Nechtěné důsledky nezamýšlené dekriminalizace prostituce a jiné příběhy

Znásilnění i pohlavně nakažených výrazně ubylo. Může za to dekriminalizace prostituce, které omylem provedli legislativci státu Rhode Island. Foto: Gitonthis.com

Omylem povolená prostituce udělala z amerického státu zdravější a bezpečnější místo. Stravovací návyky Baracka Obamy se staly součástí politického boje i marketingu. Vězni píší Americe. Bolivie uzákonila dětskou práci. Čtvrt milionu lidí touží rozveselit smutného ledního medvěda.

RHODE ISLAND OMYLEM DEKRIMINALIZOVAL PROSTITUCI

Před jedenácti lety, v roce, měl před soudem v Providence v americkém státě Rhode Island stanout muž obviněný ze „zprostředkování placeného sexuálního styku s jinou dospělou osobou opačného pohlaví“, stručně řečeno pasák. K velkému překvapení všech zúčastněných se ukázalo, že ho není podle čeho soudit.

Rhodeislandští zákonodárci totiž roku 1980 ve své snaze vyhovět ustanovením americké ústavy a jejím dodatkům zapomněli prostituci označit za trestný čin. Legislativci v Providence se po tomto zjištění rozhodli vyčkat jak se situace vyvine a omyl svých předchůdci nenapravovali. Výsledky se dostavily a zpětně ospravedlnily jejich zdánlivou nečinnost. Z Rhode Islandu se totiž díky dekriminalizaci placeného sexu (byť nechtěné, neúmyslné a náhodné) stal stát nejen bezpečnější, ale také zdravější.

Krátce po pasákovi se měly před soud dostat tři prostitutky. Soudci je poslali zpátky na ulici a vyhlásili, že „další před touto stolicí až do odvolání nechtějí vidět, jestliže se neproviní něčím jiným než prostitucí.“ Po deseti letech se ukázalo, že například počet znásilnění ve státě Rhode Island od roku 2003 klesl na úroveň začátku devadesátých let. Počet žen nakažených gonorrheou se v průběhu deseti let snížil o devětatřicet procent.

Rhode Island není stojí před problémem zda ponechat legislativu tak jak je anebo z prostituce znovu udělat trestný čin. Kritici liberální legislativy totiž poukazují na to, že uvolnění pravidel pro prostituci a následný nárůst zájmu o ni může vést například k únosům dívek do vykřičených domů a obchodu s bílým masem.

MOC PROCHÁZÍ ŽALUDKEM, ZEJMÉNA PAK V AMERICE

Osmileté funkční období Baracka Obamy v Bílém domě se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, což vede americké novináře a ochotně spolupracující vědce všeho druhu k pozoruhodným výkonům. Jedním z nich budiž studie rozkrývající stravovací návyky prvního afroamerického prezidenta USA, jejich vliv na sociální sítě a mravní rozpor, který z nich plyne.

Rozsáhlý materiál politické reportérky Katie Zezimové konstatuje, že Barack Obama přinesl do Bílého domu svěží závan zdravého stravování. Jedním z prvních kroků nositele Nobelovy ceny za mír bylo přísné nařízení, podle kterého musí být v Bílém domě vždy k zakousnutí připraveno nějaké ovoce a zelenina, zejména pak brokolice, kterou laureát rád ukusuje. Takový druh stravování ale prezidenta odcizuje obyčejným Američanům. Proto Obamovo PR oddělení přišlo s nápadem na prezidentovy osamělé toulky večerními ulicemi. Při nich si prezident „unavený přísnými regulemi protokolu“ dává schůzky s občany. Obvykle s nimi zajde do některé z běžných restaurací, aby pojedl hamburger nebo zmrzlinu.

„Asi by bylo zbytečné věnovat čas stravovacím návykům prezidenta USA, pokud by tím, které podniky navštíví, nezvyšoval jejich marketingový potenciál – zejména pak v časech všemocných sociálních sítí,“ napsala Zezimová. „Obama možná nechtěně vytvořil nový typ reklamy spojené s vládními činiteli a bude jistě zajímavé zjistit zda se řetězce do jejich provozoven zavítal, staly také sponzory Demokratické strany.“

Zdánlivě malicherná epizoda se v politikou posedlé Americe stala už i předmětem politického boje. Republikáni už vytáhli do boje s tím, že Obamovy výlety za kalorickými bombami a jejich konflikt se zdravou stravou v Bílém domě jsou dokonalou ukázkou demokratického pokrytectví.

