Absurdní tance kolem policejního prezidenta

Martin Červíček se rozhodl trvat na rozhodnutí o svém rozkladu. Foto: Mediafax

Ať už nepřehledné divadlo kolem prezidiálního schizmatu dopadne jakkoli, ukazuje širší, nebezpečný jev. Pokud po ministru vnitra požadujeme, aby plnil veřejné zadání směrem k policii, nesmí jeho snahy končit v předpokoji kanceláře policejního prezidenta, pokud ten se rozhodne vzepřít. A to je pravá podstata případu Lessy.

Končící ministr vnitra Martin Pecina prohlásil, že rozhodnutí proti rozkladu, který na základě odvolání z funkce podává Martin Červíček, ponechá až na příštím ministru vnitra. Milan Chovanec kritizoval Pecinu za jeho postup, který začátkem ledna způsobil dvojvládí na čele Policie ČR, i za způsob odvolání Červíčka. Všeobecně se soudí, že Červíček tak má velkou šanci vrátit se zpět. Podle informací České justice totiž reference, které získal od bývalých a současných vysokých policejních funkcionářů včetně  svého bývalého působiště ve funkci hejtmana Plzeňského kraje, vyznívají výrazně v prospěch Červíčka, a naopak v neprospěch Petra Lessyho. 

Bez ohledu na konkrétní jména ale celá kauza především ukázala, že z legislativního hlediska je současný způsob a možnosti odvolání policejního prezidenta naprosto nedostatečný, nejednoznačný, a zároveň zneužitelný. Začít by se v podstatě mohlo od zatímního konce – tedy od rozhodnutí rozkladové komise ministra vnitra. Ta, když nezjistila pochybení při Červíčkově jmenování, nalezla údajné pochybení při jeho odvolání z funkce náměstka policejního prezidenta. Podle komise byl odvolán neoprávněným náměstkem, ačkoli to odporovalo organizačnímu řádu. Je tedy evidentní, že ministr vnitra si v případě, že bude chtít odvolat neoblíbeného policejního prezidenta, záminku vždy najde.

Příkazy? Ne, pouhá doporučení

Zákonné překážky a zúžené možnosti odvolání policejního prezidenta se jasně ukázaly právě v souvislosti s Lessym. Nezávislost na ministru vnitra a faktickou neodvolatelnost si po celou dobu, co byl ministrem vnitra Jan Kubice, vykládal po svém. Na jakýkoli příkaz ze strany svého šéfa reagoval tím, že jej chápe pouze jako doporučení. A tak přestože je ministr vnitra zodpovědný za vnitřní bezpečnost státu, jeho pravomoc končila před kanceláří nejdůležitějšího podřízeného.

Výčet Lessyho hříchů je tak obsáhlý, že je vlastně s podivem, jak to dokázal za tak krátkou dobu. Za jeho působení ve funkci odešlo od policie více než dva tisíce příslušníků, a to především z přímého výkonu služby. Ti měli být postupně nahrazováni kolegy z různých úřednických postů. Jenže nebyli. A tak dnes chybí policisté v ulicích, zatímco v teplých, dobře placených místech stále sedí různí poradci či metodici, o jejichž smysluplné náplni práce se lze jenom dohadovat.

Nerespektování závazných pokynů, které se týkaly zastropování odměn policejních funkcionářů, vedlo loni na jaře ministra vnitra Jana Kubiceho k tomu, že chtěl Lessymu odebrat osobní ohodnocení. Nakonec z toho sešlo – Lessy mu totiž sdělil, že stejně hodlá po prázdninách skončit. Slib ale vzápětí popřel. Bude zajímavé sledovat, jak naloží s aktuálním slibem, že po jmenování nové vlády nabídne ministrovi vnitra svůj post.

Lessyho „prohodil“ novinář

Stojí za připomenutí, o co v kauze Petra Lessyho šlo. Genezi celého případu lze vystopovat v kontroverzích mezi jednotlivými policejními funkcionáři na jižní Moravě, kde Lessy působil před svým příchodem na Policejní prezídium. Lessy se nesnášel s krajským ředitelem ve Zlíně Bedřichem Koutným a jeho náměstkem Jaroslavem Vaňkem. Díky své funkci se dostal k interním materiálům odboru vnitřní kontroly, v nichž byla anonymní oznámení týkající se údajných styků vedení krajské policejní správy ve Zlíně s lidmi okolo takzvaného Toflova gangu. Přestože kontrola tato podezření nepotvrdila, diskreditační materiály poskytl přes svou mluvčí redaktorovi deníku Právo Radimu Vaculíkovi.

