Michal Pažitný: Negativní stránkou soudcovské profese je potřeba určité míry autocenzury

Soudce Nejvyššího soudu Michal Pažitný Foto: NS

Novým soudcem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se stal Michal Pažitný. Do Brna přišel z Prahy. Nové číslo čtvrtletníku AEQUITAS se ho ptalo například na jeho začátky v taláru. Rozhovor nyní přinášíme i na České justici.

Jste pražským rodákem. Žijete po celý život v Praze?
Celý svůj život jsem prožil na samém jižním okraji Prahy na dohled brdských lesů a blízko soutoku Vltavy a Berounky. Krásné místo pro bydlení, v blízkosti velkoměsta, ale přitom v přírodě a s velkým množstvím příležitostí k pěší turistice a cykloturistice nebo jen tak k bezstarostnému toulání lesem.

Doposud žádný z Vašich předchůdců, kteří podobně jako Vy poskytli u příležitosti svého přidělení na Nejvyšší soud rozhovor pro AEQUITAS, nechtěl být soudcem hned od malička. Předpokládám, že Vy také nebudete výjimkou…
V dětství jsem chtěl být profesionálním fotbalistou, námořníkem nebo slavným kriminalistou. Seriózně jsem se o budoucí profesi začal zajímat až v posledním roce studia gymnázia. Velmi mě bavil zeměpis a dějepis a obecně jsem tíhnul k humanitním vědám. Zeměpis sice vítězil, nicméně představa zkoušky z matematiky na přírodovědecké fakultě mě přiměla zkusit práva. Rozhodlo i to, že možnost uplatnění po ukončení studia práv byla velmi široká.
O povolání soudce jsem začal uvažovat až v závěru vysokoškolského studia. Lákala mě   na něm dosti velká míra nezávislosti, a to i v podmínkách justice před rokem 1989, o čemž jsem se mohl v průběhu praxe justičního čekatele u Obvodního soudu pro Prahu 1 osobně přesvědčit. V rodině jsme žádného právníka nikdy neměli. Otec byl stavař, matka učitelka a prarodiče pracovali v dělnických profesích. Ke studiu práv mě však nakonec nasměrovali právě rodiče.

Měl jste možnost setkat se v minulosti také s trestním právem? Třeba u prvoinstančních  Obvodního soudu pro  Prahu  1  a Obvodního soudu pro Prahu 5?
Po celou dobu praxe justičního čekatele jsem se připravoval na funkci trestního soudce a vůbec mě nenapadalo, že po zvolení soudcem (tehdy byl ještě soudce volen a nikoliv jmenován) pár dní poté vezmu na sebe talár a začnu projednávat a rozhodovat občanskoprávní věci. Byl to tehdy pro mě docela šok.

Pamatujete si některou z prvních věcí, kterou jste jako soudce rozhodoval?Vzpomínám si, že první věc, kterou jsem rozhodoval, byl rozvod manželství, jež trvalo více než dvacet let. Považoval jsem tehdy za hodně zvláštní, že skoro ještě kluk ve věku něco málo přes dvacet pět let, má vykládat o generaci starším lidem něco o významu manželství, o potřebě výchovy dětí v harmonickém partnerském svazku a tak podobně. Tehdy mě velmi pomohly obě přísedící (vlastně v té době ještě soudkyně z lidu), které celou tu trochu absurdní situaci odlehčily kladením všetečných ženských otázek a bedlivým studiem občanských průkazů (těch červených knížeček v plastových deskách) rozvádějících se manželů.

Vzpomínáte i na nějakou složitější věc, na kterou se nedá ani po letech zapomenout?
Z hlediska složitosti rozhodování mi utkvěla v paměti série skutkově i právně totožných věcí určení vlastnického práva k nemovitým věcem, v nichž byla jako předběžná otázka řešena platnost kupní smlouvy s přihlédnutím k podmínkám obsaženým v ustanovení paragrafu 196a odst. 3 obchodního zákoníku (zda ocenění převáděného majetku musí být provedeno na základě posudku znalce ustanoveného soudem). Velmi signifikantním při řešení těchto věcí byl zřetelný posun judikatury Nejvyššího soudu v čase, po který byly tyto věci rozhodovány.

