Ratha se měl Ústavní soud zastat dřív, říká Rychetský

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Foto: archiv

Dva prosincové nálezy Ústavního soudu ve věci obviněného exposlance Davida Ratha přišly pozdě. Nezvykle tvrdě okomentoval v rozhovoru pro Českou justici práci senátů Ústavního soudu jeho předseda Pavel Rychetský. Výkon vazby obecně podle něho v Česku hluboce odporuje principům zachování lidské důstojnosti.

 

 

Nakolik jsou podle vás dvě prosincová rozhodnutí v kauze Davida Ratha zlomová?

Judikatura Ústavního soudu ve věcech zbavení osobní svobody uvalením, případně prodlužováním vazby, je už po řadu let zcela ustálená a Ústavní soud vychází z toho, že jde o závažný zásah do základních lidských práv. Takový zásah má trvat minimální přijatelnou dobu, nesmí překročit přiměřenou míru a při každém novém rozhodování je soud povinen ex lege, z úřední moci, přezkoumávat, zda trvají vazební důvody. Ústavní soud opakovaně říká, že není možné, aniž by jakýmkoli způsobem došlo ke změně jak v průběhu vyšetřování, tak v té argumentaci pro trvání vazby, bez nových důkazů, nových tvrzení, tu vazbu prodlužovat dalo by se říct „donekonečna“. Z tohoto hlediska nepovažuji ta dvě rozhodnutí za překvapivá. Mě spíš, protože to jsou věci, které u nás rozhodují senáty a já v senátech jen zastupuji, překvapilo, že to tak dlouho trvalo, s ohledem na relativně velké množství stížností v této věci, které předtím odmítaly jiné senáty, že tyto dva nálezy přišly tak pozdě.

Hraje v tom nějakou podstatnou roli fakt, že v senátu, který o věci rozhodoval, převážila většina dvou nově jmenovaných soudců?

To já si nemyslím. Jistě, že noví soudci často přinášejí i nový pohled na dosavadní vžité postupy i materii. Ale říkám – v daném případě však obě rozhodnutí nevybočují z ustálené judikatury a z doktrinálního přístupu Ústavního soudu k tak závažnému institutu, jako je omezení osobní svobody uvalením vazby.

Dá se to vnímat jako průšvih vrchního soudu, který té červnové a srpnové stížnosti exposlance Ratha nevyhověl, ačkoli měl?

To je trochu návodná otázka. Hlavní problém není ani tak v tom jednom z celé řady rozhodnutí jak Krajského soudu v Praze, tak potom vrchního soudu. Já vidím hlavní problém v tom, že to samotné trestní řízení se táhne neúměrně dlouho. A při tom rozhodování o vazbě je potřeba přihlížet jak tedy k osobě obviněného, tak samozřejmě ke všem okolnostem a druhu spáchaného skutku, pro který je obviněn. Já jsem svého času – už je to mnoho let a byl jsem tehdy ministrem spravedlnosti – byl konfrontován s velmi nepříjemnou situací v opačné poloze. Na Strakonicku, kde jsem byl senátorem, došlo k ohavné vraždě studentky. Posléze se zjistilo, že její vrah byl již předtím odsouzen za podobnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž byl po prvostupňovém odsouzení před odvolacím řízením z vazby propuštěn a v době propuštění spáchal znovu tento skutek. Říkám to proto, že je třeba přihlížet jak ke druhu žalovaného skutku tak k osobě obžalovaného. Tenkrát jsem dokonce dospěl k závěru, že by bylo možné změnit trestní řád. On už byl totiž odsouzen, měl „jen“ znásilnění s ublížením na zdraví“ a čekal na odvolací řízení. A na tu krátkou dobu ho soud z vazby pustil. A myslím, že by náš trestní řád snesl takovou novelu, aby u lidí, kteří spáchají závažný trestný čin násilného charakteru a byl mu uložen dlouhodobý nepodmíněný trest odnětí svobody, bylo možno ex lege na tu dobu do odvolacího řízení založit speciální důvod pro trvání vazby. Za mnou tehdy přišli plačící rodiče oné dívky a já z toho byl skutečně velmi nešťastný. K té změně ovšem nikdy nedošlo.

