Tomáš Sokol: Šampaňské se otevírá příliš brzo

„Ochrana spotřebitele je móda, částečně politická nutnost, ale také část státní politiky a samozřejmě také dobrá obživa pro různé neziskovky, Stát ale také říká, lidé mají moc dluhů, je třeba tomu bránit, takže zlikvidujeme něco smluvní svobody a problém přesuneme na podnikatele," upozorňuje Tomáš Sokol. Foto: Mediafax

Se značnou mírou skepse mluví pražský advokát Tomáš Sokol o plánovaných reorganizacích uvnitř státního zastupitelství nebo o nápadu zřídit speciální protikorupční jednotky. Dobrého žalobce podle něho nevytvoří žádné, byť sebesilnější postavení v zákoně nebo způsob jmenování, ale odvaha činit silná rozhodnutí a za nimi stát. V rozhovoru pro Českou justici říká, že společenská poptávka po rozkrývání korupčních kauz hraničí s hysterií.

Vy máte jako obhájce bývalého šéfa Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka blízko k tzv. kauze Nagyová. Na té se dá ilustrovat narůstající rozpor v hodnocení červnových událostí. Proti nadšenému oslavování stojí čím dál silnější podezření, že policie zásah mírně řečeno přifoukla.

Řekněme si, co se vlastně děje. Neděje se zas až tak nic mimořádného, jednu takovou etapu už jsme tady měli, byť ne až takhle markantní. Jedna věc je, že se slaví úspěch zahájením trestního stíhání a že se klade přehnaný důraz na to, že bylo zahájeno. Ano, je to trochu provázáno s tím, že padla vláda kvůli tomu, že bylo zahájeno trestní stíhání, aby se za čtrnáct dní na to zjistilo, že sice bylo zahájeno trestní stíhání, ale že vůbec nejde o žádné propojení vlády s mafií a já nevím, co všechno. Kdyby si ta vláda chvilku počkala, tak by zjistila, že to je jakási kriminální kauza nejasného původu, nejasných okolností, a rozhodně ne důvod k jejímu pádu.

Kde se ale potom vzala motivace k tak spektakulárnímu zásahu, když ne v síle důkazů a nebezpečnosti počínání podezřelých?

To se nedá přičítat tak úplně těm orgánům činným v trestním řízení, ale celkové atmosféře ve společnosti. Otevírá se šampaňské a činí závěry na základě situace, která je naprosto nepřehledná. Jen pro ilustraci a na odbočení: přečetl jsem si, že pan doktor Ištvan byl dekorován jako Osobnost roku jednoho časopisu, což když to vezmeme obecně a odmyslíme si to jméno, je strašná blbost v situaci, kdy ta kauza ještě ani není u soudu. Prostě jakákoli kauza v této fázi, kdyby měl být oslavován obhájce za to, co tam řekl, nebo státní zástupce za to, co tam napsal, tak je to vždycky nesmysl. Jdeme tak daleko, že děláme definitivní závěry o kvalitě práce v situaci, kdy ta kvalita vůbec nebyla prověřena.

Jinými slovy – doba si žádá hrdiny a ti, kdo k tomu mají sklony, se hlásí do služby?

Samozřejmě, že taková nálada potencuje a uvolňuje takové vlastnosti, které v sobě kdekdo má, tedy být úspěšný, oslavovaný. A říct si o úspěch tím, že zahájím velmi spektakulárně trestní stíhání, které, i kdybych připustil důvodnost toho, co pak vedlo k pádu vlády, se dalo vyřešit obálkami s červeným pruhem. Ohrožení trestní sazbou, které tady existovalo, by žádného z těch obviněných nemotivovalo k tomu, aby uprchli. Byla to banální záležitost, ze které se v té představě určitého úspěchu, té oslavy a adorace udělala takováto z mého pohledu až varietní akce.

Z mého pohledu varieté za hranicí vkusu bylo zveřejnění videozáznamu zadržení Jany Nagyové v Otázkách Václava Moravce, kterým se ÚOOZ bránil podle všeho nepravdivým nařčením ze strany jejího manžela, expremiéra Nečase. Hledal jsem v zákoně o policii paragraf nakazující služebnímu funkcionáři pečovat o dobré jméno sboru zveřejněním záznamů o úkonech, které jinak slouží výhradně pro účely trestního řízení, ale nic takového se tam nepíše.