Jak často  se  soudce  setká  s  tím,  že  nabízené  řešení,  které je v souladu se zákonem,  poněkud popírá logiku, resp. hraničí   se spravedlností? Jak má v takovém případě soudce postupovat?
V teorii práva platí taková teze, že gramatický výklad určitého ustanovení právního  předpisu  je  pouze  prvotním přiblížením se k právní normě, která je do něj vtělena. Bohužel se v praxi stává, že gramatický výklad je tím jediným, co ten, kdo aplikuje právo, použije. Existují pochopitelně i další standardní i nadstandardní metody výkladu a takovéto, co je často vysmívané, tedy zdravý selský rozum. Zhruba tímto způsobem se má hledat spravedlnost, které nemá právo překážet, ale být nástrojem jejího prosazení v každém konkrétním případě.

Měl jste a máte profesní vzory?
Čekáte-li, že budu jmenovat v české justici obecně uznávané odborné autority, které by měly být mými profesními vzory, neučiním to. Hodně  jsem  se naučil od soudců, kteří   byli mými školiteli u Obvodního soudu pro Prahu 1 v průběhu mé čekatelské  praxe a také od kolegů, s nimiž jsem měl tu čest za ta léta výkonu soudcovského povolání pracovat. A víte, soudce se má vzdělávat sám celý profesní život a ta potřeba posouvat se dopředu nemá vycházet z jeho okolí, ale přímo z něj. Není to však jenom o odborných znalostech, ale i o získávání nových životních zkušeností. Soudce totiž nedělá jenom jeho odbornost, ale i lidský přístup, chcete-li sociální empatie, a pokora. Bohužel, ne každému soudci je v dnešní době toto slovo vlastní.

Setkal jste  se už před nástupem na Nejvyšší soud s některým ze svých nynějších kolegů, soudců?
V minulosti jsem se setkal s JUDr. Blankou Roušalovou, která, stejně jako já, působila v první polovině 90. let u Obvodního soudu pro Prahu 5. S JUDr. Františkem Ištvánkem jsem hrával v dresu Městského soudu v Praze rekreační fotbalovou ligu a JUDr. Blanka Moudrá, JUDr. Jitka Dýšková a JUDr. Ing. Pavel Horák. Ph.D. jsou mí bývalí kolegové z Krajského soudu v Praze.

Co je na soudcovském povolání podle Vás nejkrásnější? Má také své negativní stránky? Co je specifické pro soudce v civilních věcech?
Nejkrásnější na soudcovském povolání je nezávislost. Ano, uvědomuji si, že je to trochu klišé a že by takto zřejmě odpověděl každý soudce. Zároveň se ale bez nezávislosti profese soudce dělat nedá. Není to ovšem nezávislost na nikom a ničem, jak se to snaží někdy v souvislosti s mediálně žhavými kauzami prezentovat široké veřejnosti někteří politici a novináři, popřípadě různí tzv. občanští aktivisté. Odpovědnost soudce za jeho rozhodnutí  v  souladu  se zákonem a jeho svědomím, jež je motorem hledání spravedlnosti, je druhou stranou mince, tedy oné nezávislosti. A negativní stránka soudcovské profese? Potřeba určité míry sebeomezování, autocenzury a tolerance tam, kde by při výkonu jiné profese vůbec nepřipadala v úvahu.

