Reálný svět není Kriminálka Miami, říká forenzní expert

Daniel Vaněk začínal v Kriminalistickém ústavu Praha, jehož se později stal hlasitým kritikem. Podílel se i na identifikaci obětí války v Bosně a Hercegovině. Foto: Robert Malecký

Provozovat komerční laboratoř na analýzu DNA může v Česku prakticky kdokoli. Stačí mu k tomu bílý plášť a devět tříd základní školy. Soudní znalec v oboru genetika a kriminalistika Daniel Vaněk v rozhovoru pro Českou justici varuje: Pokud rychle nepřijmeme zákon o DNA, právní džungli a nejistotu to jenom zhorší. Ať už se to týká určování otcovství, byznys spojený s vyhledáváním předků nebo zpracování vzorků pro forenzní účely.

Je třeba, aby se česká justice připravila na vlnu osvobozujících rozsudků, jako to potkalo tu americkou?

Ona ta vlna v USA zase nebyla tak veliká, jelikož se jednalo o jednotky případů ročně. V každém případě by se spíše měla česká justice srovnat se situací, že ani policejní laboratoře nejsou neomylné a produkují výsledky, jež jsou v konečném důsledků nezpřezkoumatelné.

V čem je kouzlo projektu Innocence?

Názvem Innocence project jsou nazývány jednotlivé státní neziskové nestátní organizace, jejichž cílem je prokazování neviny nespravedlivě odsouzených osob. Historie tohoto hnutí sahá do roku 1992, kdy Barry Scheck a Peter Neufeld založili na Yeshiva University v New Yorku původní Innocence project. K dnešnímu dni se jen na území USA podařilo vrátit do normálního života 312 nevinných. Případ každého z nevinných je specifický, nicméně mezi jednotlivými případy lze nalézt paralely v důvodech mylného odsouzení. V 75 % případů došlo k chybné identifikaci pachatele svědkem, 25% nevinných se přiznalo díky nátlaku při výslechu, 15% rozsudků nad nevinnými bylo v důsledku křivého svědectví informátora či vězně. Existuje i celá řada dokladovaných příčin ve špatné práci policie, prokuratury, ale i obhájců. Z mého pohledu je však alarmující zjištění, že k 50% rozsudků nad nevinnými došlo v příčinné součinnosti s nesprávnou aplikací forenzních postupů, obory biologie a genetiky nevyjímaje. Docela zajímavý je fakt, že v polovině případů se podařilo najít pravého pachatele. Kouzlo projektu Innocence vidím hlavně v tom, že nespravedlivě odsouzení mají po zařazení do projektu alespoň nějakou šanci na návrat do normálního života.

Když se podíváme na debatu kolem DNA v trestním řízení v ČR, nejsme naopak příliš svázáni tím proudem, který říká: Díky DNA chytíme víc vrahů, viz třeba plané naděje u projektu plošného screeningu vězňů?

Když v roce 2007 policie vtrhla do věznic a všem odsouzeným odebírala vzorky DNA pro naplnění své databáze, tak byla zcela po právu kritizována, že tak učinila pouze na základě rozkazu policejního prezidenta, a nikoli zákona, jak by se v právním státě slušelo. Policie sice při svém postupu argumentovala zák. č. 321/2006 a zákonem o policii, ale tato ekvilibristika se ve světle dalších let projevila jako slabá, protože nelze odůvodnit tento odběr například u neplatičů výživného, ekonomických či nedbalostních trestných činů. Já osobně bych doporučoval, aby zákon upravující mantinely pro DNA databázi (ať už je v rukou policie, ministerstva spravedlnosti či nezávislého úřadu) stanovil, že do DNA databáze lze vložit jen DNA profily pravomocně odsouzených za závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Také bych se spokojil s řešením, kdy by o vložení do databáze rozhodoval soud, a nikoli řadový policista z okresního oddělení. Mně osobně přišlo při policejních „genetických“ raziích ve věznicích nepochopitelné, že se zaměřili na osoby, jež byly bezpečně pod zámkem, a nikoli na ty, kdo se pohybovali po pravomocném odsouzení vinou podmínečného odkladu či přeplněných věznic na svobodě, a tudíž měli oproti vězňům reálnou možnost páchat trestnou činnost.

