Pondělí, 17. května, 2021

Vybraný předseda, vybraný soudce

0
Vybraný předseda, vybraný soudce
Soud začal projednávat kárné žaloby na mělnického soudce Veselého Foto: archiv

Jako červená niť se nálezy Ústavního soudu od jeho počátku vede snaha zabránit soudním funkcionářům zasahovat do případného přidělování spisů. V té době to bylo nepochybně správné, neboť před rokem 1989 přidělovali předsedové či místopředsedové spisy jednotlivým soudcům podle své úvahy. Nezaznamenal jsem případ, kdy by po nějakém konkrétním soudci vyžadovali konkrétní rozhodnutí – byť to nemohu vyloučit – nemám však pochybnosti o tom, že věci, na kterých měli zájem, či spíše subjekty, kterým byly podřízeni, si přidělovali sami. Při obnovování 10ti-letého mandátu tehdejších soudců měli nepochybně významné slovo, což opět zvyšovalo stav podřízenosti a nadřízenosti.

V 90. letech – nejen pod tlakem Ústavního soudu – se vytvářel přehledný systém rozdělování věcí, když nejtypičtějším se jevil a jeví systém rotační. Ten je skutečně ve své podstatně srozumitelný, na druhé straně je srozumitelný i čitelný pro subjekty, které mají k  soudnímu systému blízko, tedy advokáty a státní zástupce. S určitými výjimkami, jako je např. specializace, si mohou strany s návrhem na řízení v civilním či trestním počkat, až bude na řadě z jejich pohledu vhodný soudce. Stejně tak ministr spravedlnosti může se stížností pro porušení zákona počkat do doby, kdy bude na řadě konkrétní senát Nejvyššího soudu. Ve snaze zavřít dveře těm subjektům, které by mohly mít na věci teoreticky zájem, tedy soudním funkcionářům, byly nechtěně pootevřeny dveře těm subjektům, které nemohou nemít na věci zájem, tedy stranám.

Soudci jsou skutečně víc rozdílní, než by se mohlo obecně přepokládat. „Právo je rozumné myšlení, které je vyjádřeno zákonem,“ říká Platon. V konkrétním případě se však může rozumné myšlení rozcházet s dikcí zákona. V takovém případě se jeden soudce může držet přísného výkladu normy, zatímco druhý se pustí na tenký led vyrovnávání se spravedlností s rizikem, že se to obrátí proti němu. Nepochybně pravdu má bývalý předseda Nejvyššího soudu s konstatováním, že normativní akty a precedenty jsou kořeny a větve téhož stromu. Pokud ovšem obecný soudce sáhne do větví, hrozí mu kárné řízení. Z pohledu právní jistoty a předvídatelnosti je ovšem stávající systém zřejmě lepší variantou.

Naznačená snaha stran vybrat si správného soudce je vcelku pochopitelná a kupříkladu na místě státních zástupců bych zřejmě činil to samé. Problém je ovšem v tom, že dochází zejména na první hlavě krajských soudů k významným disproporcím ve vytíženosti jednotlivých soudců, typicky ve skupinových věcech. Zatímco počet obžalovaných a obhájců roste řadou aritmetickou, náročnost těchto věcí takřka vždycky roste řadou geometrickou.

Vraťme se však k předsedům prvoinstančních soudů. Dnešní soudci nejsou ovce, které by se bez odporu nechali vláčet pokyny soudního funkcionáře, neboť jsou si vědomi své nezávislosti (někteří si je někdy pletou s nezávislostí na svých pracovních povinnostech), navíc za sebou mají soudcovskou radu, o jejichž vlivu a váze není mimo justici příliš velká znalost. Za dnešní doby se tedy soudním funkcionářem obvykle stává ten, kterého kolegové na okresním soudě přemluví, často s motivem a snahou, aby se sami vyhnuli chomoutu povinností a nepříjemností, a nadřízení funkcionáři ho vyzývají k odpovědnosti za fungování justice. Oni sami pak vědí, že jsou na několik let toliko primus inter pares a poté se vrátí mezi své kolegy. Já jim tvrdím, že je to následná časově omezená splátka za privilegium být soudcem. Přitom nároky na ně jsou vysoké a justice je na dobré řídící práci předsedů okresních soudů mnohem závislejší, než se z vnějšku může zdát. Opakovaně jsem za posledních 30 let viděl okresní soudy, které z hlediska pracovních výsledků, organizace práce a personálního vybavení byly někde na konci mezi našimi 14 okresními soudy a za několik let se díky schopnému předsedovi či předsedkyni dostaly do horní třetiny. Analogie ve větším: bylo by správní soudnictví v takovém stavu, v jakém je nyní,  kdyby v jeho čele řadu let nestál organizačně schopný a pracovitý Josef Baxa?

Ne každý však vnímá přínos soudních funkcionářů stejně. Před sebou mám rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/2015. Meritorně s ním jistě lze souhlasit. Soudní oddělení není soudem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Nicméně z velké části odůvodnění se dozvídám, že soudní funkcionář je z pohledu justice potenciálně nebezpečná osoba, zejména při přidělování věcí. V podstatě jedenáctkrát v odůvodnění rozhodnutí čtu, že soudní funkcionář má nebezpečné tendence k libovůli či účelovému svévolnému přidělování věcí a může pak nepřímo ovlivňovat výsledek soudního řízení (bod 38).
Negativní příklady jsou zde dávány dvakrát z  Ruska, dvakrát z  Ukrajiny či jiných zemí. Příklad ze soudní praxe České republiky kupodivu chybí. Pod bodem 33 čtu, že „řadoví soudci jsou“ zranitelní vůči vnějšímu tlaku ze strany předsedy soudu. Po těchto konstatováních dospívám k závěru, že soudkyně zpravodajka toho ví o poměrech obecné justice asi tolik, co já vím o poměrech na Nejvyšším správním soudu a bylo by zřejmě rozumné zeptat se kolegů Jirsy a Lichovníka, jak jednoduché a příjemné je být předsedou prvoinstančního soudu a nakolik si takový funkcionář může dovolit při rozdělování spisů libovůli.

Takový postoj připomíná závěry některých soudců Ústavního soudu před nějakými 25 lety, když jsem opakovaně překvapeně zíral na rozhodnutí, kde subjektivní či subjektivistický názor byl vykládán jako přirozeněprávní, tedy jediný správný a platné právo bylo v podstatě přítěží. Nejednou mi tehdy na mysli vytanula Hegelova slova že: „ lidský rozum je pouze dvořanem rozmarů svého pána“. Na druhé straně jsem mohl číst velmi logická a přesvědčivá rozhodnutí prof. Höllandera a jiných.

Naštěstí v dnešní době, s výjimkou občasné snahy se předvést – ta ovšem není cizí i některým soudcům vyšších obecných soudů –  je naprostá většina rozhodnutí senátů Ústavního soudu  logická a z pohledu „rozumného myšlení“ předstihují často rozhodnutí vyšších obecních soudů. To si samozřejmě senáty Ústavního soudu s Listinou za zády mohou dovolit, stejně jako si do určité míry mohou dovolit sáhnout „do větví“, nicméně pořád je to povzbuzující pro ty soudce, kteří jsou kvůli spravedlnosti ochotni vstoupit na onen tenký led. 

JUDr. Aleš Flídr