Zvláštní kouzlo pana K.

    Rozhodně bych nechtěl, aby v tom byla spatřována nějaká kafkovština. Ale vlastně – proč ne, když by zde některé shodné rysy byly objeveny? Nejsem psycholog a nepřísluší mi zkoumat duše, ani to neumím. Spokojím se tedy s vnějšími znaky. Franz K. byl právník a znalci jeho života tvrdí, že též abstinent a nekuřák. Pavel K. byl právník a že byl abstinent a nekuřák za časů, kdy jsem ho znal, je jisté. Mohl bych dodat, že oba odešli z tohoto světa předčasně – Franz K. velmi mlád fyzicky i psychicky, Pavel K. ve věku kalendářně neuspokojivě nízkém a mentálně na úrovni chlapa v nejlepších letech. Že to je velká škoda, dodávat netřeba, všichni to víme.

    O velkém spisovateli Franzi K. toho ovšem – ke své hanbě přiznávám – rozhodně znám příliš málo, kromě jeho románů, několika povídek a útržkovitých informací o jeho životě prakticky nic. O velkém právníku, soudci a člověku Pavlu K. snad o něco více, protože jsem měl možnost seznámit se s ním a vést s ním mnoho hodin rozhovorů a debat. Přesto přiznávám a opožděně lituji, že jsem jeho život poznal v podstatě také jen zanedbatelně, takže se necítím práv (a opět musím dodat: ani to neumím) psát nějaké memoáry. A kdyby se na mne několik lidí, kterých si vážím, neobrátilo celkem naléhavě, nikdy bych se do těchto skromných poznámek nepustil.

    Dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu ČR (poté řadový advokát) JUDr. Pavel Kučera byl nepochybně osobností se zvláštním kouzlem. Co všechno byly ingredience, z nichž toto kouzlo vyvěralo, ví snad jen bůh.

    Jistě k nim patřil dar kritického myšlení. Když jsme před dvaceti lety s kolegy resuscitovali časopis Soudce, představil se hned v jeho druhém čísle článkem nazvaným „O síle víry a váze argumentů“, který se kriticky stavěl ke způsobu prosazování tehdy zamýšlené reformy justice. Bylo to nezvyklé, mohlo to přitáhnout pozornost, ale kritičnost sama ještě nikomu příliš mnoho přízně nevynesla. A ostatně – zdálo se mi, že Pavel Kučera ve vyhledávání opatrných metod získávání přízně nijak nevynikal, ba že opatrnost nebyla jeho klíčovou vlastností.

    Jednou z oněch ingrediencí byla ovšem nepochybně jeho nekonečná schopnost ironie a sarkasmu. Rozhodně nebyl žádný zplnomocněný dobrák od kosti, pokud se našla příležitost zesměšnit blbost. To ale také nejsou vlastnosti, které by jednomu vháněly do náruče davy příznivců.
    A přesto býval dlouhá léta neustále obklopen těmi, kteří radši riskovali, že se jich nějaká ta břitká poznámka dotkne, než aby se otravovali planými řečmi o počasí, které ostatně, jak se přesvědčujeme, stejně nelze úspěšně předvídat lépe než v kurzu „padesát na padesát“.

    Pavel Kučera totiž vládl ještě jinou schopností: bez váhání obrátit ironii a sarkasmus sám proti sobě. On, který si potrpěl na skvělá saka a perfektní boty, dokázal bez mrknutí oka odvyprávět příběh o tom, jak oblečen do starého pršipláště stříhal živý plot na zahradě své dcery, a přišedší instalatér jej považoval za gastarbeitera, který si takto přivydělává.
    Jak jsem znal manuální zručnost doktora Kučery, musel nutně se zahradnickými nůžkami v ruce působit značně nepatřičně, byť měl zřejmě pravdu, že ve své době byl jako zahradník nejlepší mezi všemi místopředsedy Nejvyššího soudu.

    Neodolatelné vypravěčství byla další jeho těžká zbraň. Mělo to ovšem jeden háček: i když byl Pavel Kučera hlubokou studnicí příběhů z právnického (a zejména soudního) prostředí, přece jen jejich počet nebyl neomezený. On si navíc potrpěl na dokonale vystavěnou zápletku a pointu. To ho vedlo k tomu, že si vytvořil jakýsi klasický repertoár, který dával ve volných chvílích k lepšímu. V tomto ohledu byl ovšem mimořádně důsledný, takže když se objevil nový posluchač v klubku těch zkušenějších, museli všichni vyslechnout týž příběh znovu, třeba podesáté. A přece zase tiše naslouchali a těšili se, až přijde ten či onen vypravěčský vtip.

    A potom – zajisté v první řadě – tu byly jeho mimořádně rozsáhlé znalosti práva (nejen trestního) a nesmírně bohaté zkušenosti z justiční praxe. Měl jsem je také nejspíš hned na začátku zdůraznit. Ale to učinili jiní – nejednou, a teď, když se Pavel Kučera rozloučil s tímto světem, znovu a lépe, než bych to dokázal já. Ani jsem neměl ty ambice. Vlastně jsem chtěl jen drobnými črtami a s prosbou o prominutí, že nejsem dobrý kreslíř, připomenout osobnost, která podle mne bude chybět nejen těm, kteří toho malého velkého muže měli rádi, ale i těm, kteří k němu měli výhrady. A to je vskutku zvláštní kouzlo pana K.

    Karel Havlíček