické manufaktury Iva Ištvana se nejspíše řídili někteří členové parlamentní vyšetřovací komise pro kontrolu kauzy Opencard. Vyzvali totiž nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, aby z případu odvolal dozorující státní zástupkyni Dagmar Máchovou. Členové vyšetřovací komise jsou totiž přesvědčeni, že žalobkyně umožnila, aby nebyli stíháni bývalí představitelé hlavního města, za nichž kauza začala.

    Vše rozpoutal Máchové výslech na jednání sněmovní vyšetřovací komise, kdy na ni poslanci většinou marně dotírali řadou nepříjemných otázek. Ty se točily hlavně okolo toho, proč v případu obžalovala (výslech byl ještě před tím, než podala obžalobu na radní v pokračujícím případu) pouze pětici někdejších subalterních úředníků, a proč naopak neobžalovala tehdejší politické vedení hlavního města.

    Faktem je, že Máchová na jednání komise přišla nepřipravena, mlžila, nedokázala si vzpomenout, případně se odvolávala na mlčenlivost. Jenže části problémů mohli předejít sami poslanci. Není to poprvé, kdy před vyšetřovací komisí stanul zástupce represivních složek. Ten je pochopitelně přinejmenším do pravomocného skončení případu vázán mlčenlivostí podle trestního řádu. Tato otázka se řešila již opakovaně dříve, a nebyl žádný problém požádat Zemana o zbavení mlčenlivosti i Máchové. Výslech, respektive jeho část, mohl proběhnout v utajovaném režimu, poslanci by se dozvěděli daleko více, a mohlo být vymalováno.

    Lze jenom spekulovat, proč tak neučinili. Jestli to bylo jenom z hlouposti, anebo v tom hrála svou roli dopředu i snaha státní zástupkyni dostat do úzkých, a takzvaně ji vykoupat. Případně z ní vypáčit i informace, které jsou předmětem služebního tajemství, a následně jí přivodit kárné, či dokonce trestní stíhání. Ostatně oni sami mohli dát po vystoupení Máchové podnět k podání kárné žaloby. To by bylo odpovídající řešení. Volání po odvolání je však již za hranou, i kdyby si poslanci mysleli, a třeba i s jistou dávkou oprávnění, že věc nepochopila, či s ní dokonce manipuluje.

    Sám institut parlamentních vyšetřovacích komisí je věc ošemetná, a měl by se používat jako šafrán. Navíc snad kromě vyšetřování událostí 17. listopadu 1989 žádný přelomový resultát nikdy nepřinesly. Problémem je už to, že vůbec sněmovna řeší otevřenou a neukončenou věc v trestním řízení. Tu ještě umocnila tím, že oproti původním záměrům politické strany do komise nakonec nominovali pražské poslance. Čtvrt roku před zahájením kampaně ke komunálním volbám se tak, chtě nechtě, komise stává orgánem, který politickými prostředky koriguje probíhající trestní řízení, a je tedy i svého druhu předskokanem v předvolební kampani.

    Trestní řízení jako nástroj politického boje je něco, co je zcela nepřípustné. Přesně podle hesla, že co je legální, ještě nemusí být legitimní, se poslanci vlamují někam, kam by si při zachování špetky sebeúcty neměli ani odvažovat vkročit. Politizaci případu ještě zesiluje skutečnost, že dva primátoři, jeden bývalý a jeden minulý, sami čelí trestnímu řízení od té samé státní zástupkyně, a zároveň kandidují na předních místech kandidátek i na podzim. Těžko se tak bude poslancům obhajovat nezaujatost a objektivita. Nemluvě o nekonzistentnosti jejich postojů.

    Ti samí poslanci, kteří dnes plédují po odvolání státní zástupkyně, se ohrazovali, a právem, když ministryně spravedlnosti Helena Válková chtěla po nejvyšším státním zástupci informace o probíhajícím trestním řízení v té samé věci. Jaký je rozdíl v tom, jestli se vlamuje do živého případu ministr jako orgán moci výkonné, oproti tomu, když se do něj ingerují poslanci jako zástupci moci zákonodárné? Nekonzistentností tohoto výstřelu naslepo je ale více.

    Přímo komicky pak působí, když poslanci již nějaký ten pátek mudrují, jak to zařídit s novým zákonem o státním zastupitelství, jen aby pan nejvyšší nemohl zasahovat do otevřených kauz, když ho na druhé straně zvou na hostinu hlavními dveřmi. To, co by se dalo Máchové vyčítat, je, že se nedostatečně vyrovnala v zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání pražských radních s individualizací zavinění, a tím pádem s trestní odpovědností. Což je mimochodem jeden z klíčových prvků narůstajících stíhání místních zastupitelů a úředníků, a opět jedna z věcí, na níž i poslanci oprávněně poukazují. Dnes to samé ovšem ignorují ve směru trestní odpovědnosti jiných osob, aniž by znali jakoukoli důkazní situaci či trestní spis. Asi aby byl třetí primátor do mariáše.

    Něco jiného je navíc vytváření si nějakého osobního právního názoru na základě znalosti určitého penza dostupných informací, a něco úplně jiného je zprocesnění takových informací, z nichž by vyplynulo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Opět lze jenom říci, že výpovědi dotčených osob před parlamentní komisí nejsou to, co dotyční vypovídají v procesním postavení v trestním řízení či před soudem. Bez znalosti trestního, respektive obžalovacího spisu je skutečně odvážné se vyjadřovat k úrovni práce dozorové státní zástupkyně.

    Kdo z poslanců alespoň proseděl celé hlavní líčení, případně četl rozsudek, a nedělal si svůj názor jenom na základě mediálních výstupů? Zřejmě mnohé z toho si nakonec poslanci uvědomili, když svůj postoj korigovali pouze na přezkoumání postupu dozorové státní zástupkyně.

    Dušan Šrámek

    Sdílejte
    Předchozí článekAktivismus soudů, premonstráti a Hradišťko
    Další článekVeřejná diskuse o místní příslušností exekutorů má dva nedostatky
    Dušan Šrámek
    Dušan Šrámek se narodil 5. května 1962 v Klatovech. Tam chodil do základní školy a na gymnázium. Před listopadem 1989 se podílel na rozmnožování a kolportování “nelegálních” tiskovin, např. dokumentu Charty 77, Lidových novin, časopisu Sport, Attack, Koruny české a dalších. Po roce ´89 působil jako nezávislý novinář v týdenících Fórum, Profit, denících Lidové noviny, Český deník, Telegraf, Metropolitan. Dnes přispívá do týdeníku Reflex a dalších tištěných i online periodik. Věnuje se politickým kauzám a ekonomicko-podnikatelské problematice.