Trestní řízení je nejintenzivnější zásah státu do života občanů, do života lidského vůbec. Jelikož žijeme v době hrubého nadužívání trestní represe jakožto všeléku na veškeré společenské vztahy, od vztahů rodinných přes vztahy sousedské, obecní až po vztahy politické, kde je trestní právo používáno jako nástroj řešení mezilidských vztahů, je zřejmé, že toto nadužívání nemůže končit jinak, než fiaskem takových trestních řízení, říká v rozhovoru pro Českou justici advokát Marek Nespala, který v rozhovoru popisuje, jak tento stát vytváří oběti a nepřátele, kteří jej nemohou, než nenávidět.
Jednoho dne, až skončí tato vlna hysterie, která se nazývá boj proti korupci, bylo by dobré vyhotovit statistika, v kolika procentech byla podána obžaloba po nesmyslném zahájení trestního řízení a trestního stíhání a kolik z toho činilo pravomocných rozsudků po podání obžaloby. Domnívám se, že v těch nejexponovanějších věcech to budou řádově procenta.
Znamená to podle vás, že nás čeká vlna žádostí respektive podaných nároků na odškodnění za majetkovou a nemajetkovou újmu?
Bývá dobrým zvykem, že když se někdo zmýlí, ať už je to v občanském nebo trestním řízení, ať už je to v mezilidských vztazích, tak musí nést odpovědnost za nezákonné nebo v jiných případech protimluvní jednání. Právo definuje odpovědnost jako sekundární právní povinnost, která nastává v důsledku porušení primární právní povinnosti. To znamená, že když poruším určité pravidlo, tak mi vzniká povinnost k tomu snést negativní následek v podobě sankce nebo náhrady škody za to, že jsem konal v rozporu se zákonem nebo se smlouvou. A kdo jiný by měl bdít nad zákonností a spravedlností více, než stát?
Pokud dojde ke zničení kariéry, života, zdraví a leckdy i uštvání k smrti neoprávněně stíhané osoby, měl by už z hlediska vyššího principu mravního stát přistoupit k tomu, že by se měl především omluvit. Hovoříme o situacích, kdy lidé namnoze bezúhonní, kteří se dostali do soukolí trestního řízení pouze v důsledku ať už vztahových, politických, hospodářských věcí si toto trestní stíhání nepřivodili sami. Od samého počátku nebo od zahájení trestního stíhání bojovali za svoji nevinu, uváděli v rámci trestního řízení rozhodné skutečnosti.
Jak to myslíte – nepřivodili sami? Oni si přece trestní stíhání přivodili svým jednáním. Neříkejte, že všichni ti veřejně označovaní tuneláři, korupčníci, spiklenci a potenciální pachatelé sabotáže se ničeho nedopustili?
Zejména v současné době je každý člen představenstva každé významné obchodní korporace, případně vyšší úředník či zastupitel či dokonce poslanec, senátor nebo jiný politik potenciálním pachatelem několika trestných činů, které se točí stále dokola. Je to porušení povinností při správě cizího majetku, sjednání výhody ve veřejné zakázce, pletichy při veřejné zakázce. Dále je to účast na zločinecké skupině, protože jakékoli kolektivní rozhodování prizmatem trestního práva, které ovšem ve skutečnosti slouží k jinému postihu, než je kontrola politiků a podnikatelů, obsahuje vždy prvek jisté organizace. Takže všude nám toto jednání z hlediska kvalifikace skáče do nejpřísnějších sazeb a odstavců, kde horní hranice trestu vysoce přesahuje deset let.
Takže tím se objasňuje trestní stíhání za hlasování zastupitelstev.