Já se domnívám, že tady už to za hranicí bylo. Byť chápu i tu vypjatost té situace. Protože jedna věc je, jestli mě kritizuje s prominutím Venca z Horní Dolní, a druhá věc, jestli závažná obvinění na adresu mé práce vznesl bývalý ministerský předseda. Z tohoto úhlu pohledu bych chápal, že se nějak bránili, méně už mám pochopení pro to, že pouštěli videozáznamy. Rozuměl bych tomu, kdyby suše řekli: Má-li kdo včetně expremiéra výhrady k naší práci, nechť se obrátí na příslušné orgány, oni to přezkoumají. Ale ne, že to pustí do televize, to bych nazval trochu exaltovanou, zbytečně neprofesionální reakcí.

Žalobci se bojí zastavovat kauzy

Snahy o emancipaci státních zástupců nejnověji vyústily v návrh, aby byl nejvyšší státní zástupce jmenován prezidentem. Fakticky by tak v tom ústavním žebříčku povýšil na úroveň ministra spravedlnosti. Je to správná cesta?

Praktická historická zkušenost říká, že vždy přijde nová generace a po ní další generace a každá si od přeskupení práv a povinností slibuje nějaký významný efekt. Jen velmi málokdy se dostaví. O tom leccos víme z Murphyho zákonů nebo z oné scény z básníků, kde Zdeněk Svěrák přerovnává na stole tužky. Ale lidi to strašně baví a slibují si od toho bůhvíjaké zázraky. A vzhledem k tomu, že ta touha je tak silná, že se tomu v podstatě nedá zabránit, tak se tím vlastně vůbec nezabývám. Fajn, nejvyšší státní zástupce bude jmenován prezidentem, bude mít silnější pozici, nicméně budou-li ho chtít sestřelit, tak si vždycky důvod najdou.

Pomůže státnímu zastupitelství jako celku, když se posílí postavení jeho hlavy?

Z hlediska zlepšení fungování? Tomu prostě nevěřím. Pokud má člověk vnitřní odvahu, dělá to po svém. A já nevím o jediném případu, kdy by byl někdo za posledních dvacet let perzekvován politicky nebo proto, že se nějakým způsobem choval a potřeboval by víc nezávislosti nebo něčeho podobného. Jediná věc – ta perzekuce přichází ze strany sdělovacích prostředků coby společenská perzekuce. Ale před tím státní zástupce, i kdyby si vymysleli jakýkoli systém, nic chránit nebude. Uvedu příklad. Teď jsme ve fázi, kdy pokus o zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, prostě proto, že není dost důkazů, u kauzy, která má řekněme jakýsi politický rozměr, se automaticky rovná veřejnému obvinění ze zametání pod koberec. Hned jdou řeči vzal za to prachy, dneska je lepší mít svého státního zástupce než obhájce a tak dále. A je samozřejmě na tom člověku, zda toto martyrium podstoupí, nebo ne. Ono nemusí být jediné, já si dovedu představit, že v některých případech by ti lidé dokonce mohli být i předmětem interního vyšetřování, jak například vypadá jejich účet. Ale to taky bude vždycky. To je přece v člověku, jak je silný, jak je osobnostně nastavený, jak umí říct, že za svým rozhodnutím stojí.

Nejde jen o lynč mediální. Oni i policisté dokáží být, pokud jde o prosazení jejich vůle směrem ke státním zástupcům, a dokonce soudcům, velice přesvědčiví.

Nemohu mluvit o nějakém větším počtu důkazů, ale vím o případech, kdy se v soudcovském prostředí mluvilo o tom, že se policisté pokoušeli ovlivnit soudce. Vím také, že byli soudci, v Praze byl jeden, kterému se říkalo Ubytovatel, ten to dělal velice ochotně. Ale na to, že si policisté nespokojení s postupem státního zástupce dokáží tento postup vynucovat, jsou přímé důkazy. To jsme zažili se vší parádou, kdy ti policisté otevřeně říkají, že státní zástupce jedná v rozporu s jejich představami, stěžují si, křičí, že se věci zametají pod koberec. A to je věc, která dnes znamená profesní hrob, a je jedno, jestli člověk kdy něco takového udělal, či neudělal.

Ty tzv. velké kauzy doprovází jev, který souvisí s faktickým rozpadem operativy u elitních policejních útvarů. Policisté daleko víc spoléhají na odposlechy a podobné, řekněme technické operativní prostředky. Je to problém?