Na práci civilního soudce je přitažlivý a také hodně důležitý fakt, že si sám tvoří  spis  od  samého  začátku  řízení,  a  tím  pádem  si za všechny nedostatky a pochybení, které se v něm objeví, může sám.
V průběhu působení u Okresního soudu v Berouně jsem velmi často rozhodoval spory o věcná práva k nemovitým věcem a tuto oblast soukromého práva jsem si velmi oblíbil. Byl jsem proto velmi rád, že jsem téměř dva roky mohl při stáži u Nejvyššího soudu být členem senátu 22, jenž se na tuto agendu specializuje. Díky současným členům tohoto senátu, jakož pochopitelně i díky těm, kteří v něm v minulosti působili, byla postupem času pro rozhodovací praxi v oblasti věcných práv vytvořena srozumitelná a vnitřně  konzistentní  judikatura,  která je užitečným vodítkem při řešení i velmi komplikovaných věcí.

Jak moc jsou soudci civilního kolegia Nejvyššího soudu vzhledem k rozsahu nápadu zatíženi?
Na všech stupních soudní soustavy v České republice je vytížení soudců poměrně značné. Vyřizování věcí u Nejvyššího soudu má však určitá specifika plynoucí zejména z toho, že jde o striktně týmovou senátní práci iniciovanou podáním mimořádného opravného prostředku. Podle mého názoru se bohužel nenaplnil záměr právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu, jež vstoupila v účinnost od 1. ledna  2013. K odbřemenění  Nejvyššího soudu nedošlo, ba naopak, nápad dovolání v civilních věcech zpočátku vzrostl. Zcela zásadním problémem se stalo posuzování  přípustnosti  dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, které soudci zabírá minimálně polovinu času práce v každém jednotlivém případě. Je to především způsobeno tím, že dovolatelé, ač povinně zastoupeni advokáty, nedokážou srozumitelným, avšak striktně nastaveným předpokladům přípustnosti dovolání, v nezanedbatelném procentu případů vyhovět. Nejvyšší soud přitom ale musí vždy ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které přípustnost dovolání v konkrétní projednávané věci neshledal. Zbytečně se tak plýtvá čas a energie na posuzování případů, které nemají z hlediska plnění základní úlohy Nejvyššího soudu, tj. sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů v České republice, žádný význam.

Soudce Pažitný bez taláru Foto: archiv NS

Aktuálně se vedou diskuze na téma návrhu věcného záměru nového civilního řádu soudního. Nejvyšší soud tento materiál zveřejněný Ministerstvem spravedlnosti opakovaně kritizuje. Nelíbí se ani Soudcovské unii. Co na něm nejvíce vadí Vám?
O věcném záměru civilního řádu soudního již toho na Nejvyšším soudu a na různých odborných fórech bylo řečeno a napsáno mnohé a zcela jistě není diskuze u konce. Nechci být přespříliš příkrý, ale souhlasím se stanoviskem Soudcovské unie ČR, že věcný záměr civilního řádu soudního je promarněnou šancí na moderní procesní předpis pro 21. století. Přitom čeští soudci nový civilní procesní předpis potřebují a zaslouží si jej. Mělo by se však jednat o komplexní právní úpravu se zřetelným  akcentem na  propojení nalézací a vykonávací fáze řízení a nikoliv o neambiciózní legislativní projekt zachovávající současný stav právní úpravy roztříštěné do několika procesních předpisů.

V té souvislosti se nabízí otázka, do jaké míry je dobré se inspirovat při tvorbě zákonů nebo jejich novel v zahraničí?
Myslím  si,  že  z  historických  důvodů  bychom  se  při  tvorbě      či novelizacích zákonů v oblasti soukromého práva měli inspirovat úpravami, které jsou nám nejbližší, tj. rakouskou a německou. Vždy bychom však měli mít na paměti, že inspirovat se jinde je dobré pouze tím, co se v praxi osvědčilo. Pokud jde o novou úpravu procesních předpisů, pak zcela zásadním inspiračním zdrojem mají být názory těch, kteří tyto předpisy aplikují v každodenní praxi.