Ano, například. V případě posuzování toho, čemu někteří lidé říkají politická korupce, lze dospět k závěru, že i skupina poslanců by při hlasování o zákonu třeba v počtu sto sedmdesáti podle současného trendu mohla být důvodně podezřelá z účasti na zločinecké skupině tam, kde by došlo podle názoru státního zastupitelství ke škodě tím, že byl přijat zákon. Takže lidé obvykle vysokoškolsky vzdělaní, mající za sebou kariéru, naprosto bezúhonní, jenom proto, že převzali určitou odpovědnost za nějaký politický nebo ekonomický systém, jsou v rámci politických a konkurenčních bojů a nadužívání trestního práva vystaveni tomu, že je proti nim zahájeno trestní stíhání.
Trestní stíhání je první zásadní rozhodnutí v trestním řízení vůbec. V současné době je zahájení trestního stíhání pojímáno jako rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce, kdy s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti lze usuzovat na to, že byl spáchán trestný čin a spáchala ho konkrétní osoba. Proti němu je přípustná stížnost, kdy po seznámení se s obsahem obvinění onen obviněný kvalifikovaně sdělí důvody, proč by mělo být usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno. Protože se nedopustil tohoto skutku respektive takový skutek není trestným činem.
Nuže obviněný podá kvalifikovanou stížnost, která je kvalifikovaně odůvodněna a v takovém případě by mělo být usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno. Nebo to tak není?
Dostáváme se do kruhu, protože státní zástupce namísto aby bděl nad zákonností v přípravném řízení, tak obvykle zatají, že k takovému trestnímu stíhání dal sám pokyn a sám v rozporu s trestním řádem rozhoduje o této stížnosti čili proti rozhodnutí, které před tím sám posvětil. Podle trestního řádu by o takové stížnosti měl rozhodovat nadřízený státní zástupce, ale v 99% případů je komunikace mezi dozorovým státním zástupcem a policejním orgánem neprůkazná, jde třeba o telefonické příkazy, a dozorový zástupce takovou stížnost zamítne.
Začíná mnohaměsíční respektive mnohaletá kalvárie, která se nazývá přípravné řízení – vyšetřování. Za tu dobu jsou tyto osoby mediálně zostuzeny, profesně zničeny, a tím pádem i ekonomicky zničeny a podání obžaloby, a tudíž i rychlý proces, aby mohly být očištěny rozhodnutím soudu anebo naopak s konečnou platností soudem odsouzeny, je v nedohlednu.
U specifické množiny trestných činů právě s ekonomickým nebo politickým podtextem, kdy dojde k zastavení trestního stíhání ještě před podáním obžaloby, tak to už je okamžik, kdy vzniká obviněnému nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, tedy zahájením toho trestního stíhání. Pokud se věc dostane před soud, kde je dokazování dynamičtější a poté je prokázána nevina nebo není prokázána vina a dojde ke zprošťujícímu rozsudku, po mnoha a mnoha letech nebo dokonce po desítkách let vychází onen obžalovaný-poškozený z takového trestního řízení zcela zdecimován.
Jednak je to ztráta výdělku, protože určité posty významné nebo i nevýznamné jsou pro takovou osobu uzavřeny, neboť kdo by zaměstnal sprostého obviněného nebo podezřelého. Někteří obvinění proto žijí doslova z ruky do huby.¨
Viz například případ Věry Jourové?
Například. Samozřejmě náklady obhajoby u těchto složitých trestných činů jsou rovněž enormní a je třeba k tomu přičíst společenské zostuzení, ztrátu kontaktů, namnoze rozpad rodiny a to vše s sebou psychosomaticky nese nevratné poškození zdraví jak tělesného tak psychického a v několika případech, které řešíme, i smrt.
Dojde tedy k tomu, že na základě zastavení trestního stíhání nebo na základě zproštění obžaloby v řízení před soudem všech stupňů, je tady člověk, který je zcela zničen. První, co by mělo nastat, jak už jsem říkal z hlediska vyššího principu mravního je bezvýhradná omluva. Omluva autoritou státní moci, což je podle zákona o odškodňování ministerstvo spravedlnosti a následně by mělo být přistoupeno k jednání o výši škody. Škody přímé, to znamená výdajů poškozeného za obhajobu, znalecké posudky, cestovné, v případě prokázání příčinného vztahu se zhoršeným zdravotním stavem i škodu na zdraví. To je škoda přímá. Pak je tady škoda nepřímá, což je ušlý zisk. Ten se počítá podle průměrných mzdových sazeb, jež jsou ke zjištění přes Český statistický úřad.