Rozumím. Ve věci Davida Ratha by ovšem taková novela nic změnit nemohla.

V té věci dr. Ratha ovšem po mém soudu pominul ten jediný zbývající vazební důvod a mělo být rozhodnuto dříve než s takovým zpožděním. Ale pokud bych měl formulovat nějaké námitky k postupu v této věci, tak k samotné délce řízení. A to jsem si vědom, že ta délka je důsledkem toho, jak byl upraven náš trestní řád. Se širokými právy obviněných, s nesmírně rozsáhlým dokazováním, které je přeneseno z fáze přípravného řízení do řízení před soudem. Přechod k modelu kontradiktorního řízení na principu ústnosti a přenesení dokazování do fáze hlavního líčení byl nepochybně naprosto nezbytný krok v podmínkách právního státu, ale tím se nesmírně prodlužuje fáze soudního projednávání, aniž by se zkrátila fáze přípravného řízení, jak jsme všichni předpokládali. A když se podíváte po světě, a já nepovažuji třeba USA za nijak inspirující v oblasti trestního práva pro náš kontinentální model, tak přesto tam neexistuje, že by mohla vazba trvat tak dlouho.

Je tedy možné posílení principu oportunity na úkor legality?

Takovýto krok není pro naše podmínky v tuto chvíli vůbec vhodný. Nejsme na to způsobilí. Princip legality je u nás velice hluboce zakořeněn a povinnost státu stíhat každý skutek, který je zločinem nebo přečinem, o kterém se státní orgány dozví, je podle mě jedním z nosných pilířů českého trestního práva.

Ve svých disentních stanoviscích soudkyně Ivana Janů tvrdí, že soudy jsou schopny samy posoudit erozi důvodů trvání vazby. No, zdá se naopak, že nejsou.

Ta otázka jde zcela mimo předmět věci. Je-li v ČR institut ústavní stížnosti jako posledního opravného prostředku pro ochranu ústavou chráněných práv a svobod proti jakémukoliv rozhodnutí veřejné moci, pak je povinnost Ústavního soudu takovou ústavní stížnost přijmout. Čili na otázku, zda jsou, či nejsou soudy schopny samy, odpovídá ústava a v podstatě říká: Bez ohledu na schopnost soudů je právo každého obrátit se k Ústavnímu soudu a je povinnost Ústavního soudu v každém takovém případě přezkoumat, zda nedošlo k porušení ústavou chráněných práv.

Vazba je horší než výkon trestu

V podkladech pro jednání o Rathově stížnosti před vrchním soudem je i poněkud zvláštní stanovisko středočeského Krajského státního zastupitelství, které se dá shrnout tak, že Rath si stěžuje stále, čili jeho stížnost zamítněte. Je to v pořádku?

To bych jim nevyčítal, ačkoli ty podklady do detailu neznám. Princip trestního řízení je kontradiktorní, žalobce zastupuje jednu stranu a snáší jenom ty argumenty, které jaksi on považuje za nosné pro podporu svého právního závěru. Takže očekávat od toho, co tvrdí ať už obžalovaný nebo žalobce, absolutně vyčerpávající pohled by bylo naivní a ani by to nebylo namístě.

Rath odškodnění za neoprávněnou vazbu, tedy její část, nepožaduje. Argumentuje tím, že by dopadla na daňové poplatníky, místo, aby byl k odpovědnosti hnán konkrétně viník nebo vinící. To ovšem možné je, jen není úplně jasné, kdo by k takovému řízení měl dát podnět.

V té obecné rovině už máme dostatečnou judikaturu. Odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, a tady by šlo spíš o první případ, ta je zákonem založena, dokonce v míře velmi široké. A to zejména díky mezinárodním paktům a štrasburské judikatuře. Tzn., že je nárok nejen na náhradu škody, ale také nárok na přiměřené finanční zadostiučinění. Trochu odlišná situace je ale u člověka, u kterého je možné, že trestní řízení posléze skončí odsuzujícím rozsudkem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V takovém případě se doba strávená ve vazbě započítá do doby výkonu trestu vězení, což by jistě na případné řízení o náhradě škody nebo přiměřeném zadostiučinění mělo významný vliv. Navíc z nálezu Ústavního soudu v Rathově věci nelze v žádném případě dovodit nějaký automatický nárok na odškodnění nebo přiměřené zadostiučinění.