Když před dvěma roky celý případ šetřila policejní inspekce poprvé, zmíněný novinář Lessyho ve své výpovědi podržel. Zvrat nastal po zveřejnění rozhovoru, v němž policejní prezident nařkl ministra vnitra, že jej vydírá. Lessy svůj výrok popřel, ale audionahrávka jej usvědčila ze lži. O zbytek příběhu se již postaral Vaculík a bývalá tisková mluvčí Pavla Kopecká, kteří si po roce vzpomněli, jak to tehdy bylo s poskytnutím diskreditačních materiálů.

I když Lessy svou účast na diskreditaci policejních šéfů Zlínského kraje popíral, stojí za připomenutí, že se osobně o záměru medializace celé kauzy zmiňoval i před svými nadřízenými, ministrem Kubicem a jeho náměstkem Jaroslavem Hruškou. Přestože nakonec nedošlo k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku (ale ani osvobozujícímu), Lessy ví sám nejlépe, jak se celá kauza odehrála. A co víc – vědí to velmi dobře i jeho podřízení, což musí mít v policejních řadách devastující morální důsledky.
Celý případ mohl ještě zvrátit Nejvyšší soud, k němuž se hodlal dovolat nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jenže ten si to nakonec rozmyslel. Zcela příznačné pro aktuální debatu přitom je, že právě „nezávislost“ policejního prezidenta a nejvyššího státního zástupce je pojem, s níž se žongluje při snaze nalézt definici postavení obou vysokých úředníků.

Ve vztahu Kubice – Lessy se postupně vyvinul natolik kontroverzní vztah, že to nakonec ohrožovalo politické priority vlády v oblasti vnitřní politiky státu. Nepodloženým obviněním ministra vnitra z vydírání a ministra financí Miroslava Kalouska z vyhrožování se navíc politicky zcela zařadil na stranu parlamentní opozice, což bylo znát i z jeho vystupování na bezpečnostním výboru sněmovny.

Odvolat policejního prezidenta „jenom“ na základě toho, že neplní politické zadání šéfa resortu, respektive kabinetu, je dnes prakticky nemožné. Jestliže se dnes z některých kruhů ozývá kritika Kubiceho, že Lessyho propuštění ze služebního poměru bylo ryze účelové, je třeba se ptát, jaké měl ministr jiné možnosti. Pravda, mohl postavit Lessyho mimo službu, což by ale znamenalo, že v čele ozbrojeného sboru zajišťujícího vnitřní bezpečnost státu by stál do doby pravomocného rozhodnutí soudu pouze pověřený, a ne řádný prezident. Špatný signál jak dovnitř sboru, tak navenek. I další důvody, pro něž může být policejní prezident odvolán, jsou diskutabilní, a neřeší plně celý problém. Ať už je to ztráta hodnosti či odebrání bezpečnostní prověrky ze strany NBÚ.

Nejisté vyhlídky Milana Chovance

Určitým řešením by podle některých odborníků na správní řízení bylo explicitní vyjmenování důvodů pro odvolání přímo v zákoně, a to včetně toho, že policejní prezident například neplní politické zadání. To by ale stejně neřešilo problém možnosti se odvolat k soudu. Jedinou efektivní možností, jak i do budoucna vyloučit podobné rošády, jakých jsme právě svědky, je zapomenout na tzv. nezávislost policejního prezidenta, a návrat k praxi, kdy výběr osoby, zastávající tak důležitou funkci je plně politickým rozhodnutím ministra vnitra, resp. vlády.

Až si půjde ve středu Milan Chovanec na Hrad pro dekret, měl by mít na paměti, že zdělil ne jedno-, ale hned dvouhlavý problém. A doufat, že mu jeho politickou linii jeden, druhý, či oba policejní prezidenti schválí.

Dušan Šrámek