DOPISY Z DOŽIVOTNÍ BEZNADĚJE

„Jmenuji se Euka Wadlington a mám za sebou patnáct let z dvojnásobného doživotního trestu, který si odpykávám za nenásilnou trestnou činnost – distribuci drog.“ Touto větou začíná článek osmačtyřicetiletého vězně psaný ze státního nápravného zařízení v Greenville v americkém Illinois. Vydal ho server Huffington Post a vyvolal jím značné pozdvižení.

Huffington Post chce vyvolat debatu o výši trestů za nenásilné zločiny, podle jeho kritiků jde o citové vydírání. Foto: ABC Net
Huffington Post chce vyvolat debatu o výši trestů za nenásilné zločiny, podle jeho kritiků jde o citové vydírání. Foto: ABC Net

Součástí Wadlingtonova trestu je výslovné vyloučení možnosti propuštění na podmínku. I s tímto vědomím se vězeň rozhodl využít nabídky jednoho z nejnavštěvovanějších anglicky psaných zpravodajských serverů a rozepsal se o tom proč se domnívá, že může být platným členem společnosti.

Huffington Post plánuje vydat celou sérii zpovědí trestanců odsouzených za nenásilné trestné činy k (alespoň podle mínění redakce Huffington Postu) neadekvátně vysokým trestům. Zatím se podařilo vyvolat přinejmenším debatu o prostředcích, kterými server k celé věci přistoupil. Podle větší části čtenářů dojímavé příběhy zločinců slibujících polepšení mohou odstartovat změnu, která by odstranila zbytečně drakonické tresty. Podle menší, ale autoritativněji argumentující části diskutujících se jedná o prachobyčejnou snahu o zvýšení čtenosti, která by mohla mít fatální následky – úřední místa by mohla podlehnout emocionálnímu tlaku a otevřít brány věznic, což by vedlo k zaplavení Ameriky kriminálníky.

MILÁČEK EVO UZÁKONIL DĚTSKOU PRÁCI

Bolivijský prezident Evo Morales se podobně jako třeba zvěčnělý Hugo Chávez stal miláčkem salónních levicových intelektuálů, kteří v něm kdovíproč nacházeli politika, jenž dokáže, že komunismus není mrtev a že může mít lidskou tvář. Nyní tento politik tváří v tvář kolabující ekonomice své země uzákonil dětskou práci.

Bolivijský experiment Eva Moralese selhává. Kolabující ekonomika marxistického prezidenta přinutila uzákonit dětskou práci od deseti let. Foto: Preda
Bolivijský experiment Eva Moralese selhává. Kolabující ekonomika marxistického prezidenta přinutila uzákonit dětskou práci od deseti let. Foto: Preda

Zákon, který v nepřítomnosti Eva Moralese podepsal viceprezident Alvaro Linera, uzákoňuje dětskou práci od věku deseti let pro „děti samostatně výdělečně činné.“ Vedle práce musí dítě zvládat chodit do školy a při výkonu práce být pod dohledem rodičů. Od dvanácti let se dítě může nechat najímat na krátkodobé práce jakož i vstupovat do zaměstnaneckého poměru. Současně zákon „posiluje ochranu dětí“ a to konkrétně zvýšením trestu za zabití dítěte na třicet let.

Mezinárodní organizace práce Bolívii požádala, aby byla věková hranice pro dětskou práci zvednuta na patnáct let obvyklých ve světě, viceprezident Linera to ale odmítl s tím, že se „Bolívie nemůže řídit stejnými pravidly a zákony jako svět, protože má jiné potřeby než svět.“

POŠLETE MEDVĚDA DO KANADY

Dvě stě tisíc lidí podepsalo petici ve prospěch „nejsmutnějšího zvířete na světě,“ devětadvacetiletého ledního medvěda Artura. Ten žije v betonovém výběhu zoologické zahrady v argentinské Mendoze kde teploty běžně dosahují osmatřiceti stupňů Celsia a projevuje neklamné průvodní znaky těžké deprese.

