Marie Minaříková je podruhé nepřítel státu, spravedlnosti se nedočkala

Malebný Libušín na Kladensku. Ve skutečnosti se právě zde odehrál jeden z nejhorších případů vláčení zastupitele po soudech. Případ zdejší starostky se vlekl od roku 1999. Foto: mestolibusin.cz

Za jedenáct let zcela zničeného života 312 tisíc korun. Taková je představa českého státu o vyrovnání se s nespravedlivě stíhanými. Marii Minaříkovou, která pracovala třicet pět let jako učitelka a osm let byla starostkou obce Libušín, zatkla policie přímo ve škole. Byla vláčena médii i soudy, nesla náklady obhajoby, žila pod hrozbou desetiletého trestu, musela se odstěhovat, a to pro činy, které se buď nestaly nebo nebyly trestnými činy. Stát jedenáct let likvidoval bezúhonnou a respektovanou osobu a nadále v tom pokračuje. Na případ Marie Minaříkové upozornila ve svém posledním stanovisku Unie obhájců.

„Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka. Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád,“ konstatoval letos v dubnu v nálezu Ústavní soud, který považuje částku 312 tisíc korun za zničený život za nedostatečnou.

Pro Marii Minaříkovou si policie přijela přímo do školy, zadržela ji, na dva dny uvrhla do cely a dne 3. 6. 1999 ji obvinila z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a trestného činu poškozování cizích práv, jichž se měla dopustit v postavení starostky obce. Obvinění, které policie Minaříkové sdělila, pak tři roky vyšetřovala v přípravném řízení.

Poté, co státní zástupkyně podala obžalobu, jednaly o dané věci třikrát soudy, aniž by dospěly k pravomocnému rozhodnutí. „Bylo jednoznačně prokázáno, že soudy se dopustily několika významných pochybení, spočívajících v průtazích a nekvalitním rozhodování. Odvolací soud v předmětné trestní věci např. opakovaně vracel případ soudu prvního stupně, jenž se dopouštěl průtahů, aniž využil možnosti rozhodnout sám. Druhým, a ještě významnějším faktem jsou následky tohoto jednání, přičitatelného státu, pro veřejný i soukromý život stěžovatelky,“ uvádí nález Ústavního soudu.

Co se ve skutečnosti po celých jedenáct let odehrávalo v obci a jaké důsledky musela nést, popsala v ústavní stížnosti sama Marie Minaříková: „Od počátku řízení poukazovala na to, že byla téměř jedenáct let trestně stíhána, přičemž byla silně a dlouhodobě dehonestována, a to i v hromadných sdělovacích prostředcích, a jak tím byla stresována. Pracovala třicet pět let jako učitelka základní školy a osm let ve funkci místostarostky a starostky obce. Všichni její známí a blízcí byli s trestním řízením konfrontováni, u každého soudního jednání byli přítomni zástupci tisku, někdy i televize, a ihned poté vyšly články, které popisovaly, co všechno měla obci prý způsobit. Na stěžovatelku i její děti bylo z tohoto důvodu dlouhodobě pohlíženo s nedůvěrou, a také v novém bydlišti, kam se v důsledku těchto událostí byla nucena přestěhovat, se jí lidé ptali, co provedla, vzhledem k tomu, že věc byla natolik medializována,“ popisuje situaci Marie Minaříkové Ústavní soud.

Proces s Marií Minaříkovou trval 10 let a devět měsíců, přičemž v únoru roku 2010 soud konstatoval, že činy, pro které ji policie obvinila a pro které státní zástupkyně podala obžalobu, se buď nestaly, nebo nebyly trestným činem. „Trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je pak citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, kdy je konstatováno, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem,“ konstatuje v nálezu Ústavní soud.

Přesto jí stát, který se podle soudu nepopiratelně dopustil nesprávného úředního postupu, přiznal v roce 2011 zadostiučinění ve výši 312 tisíc korun, ačkoli Marie Minaříková žádala za likvidaci svojí osoby 5 milionů korun. Předmětný nález Ústavního soudu vrací věc k novému projednání s tím, že „netvrdí, že taková suma odpovídá požadavku stěžovatelky na zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč. Rozhodně však z ústavního hlediska nelze vzhledem ke všem okolnostem věci, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku ve výši 312.000,- Kč“. Obecné soudy musí znovu odpovědně zvážit veškeré klíčové okolnosti tohoto mimořádného případu a rozhodnout; odůvodnění jejich rozhodnutí však již nesmí vykazovat shora vytknuté ústavněprávní deficity a ve výsledku působit jako nespravedlivé rozhodnutí, píše se doslova v nálezu Ústavního soudu.

„Nedokáže-li však podobné případy v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu stát (reprezentovaný nezávislými soudy) odlišit a adekvátně finančně klasifikovat i ve vztahu k dalším odškodněním dotčeného subjektu, potom nemůže dostát svému poslání v demokratické společnosti a být státem skutečně právním a ústavním. Jedná se totiž o tu nesmírně důležitou a od právního státu neoddělitelnou oblast, kdy, řečeno slovy klasiků ústavního práva, stát dozírá sám na sebe,“ upozorňuje opakovaně Ústavní soud.

Stát může protahovat řízení až do smrti

Unie obhájců je přesvědčena, že je nejvyšší čas začít považovat nespravedlivě stíhaného nikoli pouze za soupeře státní moci, ale stát musí s pokorou přistupovat k takovému člověku, a nikoli z něho vytvářet napodruhé svého nepřítele, kterého je potřeba od práva odstavit a v optimálním případě protahovat řízení až do jeho smrti, uvádí případu Marie Minaříkové stanovisko Unie obhájců ČR. Takovou praxi potvrdil již dříve pro Českou justici advokát Marek Nespala, když popsal, co zažívá nespravedlivě obžalovaný:

Zažívá si podruhé kalvárii, jako nepřítel státu, neboť nepřítelem státu už byl, když byl trestně stíhán jako pachatel a když stát prostřednictvím svých orgánů dojde k závěru, že není pachatelem, stává se nyní nepřítelem státu jako nevinný. Protože si dovolí za svůj zničený život chtít náhradu. Soudy všech stupňů a zejména Obvodní soud pro Prahu 2, který je významně kryt odvolacím Městským soudem v Praze bohužel i soudem nejvyšším hledá všechny možnosti k obstrukcím, takže průměrná délka řízení je mnoho let, a za druhé činí vše, aby byla zpochybněna jakákoli položka,“ uvedl Nespala.

„Do okamžiku, kdy osoby, které jsou osobně odpovědné za trestní řízení, nebudou tuto osobní odpovědnost cítit – nejenom kárnou odpovědnost, trestní odpovědnost, ale i prostou lidskou odpovědnost za to, že někomu zničí život, protože se skutek tak nějak tváří, že mohlo dojít k trestnému činu nebo proto, že je společenská objednávka, aby se určité společenské vztahy brousily trestním procesem, nemůže to vyústit v nic jiného než to, co tady máme, to znamená ve stíhání každého každým a honu na čarodějnice,“ uvedl již dříve jeden ze zakladatelů Unie obhájců Marek Nespala.

Irena Válová