Ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Foto: Robert Malecký

Robert Pelikán: Někteří kolegové jsou s námi ochotni spolupracovat jen tajně

Ministerstvo spravedlnosti chce dokončit obsáhlou novelu občanského zákoníku ještě do konce léta. Jeho hlavního autora, prof. Karla Eliáše, hodlá náměstek ministryně spravedlnosti Robert Pelikán požádat o oponenturu. O nezbytnosti novely jsem přesvědčen, říká Pelikán v rozhovoru pro Českou justici.

Jak daleko jste s přípravami novely?

V současné době připravujeme první verzi, která by měla být hotová příští týden a přespříští projít interní oponenturou.

Platí, že by měla jít cca v polovině srpna k oponentuře a na přelomu srpna a září do vlády?

Ano, po oné interní oponentuře je v druhé polovině srpna plánována oponentura externí a v průběhu září potom předložení do vnějšího připomínkového řízení.

Jak rozsáhlá novela bude – objevilo se veřejné vyjádření, že by se měla týkat cca 5 – 10 procent textu. 

Skutečně odhadujeme, že půjde o 5-10% textu, přičemž se snažíme, aby šlo spíše o pět, než o deset procent.

Trváte na tom, že novela je v tomto čase potřebná? Prof. Eliáš např. stále argumentuje, že nejasnosti není potřeba napravovat, ale lze je ponechat na výkladové praxi soudů. Konkrétně řekl: „Vždycky bych vážil, je-li nutná změna zákona, anebo stačí-li rozumný a ústavně konformní výklad.“

O nezbytnosti novely jsem přesvědčen. Řadu věcí by zajisté vyřešil rozumný výklad. Jenže těch výkladových otázek je příliš mnoho: než se ustálí rozumný výklad nějakého ustanovení, musí proběhnout doktrinální diskuse, své si k tomu musí říci soudy. A to může uspokojivě rychle proběhnout, je-li takových otázek deset, ne jsou-li jich stovky. I tak přitom nutně přijde řada individuálně nespravedlivých rozhodnutí, na kterých se teprve ten správný názor utvoří. Naší ambicí proto je ulevit praxi tím, že co nejvíc těchto otázek vyjasníme přímo v textu zákona. Nu a dodejme, že zbývá ještě řada věcí, které výkladem vyřešit nelze. Řada bohužel narůstající, jak pozorujeme ze záplavy naléhavých žádostí o pomoc, jež se nám na ministerstvu scházejí.

Ze slov prof. Eliáše navíc plyne, jako by se cítil současným vedením ministerstva odstřižen. Vyjádřil dokonce určité pochyby o smyslu své oponentury. „Oponentura může sloužit jako zástěrka férovosti procesu, v němž si oponovaný stejně prosadí své. Může a má ale sledovat i naplnění oboustranného zájmu o co nejlepší výsledek. To je, jak předpokládám, i zájem ministerstva v tomto případě.“  

Věřím, že pochybnosti profesora Eliáše rozptýlíme. Kdybychom jeho oponenturu nechtěli brát vážně, nedělali bychom ji, zástěrky k ničemu nepotřebujeme.

V posledních dnech se kolem novely objevilo určité pnutí, některé média například kritizovala složení týmu a fakt, že na novele pracují studenti. Je to na překážku věci?

Ono „pnutí“ ve své podstatě existuje již dávno, jde o postupně vytvářenou atmosféru, ve které zákoník vznikal. Kdokoliv se odvážil vznikající zákoník kritizovat, stával se terčem tvrdých, často osobních útoků, byl eliminován z přípravných prací. Zákoník byl prosazován za cenu lží – připomeňme jen tvrzení v důvodové zprávě, že si jeho zavedení nevyžádá žádné náklady. V posledních letech jsme s kolegou Petrem Čechem byli poslední, kdo se odvažoval hovořit. V kuloárech nás kolegové plácali po zádech, ale veřejně se už nikdo vystupovat neodvažoval. To, bohužel, pokračuje. Někteří kolegové jsou s námi ochotni spolupracovat jen tajně, jiní pomoc přislíbí a pak si to z nejasných důvodů rozmyslí. Přál bych si, aby tato atmosféra zmizela. Jde přece o společnou věc, ne o pomník toho či onoho.

Ještě jedna citace prof. Eliáše: „Dokonce se ke mně doneslo, že jednou z idejí novely bude deliberalizace kodexu, tedy rozšíření zákazů. Doufám, že to je fáma, protože kdyby voliči hnutí, které má resort spravedlnosti dnes pod kontrolou, toužili po omezení své svobody, patrně by hledali na politickém trhu někoho jiného.“

Takové výroky považuji za pokus o ideologizaci věci. Sdílíme respekt k autonomii vůle a svobodě jednotlivce. V některých případech je ovšem jedinou cestou k zajištění svobody jednoho zákaz určitého chování druhého, to typicky ve vztazích silných se slabými. To si ostatně autoři kodexu uvědomovali a takových zákazů v něm najdete celou řadu. Zákoník je ovšem dosti nekoherentní, jednou jsou ty zákazy příliš silné, jindy zase nepochopitelně slabé. Někde tedy skutečně budeme posilovat zákazy. Jinde je ale zase naopak budeme rušit.

Robert Malecký