Dostal Janoušek hodně, nebo málo?

Roman Janoušek před soudem za nehodu. Foto: archiv

Roman Janoušek dostal tři roky za těžké ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit tím, že před dvěma roky srazil ženu, když řídil v opilosti auto. V českých médiích se vzápětí rozhořela anketa na téma, bylo to málo, nebo hodně?

Je vždycky špatné, když se z jakéhokoli trestného činu, výjimečného ať už z hlediska způsobu spáchání či daného osobou pachatele, stává jakési exemplum, odstrašující případ a ostrakizační soud národa v jednom, a na základě toho se pak licituje o vynesené výši trestu. Pokud by nešlo o Janouška, maximálně by podobná zpráva zapadla někam mezi krimi zprávy na okraji mediálního zájmu i očí veřejnosti. Jenže o Janouška šlo.

Posuzovat okolnosti výše trestu je navíc ošidné i z toho důvodu, že ještě neznáme písemné zdůvodnění rozsudku. Není totiž ojedinělá praxe, kdy se písemné zdůvodnění od ústního liší, někdy dokonce dost podstatně.

Žalobní návrh, který zněl deset let za pokus vraždy, byl evidentně mimo mísu. Janoušek se nesnažil oběť zavraždit, nic takového nevyplývalo ani z posudků, ani z nasazených odposlechů – chyběl zde prostě úmysl zavraždit.  Dovozovat nepřímý úmysl z toho, že automobil je smrtící zbraň, a proto mohl vědět, že s ním může zavraždit, je přitažené za vlasy. Stejně tak bychom museli brát jako eventuální smrtící zbraň vidličku nebo váleček na nudle.  Sama státní zástupkyně Jana Kadeřábková pak následně tvrdila, že úmysl vraždy dovozovala z toho, že Janoušek se snažil od nehody odjet. To je ale proti vší logice. Kdyby chtěl oběť zavraždit, tak by přece neodjížděl, ale naopak se snažil svůj čin dokončit.

Spíše než licitování, zda jsou tři roky moc či málo, je možné ptát se, jaká právní kvalifikace byla při rozsudku zvolena, a jaké byly okolnosti případu, které nakonec vedly soud k vynesení příslušného trestu. Janoušek byl odsouzen za zločin těžké ublížení na zdraví, což odpovídá charakteru zranění. V jeho prospěch hrálo to, že se s obětí vyrovnal, zaplatil všechny výlohy spojené s léčením, a to i do budoucna. Janouškovi naopak přitížilo, že se snažil od nehody ujet, a že byl pod vlivem alkoholu. Přitížil mu rovněž revizní znalecký posudek, který vyvracel tézi obhajoby, že šlo o nedbalostní trestný čin. Je ale otázkou, jak s obhajobou naloží odvolací soud, protože hranice mezi úmyslem a vědomou nedbalostí je velice tenká, a prvoinstanční soud se bude muset v písemném odůvodnění argumentačně s tézí o úmyslu vyrovnat. Zvláště když předseda senátu Tomáš Kubovec sám v ústním zdůvodnění jakýkoli i nepřímý úmysl svými výroky popírá.

Pokud by odvolací soud dal obhajobě za pravdu, mohl by nakonec Janoušek vyváznout s podmínkou, anebo dokonce vzhledem k náhradě škody i výši trestní sazby bez trestu. To ale vzhledem ke všem okolnostem případu těžko přichází v úvahu. Alkohol a jiné toxické látky prostě za volant nepatří a ujíždění od nehody rovněž ne. V případě nedbalostního deliktu by mu navíc hrozilo i odsouzení za neposkytnutí první pomoci.

Za úvahu by stála trestní kvalifikace ublížení na zdraví z omluvitelných pohnutek. Skutek se stal v době zveřejňovaných odposlechů mezi ním a bývalým primátorem Bémem, kdy byl Janoušek neustále vystresovaný. Stresovým jednáním by se ostatně dalo vysvětlit i jeho chování během nehody i bezprostředně po ní. Cynický telefonát po příjezdu policie by se rovněž dal vysvětlit jako reakce na prožitý stres. Ostatně znalecký posudek hovořil i o zranění na hlavě, které údajně v době nehody Janoušek měl, a které mohlo jeho chování rovněž ovlivnit.

Oponentní znalecký posudek ale jeho vliv na rozlišovací schopnosti vyloučil.  Opět ale nezbývá než čekat, jak se se všemi těmito okolnostmi vyrovná soud v písemném rozsudku. Z písemného zdůvodnění bychom se měli rovněž dozvědět, jakým způsobem vyhodnotil soud jednání oběti, která namísto toho, aby si zapsala značku auta a zavolala policii, zvolila sebevražedný způsob, kdy se snažila auto zastavit svým tělem, a tedy i jejím případným zaviněním. Diskutabilní je zařazení odsouzeného do věznice s dozorem s ohledem na to, že soud Janouškovi uložil trest odnětí svobody na samé hranici dolní sazby, i kvůli tomu, že jde o prvotrestanou osobu.

Samostatnou kapitolou jsou pak odposlechy, které se staly součástí obžalovacího spisu. Je otázkou, co bylo dříve – zda obvinění z pokusu vraždy, a následné poskytnutí odposlechů ze strany olomouckého vrchního státního zastupitelství, či zda byla prvotní nabídka, že odposlechy budou promptně poskytnuty, hned jak bude Janoušek obviněn z trestného činu, jenž by použití legalizoval.  Je s podivem, že s odposlechy vůbec státní zástupkyně žonglovala, když pro posouzení věci, a hlavně jako důkaz kvalifikace trestného činu, neměly žádnou vypovídací hodnotu. Je tedy na místě domněnka, i vzhledem k tomu, že byly zveřejněny těsně před vynesením rozsudku, zda neměly sloužit jako nátlak na soud, když Janouška nevykreslovaly v právě přívětivých barvách. Je jenom dobře, že je soud nebral v potaz, i když je s podivem, proč je vůbec jako důkaz připustil.

Dušan Šrámek