Poslanci debatovali se soudci o principu „Miranda“

Policisté v terénu Ilustrační foto: archiv

Po víc než měsíci se na schůzce členů ústavně-právního výboru parlamentu s představiteli Nejvyššího soudu znovu rozebíral novinový článek z deníku Právo z poloviny února o tom, že svědectví policistů z místa činu údajně nemůže být použito v řízení před soudem. Právě toto téma se ve zprávě  o společném jednání  skrývá po větou „Pozornost věnovali účastníci pracovní schůzky otázkám postupu orgánů činných v trestním řízení v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu a dále otázkám poslanecké imunity.“

Na dotaz České justice to uvedl účastník jednání a předseda ústavně-právního výboru Jeroným Tejc, který napsal: „Debata byla směrována především k aktuální legislativě, která bude projednávána – změna zákona o soudech a soudcích. V daném případě jsme okrajově diskutovali i možné dopady rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se svědectví jednotlivých policistů, kteří se ocitají jako první na místě činu.“

Že byl novinový článek jakožto i rozhodnutí Nejvyššího soudu součástí debaty poslanců se soudci, potvrdil České justici i další účastník poslanec Marek Benda, který použil i ostřejší výrazy: „Jak jistě víte, tak se zejména v médiích rozběhla doslova až hysterická debata o jednom rozhodnutí NS. Jeho mediální interpretace vypadala, jakoby policisté už nikdy do budoucna nemohli být vyslechnuti jako svědci. Proto jsme téma tohoto rozhodnutí při jednání probírali. Bylo nám vysvětleno (ne, že bych to předem nevěděl), že se jedná o rozhodnutí typu Miranda (jak je známe z amerických reálií). Tedy, aby nebyl úřední záznam, který není použitelný jako důkaz, obcházitelný výslechem zasahujících policistů. Aby potenciální pachatel byl před procesně použitelným výslechem poučen o právu nevypovídat, ale také o tom, že co řekne, může být použito proti němu. Debata byla zajímavá, ale všichni jsme se shodovali, že toto rozhodnutí je správné a s jeho nesmyslnou mediální interpretací nic neuděláme,“ uvedl pro Českou justici.

Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo dovolání na třináct let odsouzené I.B. za pokus zločinu vraždy jejího druha D.L. A právě pan D.L. je pro rozhodnutí klíčovou postavou. Poškozený D.L. totiž v postavení svědka a současně druha obviněné nejen, že lhal, označil se za duševně nemocného, ale především v přípravném řízení využil práva odepřít výpověď proti družce, která se ho pokusila ubodat. Tuto výpověď tedy měli nahradit policisté, kteří u soudu svědčili, že na místě činu označil za pachatelku družku. Nejvyšší soud v kontextu daného případu takový postup nepřipustil a v tomto bodě dovolání dal za pravdu odsouzené I.B. Ta byla nakonec odsouzena s použitém dalších existujících důkazů. Toto napsal do odůvodnění Nejvyšší soud:

„Jinak tomu je, pokud jde o výpovědi svědků, kterými byli policisté zasahující na místě činu a kteří rovněž potvrzovali, že poškozený D. L. se před nimi vyjadřoval k věci tak, že za pachatele svého napadení označoval obviněnou. Pokud se policisté před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazovali poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali tím od něho vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a měli o takovém vysvětlení sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném v době činu). Úřední záznam podle tohoto ustanovení ovšem nebylo možné použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebylo možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený při jejich šetření na místě vyjadřoval. Lze proto přisvědčit obviněné v tom, že svědecké výpovědi policistů byly nepoužitelným důkazem. Odhlédne-li se od svědeckých výpovědí policistů, nevyvstává tím v otázce totožnosti obviněné s pachatelem útoku proti poškozenému extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože zbývající důkazy, které byly provedeny bezvadně a kterými byly svědecké výpovědi zdravotnických pracovníků záchranné služby, evidentně jsou dostatečným podkladem skutkových zjištění.“

Jinými slovy, policista jako osoba vymáhající právo nemůže být mluvčím osoby v procesním postavení, která nezná svoje práva a která navíc v tomto případě později odepřela svědectví. Právě na toto narážel poslanec Marek Benda, když pro Českou justici přirovnal analogicky tento princip k principu rozhodnutí Nejvyššího soudu USA známému jako rozhodnutí Miranda, pojmenovaném po jednom ze čtyř případů, kterých se rozhodnutí týkalo.

V případu Miranda v. Arizona bylo od začátku jasno: Podezřelý Miranda byl přivezen na policejní stanici, kde byl svědkem označen za pachatele únosu a loupeže, dva policisté ho dvě hodiny vyslýchali a Miranda poté podepsal přiznání. Soud ho odsoudil na 20 až 30 let vězení. Miranda se odvolal k Nejvyššímu soudu, který 13. června 1966 rozhodl, že takový postup byl nepřípustný a vrátil případ k soudu v Arizoně. Arizonský soud proces zopakoval bez použití výpovědi Mirrandy a znovu ho odsoudil na 20 – 30 let vězení.

I v dalších  třech případech se přiznání odehrálo bez toho, aby podezřelému či obviněnému byla sdělena jeho procesní práva. „Obžalovaný musí být před vyslechnutím upozorněn, že má právo zůstat zticha, že cokoli, co řekne, může být použito proti němu, že má právo na přítomnost obhájce a pokud obhájce nemá, bude mu přidělen, pokud si to bude přát,“ napsal Nejvyšší soud USA v červnu 1966 větu, která je dodnes používána v praxi i v policejních seriálech.

Analogicky rozhodl Nejvyšší soud ČR, když v předmětném rozhodnutí nepřipustil svědectví policisty o výslechu poškozeného: „Kritizované rozhodnutí vychází z ústavní a zákonné úpravy a vychází z judikatury platné desetiletí,“ uvedl Nejvyšší soud na svém webu. „Pro laickou veřejnost je možná shrnout, že (velmi zjednodušeně řečeno) u soudního řízení  lze použít jako důkazy výpověď, kdy policista může vypovídat jako svědek u soudu o věcech, které na místě činu viděl, sám zaznamenal a soud jeho výpověď připustí jako důkaz v trestním řízení. Soud ovšem nesmí připustit jeho výpověď jako svědka o událostech, které zjistil dotazováním u osob na místě činu, vytěžování poškozených, pachatelů či svědků – tedy požadováním vysvětlení podle §158 odst. 3 písm a) tr.řádu,“ napsal k rozhodnutí na svých stránkách Nejvyšší soud ČR s tím, že scestné závěry učiněné tiskem vedly policisty a čtenáře ke zmatečným a vzrušeným reakcím.

„K našemu překvapení vyvolaly i neobjektivní a nedůvodnou kritiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxy i nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana,“ uvedl Nejvyšší soud v reakci.

Irena Válová

Rozhodnutí NS najdete zde
Rozhodnutí Miranda najdete zde