Zdá se, že v otázce oprávněnosti uvalování či prodlužování vazby máme z hlediska judikatury v ruce poměrně široké nástroje. Jen ta praxe poněkud pokulhává…

Problém je v tom, že trestní řád vychází z moderních principů založených především na presumpci neviny. A na tom, že jedním ze zajišťovacích opatření pro trestní řízení je tedy vazba. Ale ta má sloužit k jedinému účelu. Má zachovat pokud možno veškerá práva včetně lidské důstojnosti člověka, na něhož je uvalena. A má dodržovat skutečně jen minimální omezení – v případě třeba koluze styku s případnými svědky nebo spoluobviněnými. Realita v České republice je hluboce odporující těmto principům. Není žádné tajemství, že podmínky ve vazbě jsou svým způsobem horší, i z hlediska toho ponižujícího zacházení, než podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody. Je-li nějaký zásadní problém, který by měl český stát řešit, tak je to úplně nová úprava podmínek výkonu vazby. Je to smutné, ale musím připomenout první republiku. Když byl Stanislav Kostka Neumann ve vazbě, tak měl, abych tak řekl, zařízený útulný příbytek, nechal si nosit jídlo z restaurace a psal své básnické sbírky. A nebyl jediný. Takže myslím, že jsme v trestní politice udělali velice ošklivý krok zpět. Podmínky vazby jsou skutečně nedůstojné a naprosto nevhodné.

Je to jen otázka peněz?

Na prvním místě, ano.

Justice dává lidem mlhavé odpovědi

Laické vnímání justice se dá shrnout takto: Nerozumíme tomu. Čím to je?

České veřejnost má vůči všem institucím, které provozuje stát, dlouhodobě, řekněme až historicky od Rakouska-Uherska, negativní postoj. Od institucí represivních přes instituce, které jsou vytvářeny politicky, jako je vláda a parlamentní komory. To je výrazný nedostatek české společnosti, protože to, co činí stát státem, je, že je to stát jeho občanů a že v něj jeho občané mají důvěru. U nás je situace opačná. Dokonce výrazně opačná. A nemíjí to ani justici.

A k těm důvodům?

Těch faktorů je mnoho. Jedním z nich ale je přetrvávající stav nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí. Málokdo, kdo se dostane do situace, která vyžaduje například asistence advokáta, se dočká jednoznačné odpovědi: Máš právo a zaručuju ti, že uspěješ. Nebo ho nemáš, nemá to cenu. Většina odpovědí z té odborné sféry je mlhavá, nic neslibující a odkazující na to, že se teprve uvidí. Má to svůj odraz i v tom, že někdo, kdo neuspěl ve sporu u okresního soudu, hned křičí, že to požene až do Štrasburku.

Ano, to je po větě „podám odvolání“ druhá nejčastější věta v českých soudních síních.

Druhým faktorem způsobujícím značnou nedůvěru v českou justici je chaotický a nestabilní právní řád podléhající neustálým změnám. Myslím si, že vážným problémem jsou procesní předpisy, zejména v civilním řízení, ale i v řízení trestním, které nebyly koncipovány jako pomocník účastníků řízení, ale výlučně podle potřeb soudců. A mimochodem, aniž bych chtěl nás soudcovský stav snižovat, převládající zlozvyk soudcovského řemesla je snaha vyhnout se meritornímu rozhodování a spíš hledat cesty jak se vlastnímu souzení vyhnout. Důsledkem všech těchto faktorů je v neposlední řadě také nepřiměřená délka soudních řízení. A to téměř ve všech částech toho spektra justičních pravomocí – civilní, rodinné spory, daňové spory, spory majetkové, řízení trestní. A možná, že je zde ještě něco dalšího, co se týká hlavně složitých sporů majetkových, kapitálových trhů a té části trestní justice, která postihuje velkou finanční kriminalitu a korupci. Mám na mysli jistou odbornou nezpůsobilost orgánů trestního řízení. Někdy se dá dokonce říct, že ti pachatelé sofistikovaných hospodářských deliktů mají jistý vědomostní náskok před orgány určenými k jejich vyšetřování.

Robert Malecký