Nejznámější a nejbombastičtěji propagovaný příběh odhalené vraždy díky odběrům u vězňů skončil trapasem. Údajný vrah Jiří Kutner byl sice po letech usvědčen, ale vinou chyby soudce a opomenutí státního zástupce je případ navždy promlčen. Jak moc to devastuje naděje vkládané do DNA na obou stranách?

Ano, v tomto případě DNA databáze zafungovala tak, jak měla. Pachatel závažného trestného činu byl identifikován, ale pak chybou soudu a státního zástupce nedošlo k pravomocnému odsouzení. O tom případu se bohužel mluvilo jen pár dní a pak vše zapadlo. Dle mého názoru měla být provedena důkladná analýza chybných kroků, definice kořenových příčin a zejména přijetí nápravných opatření. Docela by mě také zajímalo, zda soudce i státní zástupce vykonávají své tehdejší funkce, či zda alespoň byli nějak za své selhání „odměněni“.

Kdybyste měl říct svůj tip na prvního osvobozeného v ČR, kdo to bude?

Já bych to prvenství přál většině mých klientů, pro které připravuji podklady pro obnovu procesů, a společně narážíme na státem vytvořené bariéry. Bohužel mám několik klientů, kteří na obnovu procesu čekali tak dlouho, až si trest odseděli a nyní již nemají dostatek sil dál bojovat za očištění svého jména.

Pozor na CSI efekt

Jak je pro forenzní činitele nebezpečný televizní svět?

Osoby právnického vzdělání, které se nějakým způsobem podílejí na úkonech trestního řízení, se musí čas od času spoléhat na závěry znaleckých posudků z vědních oborů, s nimiž se při studiu na vysoké škole nesetkali. A jelikož v České republice neexistuje spolehlivý systém pro doškolování pracovníků orgánů činných v trestním řízení na neustále se vyvíjející forenzní disciplíny, shánějí si lidé informace z různých zdrojů. Mizivé procento pravidelně čte zahraniční odborné časopisy a monografie (zde je překážkou zejména placený přístup, neznámá terminologie a anglický jazyk), další skupinka shání informace na různých wiki-zdrojích a diskuzních fórech, kde často narazíme na dost zavádějící informace. Velká většina z těch, kdož cítí nutkání se vzdělávat, však volí způsob mnohem příjemnější než knihomolové a surfaři. Pohodlně uvelebeni do kožených sedaček zaujatě hltají další a další epizody série Kriminálka Miami, Sběratelé kostí či jiná hodnotná dílka. Občas až patologický vliv těchto seriálů na juristy účastné v trestním řízení se v anglosaské literatuře označuje jako CSI effect. Bohužel platí, že pokud jsou televizní seriály o hrdinech z laboratoře hlavním zdrojem informací pro osoby a orgány činné v trestním řízení, je pak jejich rozhodování ovlivněno seriálovými mýty. Reálný svět však vypadá zcela jinak a přimknutí k některému z mýtů má fatální důsledky. V ČR není výjimkou, že jsou lidé odsouzeni díky tomu, že soud zcela ignoruje rigorózní vědecké poznatky v určitém oboru forenzních věd prezentované nezávislým soudním znalcem, a raději se ve shodě s vyšetřovatelem a státním zástupcem přikloní „odbornému“ stanovisku policejních expertů, kteří za sebou na podporu svých tvrzení nemají publikační či pedagogickou aktivitu, ale pouze pokřivený systém dokazování, kde je právo na fair proces často pouze fikcí.

Hlavní problém je tedy v nedostatečném vzdělání?

Až na výjimky mají soudci, státní zástupci, policisté a advokáti jen útržkovité znalosti z oblasti forenzních věd, genetiku nevyjímaje. Často také pracují pod vlivem CSI efektu. Sebelepší vzdělávací systém ale nedokáže těmto osobám, které mají ve většině právnické vzdělání, do hlavy nacpat nejnovější vědecké poznatky a ještě je naučit je správně použít. Pro začátek by stačilo uživatelům výsledků genetických analýz donekonečna opakovat, že vědecké poznatky, včetně těch z oboru forenzní genetiky, jsou souborem tvrzení pronesených s různým stupněm nejistoty – některá tvrzení jsou naprosto nejistá, některá skoro jistá, ale žádná nejsou jistá absolutně. Pokud tedy například policejní laboratoř ve svém posudku napíše, že stopa z místa činu se shoduje s DNA profilem člověka XY uloženého v policejní DNA databázi, tak by měli nejen požadovat statistické vyhodnocení této shody a dodání konkrétního alfanumerického řetězce DNA profilu, ale v případě sebemenších pochybností, kdy například neexistují další důkazy svědčící o vině, i opakovanou analýzu u nezávislého znalce či laboratoře. A když se shoda potvrdí, tak to stále ještě nemusí automaticky znamenat, že se genetikou identifikované osoba opravdu na místě činu vyskytovala. Vzorek sem mohl někdo záměrně podstrčit, popřípadě se jednalo o shodu náhodnou. Náhodnou shodu nelze vyloučit u příbuzných osob či v případě biologických stop, jež jsou příliš malé či negativně ovlivněné nepříznivými vlivy vnějšího prostředí.

