Jan Sváček: Státní zástupce by neměl s chabou obžalobou vůbec k soudu chodit

Kriminalizace v podnikatelském i politickém prostředí je patrná. „Je to levnější než civilní žaloba. Uvítal bych proto zvýšení odpovědnosti státních zástupců, " řekl soudce Jan Sváček s tím, že trestní právo je krajní prostředek pro řízení ekonomických procesů. Reprofoto: ČT

Osoby, kterých se týkají úniky z trestních spisů, by měly vystupovat daleko razantněji, měly by podávat trestní oznámení. Podle zásady legality je navíc státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Jestliže se objeví v novinách odposlech, který evidentně unikl nezákonnou cestou ze spisu, neměl by státní zástupce čekat na trestní oznámení, ale měl by sám zahájit úkony trestního řízení v této věci. Pokud tak nečiní, porušuje zákon, říká v rozhovoru pro Českou justici soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček.

V roce 2007 jste se zúčastnil konference věnované únikům z trestních spisů. Je tomu již sedm let, ale zdá se, že se na tom to poli nic nezměnilo.

Zmíněná konference se věnovala především únikům a ztrátám dokumentů a listinných důkazů ze spisů. V současnosti se situace změnila a tato záležitost soudce již tolik netrápí. Co nás ale znepokojuje, je skutečnost, že dochází k únikům odposlechů z trestních spisů, se kterými se dnes a denně setkáváme na stránkách různých médií.

Jak by vůbec měl soudce hodnotit takový důkaz vzhledem k tomu, že účelem úniku je ovlivnit jeho rozhodování i dehonestovat obžalovaného? V případě Romana Janouška jsme se setkali s tím, že soudce sice nezahrnul odposlechy mezi důkazy, ale zároveň je připustil. Není to schizofrenie?

K této konkrétní kauze se nemohu vyjádřit, protože neznám konkrétní okolnosti tohoto případu, zda bylo možné procesně odposlechy získané v jiné věci použít. Chtěl bych proto říci obecně: Tady na sebe narážejí dvě základní práva, která jsou mimo jiné garantována Listinou základních práv a svobod. Článek 17 upravuje svobodu projevu a právo na informace. Jenže oproti tomu článek 10 hájí právo na soukromí. A právě těmito zveřejňovanými odposlechy dochází ke kolizi těchto dvou základních práv. A je třeba bedlivě posuzovat, které z obou práv má přednost.

Tak to je to přece jasně dáno paragrafem 8b trestního řádu, který zakazuje účastníkům trestního řízení poskytnutí informací k jinému účelu, než je trestní řízení.

Máte pravdu a nejde jenom o příslušné ustanovení trestního řádu. I zvláštní část trestního zákoníku tato práva chrání. Mohli bychom vyjmenovat řadu ustanovení, například § 184 – trestný čin pomluvy, § – 180 neoprávněné nakládání s osobními údaji či § 181-  poškozování cizích práv. Domnívám se, že by bylo na místě, aby osoby, kterých se to týká, proti zneužití informací z trestního spisu vystupovaly daleko razantněji, než doposud, například i podáním trestního oznámení. Další věcí je, že kromě těchto zákonných ustanovení jsou zde další paragrafy, zejména ustanovení § 329 o zneužití pravomoci úřední osoby. Tady je na jedné straně trestní odpovědnost novináře za zveřejnění těchto údajů, ale na druhé straně je daleko významnější odpovědnost policisty, státního zástupce, soudce nebo advokáta, který takový únik způsobí.

Je možné osobu, která se na tom úniku podílela, stíhat i v případě, že už byla potrestána ve správním řízení?  Nešlo by o dvojí trest?

To se, myslím, navzájem nevylučuje. Pokud do té věci nějak vstoupí Úřad na ochranu osobních údajů a na základě toho je stanovena nějaká sankce, tak to rozhodně nijak nebrání tomu, aby vedle toho ještě běželo trestní řízení. Ještě bych k tomu řekl jednu věc: Hovoříme o tom, že poškozené osoby nepodávají trestní oznámení. Jenže  existuje ustanovení § 2, odst. 3 trestního řádu, kde je popsaná zásada legality, podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. To znamená, že jestliže se jednou objeví v novinách odposlech, který evidentně unikl nezákonnou cestou ze spisu, neměl by státní zástupce čekat na trestní oznámení, ale měl by sám zahájit úkony trestního řízení v této věci. Pokud tak nečiní, porušuje zákon.

Je podle vás dnes možné na základě technického zabezpečení získat informaci o konkrétním pachateli nelegálního úniku?

Je to velmi komplikované. Můžeme vytvořit celý mechanismus, který bude chránit tyto údaje, ale vždycky může dojít k selhání lidského faktoru. Uvědomme si, že v okamžiku, kdy jsou tyto údaje zaneseny do spisu, přichází s nimi do styku řada osob. Policisté, státní zástupci, obhájci, obžalovaní a nakonec i soudci. Pokud se dodnes nepodařilo prokázat trestní odpovědnost žádné z těchto vyjmenovaných osob, je to zdůvodněno vždycky tím, že policista dospěje k závěru, že při množství těchto osob nebylo možné identifikovat konkrétního pachatele.