Problém to není, ale samozřejmě, že se i v odborných kruzích hovoří o tom, že dnes už se prakticky nic nerozpracovává, nic neprokazuje, neobstarávají se důkazy s výjimkou odposlechů a dalších takových, řekněme technických metod. Ona to není pravda z hlediska fungování celého policejního sboru, protože na tom stojí ty takzvané velké kauzy. Běžná kriminalita, a z tohoto hlediska budu za běžnou považovat i věci hodně neběžné jako třeba vraždy, se vyšetřuje zaplaťpánbůh postaru. Asi taky používají operativní prostředky, ale s tím by si zde prostě nevystačili. U těch velkých věcí to není problém, když mají kvalitní důkazy podpořené odposlechy. Horší je to ve chvíli, kdy by ty odposlechy měly být jednou z indicií vedoucí k tomu, že by tu věc měli hlouběji rozpracovat, ale oni se jí nezaobírají a už zahajují trestní stíhání s tím, že tu věc později nějak doženou. V tom bych tu chybu a problém viděl.

Kolem korupce vládne hysterie

Už druhé volební období po sobě se zdá, že základní mantrou veřejné debaty o prioritách v bezpečnostní oblasti bude korupce. Je to skutečně nejtíživější problém?

Kus toho problému je samozřejmě společenský. Vrahovi nikdo nebude závidět, že někoho zavraždil. Vraždy si tak nějak poklidně žijí, nikoho příliš nevzrušují, protože všichni si zvykli na to, že čas od času někdo někoho zamorduje. Ale korupčníkovi leckdo může závidět, že si přišel na nějaké peníze nebo jiný nezákonný užitek, a to ty lidi mnohem víc rozpaluje a připadá jim, že to je mnohem důležitější problém než to, že se vraždí. Mně připadá, že lidský život má ovšem větší hodnotu. Je to hysterie, která má do značné míry reálný základ v tom, co se asi dělo, což ovšem jen tušíme, protože těch prokázaných případů je naprostý zlomek. Já bych se na to díval jako na společenský jev, na nemoc společnosti, ale že by to mělo vést k takovéto celospolečenské hysterii, jako by se blížila pověstná válka světů, to asi ne. Ono to ani nejde, žít dlouhodobě v takovémto stresu. Proto jsem začal u těch vrahů: budeme si muset jako společnost zvyknout na to, že stejně jako chytají vrahy, budou nějakou dobu chytat korupčníky. A stejně jako se nikdy nepodaří tím, že se jeden vrah chytne, zabránit někomu jinému v tom, aby vraždil, tak se nepodaří tím, že se chytne korupčník, zabránit, aby se druhý někde nevyskytl.

Vy nevěříte na preventivní programy nebo dobré zákony o veřejných zakázkách a podobně?

To, že se vymýšlejí způsoby, jak té korupci čelit, třeba i v rovině civilního nebo správního práva, to je samozřejmě na místě. Ale vymýšlet způsoby, které korupci definitivně vymýtí, to je nesmysl.

Takzvané protikorupční speciály za smysluplné považujete?

Jsem trochu skeptický. Dívám se na to tak, že pokud si to dostatečný počet lidí bude přát a pokud je to nějak uklidní, tak se holt něco takového stane. Nebude to žádná velká tragédie, nebude to nic, co by mělo v konečné fázi zkomplikovat vyšetřování těchto trestných činů. Nicméně pokud vím, tak třeba na Slovensku z toho nijak zvlášť nadšení nejsou. Tam ty speciální protikorupční soudy žádný velký úspěch nepřinesly. A já popravdě příliš nerozumím tomu, proč musí být specialista na korupci, když se to s nějakou základní policejní rutinou dá vyšetřovat v zásadě na jakékoliv úrovni.

Pravda je, že se zde nejspíš směšují dva pojmy: korupce a závažná hospodářská kriminalita…

Rozumím tomu, že pokud jde o složité daňové záležitosti ještě například ve spojení s off-shory, tam už policista musí umět víc než jen základní rutinu. Ale pokud jde o korupční jednání a korupci jako takovou, tady důvod ke větší specializaci nevidím. Ale jak už jsem říkal: Po nějaké době se vždycky provede nějaké reorganizace, něco se přesune z levé strany na pravou, struktura se zjednoduší takto, ve skutečnosti se ale nijak zvlášť nezjednodušila, na něco se udělají specialisté a za nějakých pět, deset let se přijde na to, že to vůbec nefunguje a zase slavně někdo vyhraje volby s tím, že systém zjednoduší. Je to mimo rámec toho, čím bych se nějak emotivně zabýval, ale takhle to nejspíš půjde donekonečna.

Robert Malecký