Právní vakuum jen pro otrlé

Jak se vyznat v džungli, kterou nové technologie, a nazvěme tak i pokrok kolem DNA, přinášejí? Potkal jsem nedávno velké reklamní auto s jakýmsi nápisem paternita. Kdybych byl zlatokop, koupím láhev tvrdého alkoholu, postavím do kanceláře slečnu v plášti a nebohým chlapům za 10 tisíc řeknu prakticky bez rizika cokoli.

Každý měsíc mne v kanceláři navštíví několik klientů, kteří v ruce žmoulají výsledky od jednoho z desítek na českém trhu operujících genetických živnostníků a firmiček a jsou po právu zmateni. Informace jsou pro ně v lepším případě nesrozumitelné, jindy zcela mylné. Vzpomínám si na matku, jíž „laboratoř“ sdělila, že ona matkou právě narozeného dítěte není, ale její partner ano. Zpracovatel samozřejmě jakoukoli chybu popřel, ale přetestování vzorku matky a dítěte jednoznačně ukázalo, že museli zaměnit vzorky. V tomto případě se to naštěstí obešlo bez fatálních následků, ale jiné páry už takové štěstí neměly. Další manželský pár se kvůli jednorázovému „úletu“ ženy rozhodl pro genetického testování právě narozené dítěte. Bohužel si na internetu vybrali jednoho z nejlevnějších poskytovatelů, který je oslnil skvělými odkazy na americké laboratoře, akreditace (obojí nepravdivé) a slušně zpracovaným webem. Výsledky následně manžela vyloučily jako otce a manželství začalo spět ke svému konci. Já jsem byl za více než rok přibrán soudem, abych pro tuto rodinu zpracoval ve věci určení otcovství znalecký posudek. Pro matrikované rodiče dítěte se mělo jednat o formální krok, ale o to více byli překvapeni, když se jim do ruky dostal znalecký posudek potvrzující maternitu i paternitu. V té době již měli každý jiného partnera a žena byla dokonce znovu těhotná. Dramatický rozvrat rodiny byl samozřejmě započat výsledky DNA testů, bohužel možná od někoho, kdo vzorky snad ani nezpracovává a za pár tisíc odhadne, jaký výsledek se „očekává“. V lepším případě „genetickému řemeslu“ nerozumí.

Může to změnit zákon o DNA, na kterém by ministerstvo vnitra mělo začít znovu pracovat?

Zákon o DNA by měl zejména stanovit mantinely oblast identifikační genetiky (ať už forenzní či paternitní), provoz biobank či DNA databází. Provozování paternitní laboratoře se v dnešním legislativním vakuu může bez problémů ujmout i člověk se základním vzděláním, protože mu stačí jen živnostenský list na volnou živnost. Zákon by tak měl mimo jiné stanovit pro identifikační laboratoře povinnou akreditaci dle ISO 17025 (norma pro zkušební a kalibrační laboratoře), absolvování nezávislých mezinárodních porovnávacích zkoušek, nepodkročitelné požadavky na vzdělání a praxi u osob pracujících v laboratoři, povinné uchovávání zpracovávaných vzorků a primární data analýz pro účely případné opakované analýzy nezávislým znalcem nebo institucí a výkon státního dozoru nad touto oblastí. Kromě forenzní genetiky by měl zákon stanovit i mantinely pro genetickou genealogii, prediktivní genetiku, ale třeba i pro archeogenetiku, kde je v současné době možné v určitém smyslu porušit zákon i tím, že v rámci výzkumu zpracujeme DNA izolovanou z kostí neolitických zemědělců, ale nemám jejich informovaný souhlas ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů.

Robert Malecký