Neměli byste k těmto nešvarům vyjadřovat více i vy, soudci, jako určití nezávislí garanti právního povědomí ve společnosti?

My se k tomu nemůžeme vyjadřovat v rámci jednotlivých případů, protože nevíme, kdy nám přistanou na stole. Pokud takovou kauzu budeme rozhodovat, nebyli bychom pak již objektivní, a mohli bychom být dokonce podjatí. Domnívám se, že je to v tuto chvíli spíše otázka legislativní úpravy a nastavení mechanismů, které by zamezily páchání této trestné činnosti. Ono to má své historické zázemí v tom, že před mnoha lety jsme se všichni výborně bavili, když byly uveřejňovány odposlechy fotbalových funkcionářů. A teprve ex post jsme si uvědomili, jak je to nebezpečné, protože se to může týkat kohokoli z nás a že je to ve své podstatě nezákonné.

Jste dlouhodobým bojovníkem za soudcovskou samosprávu. Zatím bezúspěšně, nicméně vláda si to dala do svého prohlášení jako jednu z priorit. Už s vámi vláda či ministryně spravedlnosti o této věci jednaly?

Byla tady skvělá šance, když jsme jednali s předchozí vládou premiéra Nečase o institucionální nezávislosti soudní moci, které se laicky říká soudcovská samospráva. Tehdy jsme narazili na problém, že my sami soudci jsme nebyli schopni se mezi sebou domluvit, což na jistou dobu paralyzovalo snahu o zřízení soudcovské samosprávy. Především jsme se neshodli na tom, jak by měla být složena Nejvyšší rada soudní moci. Ve většině evropských zemích je tomu tak, že dochází k poměrnému zastoupení soudců a nesoudních profesí, v té radě jsou zastoupeni i politici jmenovaní vládou, prezidentem i zákonodárným sborem. Vždycky je to tak nějak vyvážené k počtu soudců.
Pokud ze soudcovských řad zaznívaly hlasy, že v této instituci mají mít soudci převahu nebo že by zde byli jenom soudci, jsem srozuměn s tím, že takováto vize, i ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, neměla šanci na úspěch. A to byl důvod, že se nepodařilo tuto záležitost legislativně dotáhnout do konce.
S programovým prohlášením vlády, kde se tato věc objevila jako priorita, jsem měl možnost se seznámit, ale doposud je kolem toho jenom velké ticho. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se vláda tak zásadnímu tématu jako je zrovnoprávnění soudní moci s mocí výkonnou a zákonodárnou, chtěla věnovat. Problém je v tom, že o soudcovské nezávislosti mluví ty politické strany, které jsou momentálně v opozici. V okamžiku, kdy začnou vládnout, tak nabýváme pocitu, že soudcovská samospráva je pro ně zbytečná, trochu problémová a trochu na překážku.

Není otázka nezávislosti justice spojena i s určitou odpovědností? Tedy s tím, na co už jsme narazili, – že by soudci měli stát v čele diskusí o právních problémech státu, což příliš nečiní?

Myslím, že soudci by měli především soudit, ale na druhé straně by se neměli bránit diskusím o fungování právního státu a vytváření právní osvěty.

V současnosti probíhají přípravy na rekodifikaci trestního řádu. Jaké by podle dostupných informací měly být nejpodstatnější změny vůči současnému stavu?

Trestní řád by měl podle mne zjednodušit celé trestní řízení, především řízení přípravné a řízení před soudem tak, abychom se mohli do budoucna vyvarovat zákonných obstrukcí, na základě kterých je zkušený advokát schopen protahovat jakoukoli kauzu prakticky donekonečna. Znamená to, že institut odročení věci v řízení před soudem bude skutečně pouze výjimečným.
Hlavní věc, která se mi na úvahách o rekodifikaci trestního řádu líbí, je posílení odpovědnosti státního zástupce za neprovedení důkazů, které mají prokazovat vinu obžalovaného. Jinými slovy, mělo by dojít k přenesení formálního důkazního břemene na státního zástupce, který bude zatížen negativními důsledky zprošťujícího rozsudku. V současné době je situace taková, že státní zástupce když neví, co s tou věcí udělat, tak podá obžalobu k soudu. Vžila se taková teze: „Prožeňme tu věc soudem, a pak se uvidí“. V okamžiku, kdy soud vynese zprošťující rozsudek, je to vnímáno jako selhání soudu, nikoli státního zástupce. Byl bych rád, kdyby se tato pozice změnila, aby státní zástupce při vědomí chabé důkazní situace s takovou obžalobou vůbec k soudu nechodil.

A aby za něj soudce nesuploval roli žaloby, jako se to stává dnes.