No a samostatnou kapitolou je potom morální újma. Morální újma, která by měla odrážet, že došlo k zostuzení a společenskému vyloučení, rozpadu rodiny a zde by měl opravdu soud spravedlivě na základě vyšších principů mravních rozhodovat o tom, jak byl tento člověk významný před nezákonným trestním stíháním a co z něho zbylo poté, co se po mnoha letech tohoto břemene zbavil.
Jaká je tedy skutečnost?
V okamžiku kdy onen osvobození obviněný uplatní nárok na náhradu škody u ministerstva spravedlnosti, stává se z něho okamžitě nepřítel státu. Není to osoba, které je potřeba se omluvit – to se skutečně za dobu mého působení v advokacii nestalo a těch případů máme mnoho desítek. Začíná hra nedostaneš nic nebo málo a už nám dej pokoj. Obvykle v tomto předběžném projednání nároků je dána naprosto minimální částka, kde se přímo presumuje, že bude podaná příslušná žaloba. A jakmile je podaná žaloba po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku, stává se z potenciálního nepřítele státu nepřítel státu naprosto otevřený a není žádné zbraně, které by stát proti němu nepoužil k tomu, aby jeho nárok zpochybnil nebo nejlépe vyloučil.
Takže to všechno zažívá podruhé?
Zažívá si podruhé kalvárii, jako nepřítel státu, neboť nepřítelem státu už byl, když byl trestně stíhán jako pachatel a když stát prostřednictvím svých orgánů dojde k závěru, že není pachatelem, stává se nyní nepřítelem státu jako nevinný. Protože si dovolí za svůj zničený život chtít náhradu. Soudy všech stupňů a zejména Obvodní soud pro Prahu 2, který je významně kryt odvolacím Městským soudem v Praze bohužel i soudem nejvyšším hledá všechny možnosti k obstrukcím, takže průměrná délka řízení je mnoho let, a za druhé činí vše, aby byla zpochybněna jakákoli položka. Klasickým příkladem je advokátní tarif, podle něhož jako jediného lze odškodnit náklady obhajoby. Advokátní tarif umožňuje v případech složitých, časově náročných nebo tam, kde je potřeba použití cizího jazyka nebo cizího práva navýšení odměny až na trojnásobek.
Mohu uvést případ Komerční banky, kde bylo zahájeno nezákonně trestní stíhání v roce 2003. Toto trestní stíhání bylo zrušeno zásahem zastupitelství a zcela bez problémů byla vyplacena náhrada ve výši trojnásobku sazby, protože se jednalo o věc mimořádně složitou v souvislosti s financováním mezinárodního obchodu. Po letech bylo toto trestní stíhání znovu zahájeno, bylo mimořádné rozsáhlé, pro klienty psychicky náročné, jeden klient zemřel, ostatní nebo jejich rodinní příslušníci si nesou těžké zdravotní následky doposud. Ačkoli v téže věci, kde bylo nezákonně zahájeno trestní stíhání před 11 lety, bylo odškodnění přiznáno ve výši trojnásobku, tak v současné době bylo soudem stanoveno, že to vlastně nic složitého nebylo a poškozený má nárok na absolutní základ odměny obhájce jako by byl stíhán za krádež nebo prostý úvěrový podvod.
Tímto postupem stát vytváří další oběti a z těchto nespravedlivě stíhaných a obviněných své nepřátele. Protože z takového člověka se nemůže stát nic jiného, než někdo, kdo ten stát musí posléze absolutně nenávidět. Je otázka politická, zda právě toto je cílem správy věcí veřejných.
Irena Válová