Ve Vašem životopisu je zajímavé, snad až překvapivé, působení v advokacii v letech 1995–1998. Proč jste šel po prvních pěti letech ve funkci soudce do advokátní kanceláře, co Vám působení v ní přineslo, a proč jste se opět na soudy vrátil?
Doba první poloviny 90. let minulého století byla v české společnosti velmi hektická. Pro českou justici to ovšem příliš neplatilo. Nebyl zde rovněž nikdo, kdo by hájil zájmy soudců. Běžně soudce odolával atakům účastníků řízení a někdy i jejich zástupců za způsob svého rozhodování a difamujícím výrokům o  „bolševických  soudcích“ a „starých strukturách“. Vzhledem k tomu, že jsem se za nic takového nepovažoval a také ani nemohl, protože  jsem  se  stal  soudcem až v roce 1990, řekl jsem si po poradě s rodinou „dost!“ a přijal jsem nabídku pracovat v jedné pražské advokátní kanceláři.
Advokátní praxe mě naučila schopnosti rozpoznat, jak dobrý soudce spor mého klienta projednává a rozhoduje a jak kvalitní advokát zastupuje protistranu. Tato schopnost se mi velmi hodila poté, kdy jsem se do justice vrátil. Po třech letech v advokacii jsem poznal, že jde o podnikání se všemi pozitivními i negativními stránkami, které k tomu patří, a ty negativní, především nedostatek času na cokoliv jiného, než práci, převládly.

Jak relaxujete? Pomáhá Vám k tomu sport nebo například účast na kulturních akcích?
Práce soudce je o přemýšlení, třídění myšlenek, jejich formulování navenek a hlavně o soustředění. Ta myšlenková činnost se v mém případě dobře kompenzuje, asi jako u každého duševně pracujícího, pohybem. Mám rád  pěší turistiku, pravidelně cvičím v posilovně  a užívám si i při manuálně náročnější práci na zahradě. Velmi rád také navštěvuji hrady a zámky. V zimě nebo za špatného počasí nepohrdnu dobrou knížkou. Mám rád špionážní a historické romány a také jsem si oblíbil historické detektivky spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky.

Jaký je Váš vztah k Brnu? Nevadí Vám dojíždění, rodinný život „na dálku“?
Brno je velmi příjemné město a je v něm i dost příležitostí sportovního i kulturního vyžití. Oproti Praze je možné se v Brně dostat na mnoho zajímavých míst pěšky. Přiznám se, že  — byť  zde na Nejvyšším soudu díky předchozí stáži působím již více než dva roky — na volnočasové aktivity jsem si čas zatím nenašel. A dojíždění? To mi vůbec nevadí. Bude to nyní vypadat, že národnímu dopravci na železnici dělám PR, ale vlakové spoje, kterými jezdím, jsou rychlé, pohodlné a spolehlivé. Na dálnici D1 ve stavu, v němž nyní je, bych autem vyrazil jen zcela výjimečně. Samozřejmě, práce mimo domov trochu zaběhlý životní styl poznamená, nicméně manželka to přijala s velkým pochopením a za to si zaslouží můj dík.


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. (*1964)

Studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ukončil v roce 1987

V letech 1987–1990 byl justičním čekatelem u Městského soudu v Praze, k přípravné službě přidělen k Obvodnímu soudu pro Prahu 1

V letech 1990–1995 soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 V letech 1995–1998 působil v advokacii

V roce 1998 opět jmenován soudcem, až do roku 2001 rozhodoval na  občanskoprávního  úseku  Okresního  soudu  v Berouně

Od roku 2001 soudcem, později předsedou senátu, Krajského soudu v Praze

Titul Ph.D. získal v roce 2015 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy ve studijním oboru Teoretické právní vědy a Občanské právo

K 1. červenci  2018  jmenován  soudcem  občanskoprávního  a obchodního kolegia Nejvyššího soudu


AEQUITAS