Smutný medvěd Arturo, hlavní hrdina podpisové akce, do které se zapojily statisíce lidí. Foto: Mashable
Smutný medvěd Arturo, hlavní hrdina podpisové akce, do které se zapojily statisíce lidí. Foto: Mashable

Petenti žádají o přesunutí Artura do zoologické zahrady v kanadském Winnipegu. Ta by měla smutnému medvědovi poskytnout podmínky pro kvalitnější život. Ředitel ZOO v Mendoze se nechal slyšet, že by cesta pro Artura mohla být vzhledem k jeho věku nebezpečná, to ale ostří veřejných žádostí o vylepšení medvědova života nijak neotupilo.

„Ten medvěd je očividně smutný a trpí. Pokud můžeme udělat cokoliv, abychom ho rozveselili, je naší povinností to udělat,“ napsal na svém facebookovém profilu někdejší významný americký politik Newt Gingrich.

Stav medvěda Artura se začal zhoršovat před dvěma lety kdy pošla jeho dlouholetá partnerka, medvědice Pelusa. Arturo je nyní jediným žijícím ledním medvědem v Argentině.

AMERICKÉ BOHATSTVÍ JE BÍLÉ

Amerika je bohatá země a její bohatství tkví v práci několika generací nevelkého počtu rodin a jejich rodinných podniků. Celkem 185 rodin ve Spojených státech disponuje majetkem přesahujícím jednu miliardu dolarů. Časopis Forbes, který je sestavováním žebříčků boháčů proslulý, zanalyzoval téměř všechny myslitelné aspekty jejich bohatství, zapomněl ale zjistit co mají všechny tyto rodiny (kromě peněz) společného: Jsou bílé.

Časopis MIC podrobil data o vývoji národního bohatství srovnávací analýze a zjistil, že po padesáti letech pozitivní diskriminace afro – amerického etnika zůstávají američtí černoši ve srovnání s bělochy poměrně stále stejně nemajetní jako byli. V absolutních číslech zůstává medián ročního příjmu všech amerických domácností následující: Nejchudší jsou s ročním rodinným příjmem přes 32 tisíc dolarů černoši. Celkový medián vyjadřuje hodnota 49 445 dolarů. Hispánci jsou pod ním, bílé etnikum se dostalo na hodnotu 54 620 dolarů a jako nejbohatší obyvatelé Spojených států se umístili Asiaté.

V amerických médiích nyní začal spor o interpretaci těchto dat. Na jedné straně stojí zastánci prohloubení pozitivní diskriminace, na straně druhé se vymezuje skupina lidí, kteří ji jako neefektivní chtějí omezit a zrušit.

BOHEM I LIDMI ZAPOMENUTÁ ZEMĚ NA CESTĚ ZA BOHATSTVÍM

Všeobecné povědomí o západoafrické Mauretánii by se nejspíš dalo kvantifikovat číslicí nula. To se teď nejspíš změní. V pobřežních vodách tohoto pouštního státu totiž byla objevena neobyčejně bohatá ložiska ropy a zemního plynu.

Mauretánské děti: budoucí ropní šejkové nebo oběti Al Kájdy? Foto: Wikipedia
Mauretánské děti: budoucí ropní šejkové nebo oběti Al Kájdy? Foto: Wikipedia

Do roku 1976 bylo státoprávní postavení někdejší francouzské kolonie nejasné, nároky si na mauretánské území dělalo především Maroko. Roku 1976 se král Hasan svých nároků na její území vzdal a Mauretánie, obývaná na severu Berbery a na jihu černými Afričany se vydala na nezávislou cestu. Do zpráv se dostávala především v souvislosti s otroctvím, které tu bylo oficiálně zrušeno roku 1981, v praxi se ale vyskytuje dodnes.

Chudá a Bohem i lidmi pozapomenutá země si slibuje změnu k lepšímu od vydatných nalezišť ropy a zemního plynu, které se podařilo objevit v oblasti Chinguetti a Tioffu roku 2006 a v současnosti se rozbíhá pokusná těžba. To si vyžádalo v Africe bohužel obvyklou daň: v Mauretánii začaly operovat jednotky Al Kájdy, které unášejí zahraniční zaměstnance ropných společností. To z polovojenské vlády Mauretánie udělalo spojence USA, které zde rozmístily svoje vojenské jednotky. Lze tedy předpokládat, že o Mauretánii ještě uslyšíme – doufejme, že půjde spíš o dobré zprávy.

Ondřej Fér