To je další věc. Na základě zásady oficiality podle stávající právní úpravy, když je státní zástupce nečinný, tak je na soudci, aby jeho nečinnost nahradil, aby shromažďoval další a další usvědčující důkazy. To si myslím, že je špatně. Měli bychom se trochu posunout ke kontradiktornímu procesu.

Se státními zástupci je spojena i otázka místní příslušnosti, respektive žonglování s ní, jak se to dnes občas stává. To může ovlivnit i výběr soudce, především v přípravném řízení, kdy se rozhoduje o vazbě, nařízení odposlechů a dalších opatřeních, která omezují lidská práva. Měla by být i zde zpřesněna místní příslušnost stejně jako je tomu u soudců?

Nepochybně. Zatímco u soudců a u soudů je místní příslušnost striktně stanovena, a řekl bych, že Ústavní soud dbá na to, aby nikdo nebyl odňat zákonnému soudci, tak pokud jde o přípravné řízení, tak tam je právní úprava nedostatečná. Skutečně umožňuje jakousi manipulaci s tím, kde věc bude probíhat a domnívám se, že i to je úkol pro zákonodárce, aby ta pravidla striktně upravil.

Vnímáte rozdílnost postojů soudců k různým omezením práv, a je podle vás tato otázka dostatečně řešena například judikaturou?

Nemohu vyloučit, že v některých případech dochází k paušálnímu uvalování vazby podle návrhu státního zástupce, ale jsem přesvědčen, že judikatura Nejvyššího soudu i rozhodování Ústavního soudu směřuje k tomu, aby obecné soudy byly více pozorné a více zodpovědné k rozhodování o vazbě a pečlivě zvažovaly, zdali jsou, či nejsou dány vazební důvody, protože zde dochází u vlastně ještě nevinného člověka k zásadnímu omezování jeho práv.
Samozřejmě, že u odposlechů je ta situace obdobná. V minulosti jsme se setkávali s tím, že soudce paušálně nařídil odposlechy několika desítek telefonních stanic, aniž by tu věc blíže prozkoumal. I zde je pozice pro legislativu a zároveň i pro správné a zákonné soudcovské rozhodování, aby tyto úkony nebyly používány paušálně a bez znalosti konkrétní věci.

Je ještě něco, co byste vy osobně vyzdvihl jako pozitivum, o němž se v rekodifikačních úvahách diskutuje?

Velmi vítám úvahy o krátkodobém zadržení svědků, protože neúčast a nekázeň svědků velmi komplikuje trestní řízení. Soudy se protahují, protože svědci k soudu nechodí.

Poslední dobou se roztrhl pytel s trestním stíháním tzv. velkých ryb, tedy politiků, či různých lobbistů. Veřejnost to vnímá jak pozitivum, že se konečně přestaly kauzy „zametat pod koberec.“ Jenže v mnoha případech nemá usnesení o zahájení trestního jednání ony náležitosti, které by mít mělo, jako je popis skutku, zavinění a podobně.

K těmto konkrétním kauzám se pochopitelně nemohu vyjádřit. Ale vzpomínám si, že zhruba před dvěma lety uspořádal dr. Karel Havlíček konferenci na téma „Kriminalizace jako fenomén současné společnosti“. Tématem bylo zneužívání nebo nadužívání trestního práva, a domnívám se, že je to palčivý problém. Je to o tom, že pro podnikatele či politika je jednodušší, než podat na svého konkurenta občanskoprávní žalobu,  jít cestou trestního oznámení. Orgány činné v trestním řízení mu zdarma shromáždí na stříbrném podnose všechny důkazy a i když později dojde k osvobozujícímu rozsudku nebo k zastavení trestního stíhání v přípravném řízení, tak tyto shromážděné důkazy potom použije ve své civilní žalobě. Zneužívání trestního práva a trestní represe je v dnešní době vážný problém, a měla by se více respektovat odvěká zásada ultima ratio, to znamená, že trestní odpovědnost je až na posledním místě po předchozím vyčerpání jiných zákonných prostředků.

S tím souvisí ještě jedna věc, která se týká především hospodářských trestných činů, kde orgány činné v trestním řízení fabulují samy způsobenou škodu, ačkoli ji poškozená osoba necítí, případně ji nadsazují. Neměla by v majetkových a hospodářských trestných činech, pokud se týkají soukromých osob, existovat soukromoprávní žaloba, kdy by tato osoba měla právo iniciovat zastavení trestního stíhání, případně je vůbec nezačínat?

To je velmi komplikovaná otázka. Soud se velmi často setkává s tím, že oproti obžalobě snižuje hranici škody a upravuje právní kvalifikaci. K vaší konkrétní otázce ještě uvádím, že náš trestní řád v § 163 u některých trestných činů podmiňuje trestní stíhání souhlasem poškozeného. Nelze do budoucna vyloučit legislativní úvahy o rozšíření výčtu těchto trestných činů.

Dušan Šrámek