Libor Vávra: Většina ministrů spravedlnosti by byla ráda, kdyby za nich soudcovská samospráva fungovala

Podle Vávry by měla média o přípravném řízení informovat v podstatě jen v případech, kdy ho orgány činné v trestním řízení nějak maří Reprofoto: ČT

Na vznik soudcovské samosprávy, minimálně v otázkách personálních, je už dávno pozdě, to není otázka nazrávání času. Vtip je v tom, že ostatní politici nevěří nešťastnému ministru spravedlnosti, který si stejně ničím nepomůže, akorát se dostává do takových střetů, jaký třeba vznikl teď v Ústí nad Labem, říká v rozhovoru pro Českou justici předseda Městského soudu v Praze a čestný prezident Soudcovské unie Libor Vávra.

Počátkem roku, když se Sobotkův kabinet ujímal vlády, to v resortu spravedlnosti vypadalo na klidné volební období. Po nějakých sedmi měsících je zjevné, že jsme naopak svědky velice bouřlivého dění mezi ministerstvem a různými justičními složkami a právnickými profesemi, v legislativě, o dění na ministerstvu nemluvě. Naposledy se spor rozhořel i mezi ministerstvem a částí soudců, nejprve kvůli dění kolem ústeckého krajského soudu, pak obecně kvůli způsobu jmenování soudních funkcionářů. Co se vlastně děje?

Já chápu, že pro vás jako novináře je zajímavá tato průřezová myšlenka. Ale víte co – normálního soudce nějaká vyhláška nebo instrukce k výběru soudních funkcionářů takřka vůbec nezajímá. Věřte tomu, že to zajímá relativně úzkou skupinu lidí, kteří se správou justice zabývají, dělají to, chtějí to dělat, a ty samozřejmě zajímá, za jakých podmínek tu práci případně budou dělat dál, nebo ty, kteří o tom do budoucna uvažují. Maximálně se může stát, jako tomu bylo v případě onoho nešťastného Ústí nad Labem, že to vzedme zájem soudců dotčeného soudu. Ale obecně politici velmi přeceňují to, že soudcům nějak významně záleží na tom, kdo bude předsedou nebo místopředsedou soudu. 80 procent soudců to dělat aktivně nechce. Čili si nemyslím, že průřezově by ta hladina v justici byla nějak významně vzedmutá, ale ano, týkala se významných funkcí a lidi, kteří se o tyto funkce zajímají, to téma přitáhlo. Ale je to marginálie.

Když jsme se dotkli dění kolem ústeckého krajského soudu – kde se podle vás stala chyba?

Co se stalo v Ústí, je relativně drobnost. Mně tam přišel nejzajímavější ten argument, který zazníval, totiž zda má či nemá přijít předseda zvenčí toho kraje. A já si myslím, že ten argument vůbec není špatný, ale měl by být výjimečný. Někdy se na konkrétním soudu situace může zapouzdřit a skutečně se může jevit vhodné, aby tam v dobrém přišel někdo zvenčí narušit krustu té situace. Třeba tehdy, když nastane konflikt mezi dvěma skupinami zaměstnaců, má přijít někdo, kdo není do těch sporů zatažen. Ale má se to říct předem. A v tom je podle mě zakopaný pes. Nemám nic proti argumentu paní doktorky Marvanové, že by měl nekam případně přijít někdo zvenčí. Ale pak, právě proto, že ministerstvo definuje, že právě tento soud patří k těm, kam by měl někdo zvenčí přijít, přece není problém do výběrového řízení napsat, že předností je zkušenost nebo praxe z jiného soudu. A 90 procent oněch tenzí kolem by odpadlo, protože by všichni věděli, že minimálně část členů v té komisi zasedá s vizí, že tato myšlenka je férová.

Jak ale takový soud označit? Kdo nastaví tu definici, že tento nebo onen soud už je v takovém stavu, že by měl přijít někdo nový, nesvázaný?

Ta podmínka nemůže být absolutně vylučující. Já jen říkám, že by například měla být hodnocena jako významná. Ostatně udělal to pan předseda Sváček tady v Praze. Naznačil, že bude radši, když úspěšní místopředsedové se budou ucházet o místa předsedů na jiných soudech, než doposud působili. Došlo k velkému přelivu lidí a myslím, že to pražské justici velice pomohlo. Bylo to takto přátelsky řečeno, všichni to věděli, ale stejně to tak vždycky nedopadlo. Někdy vyhrál místní, protože byl jasně nejlepší, ale nesmělo to být zničující pravidlo. Čili já jsem přesvědčen, že se to musí říct předem, že to hraje svoji roli.

Stanovit by to tedy měl vyhlašovatel?

Ano, ten, kdo výběrové řízení vypisuje. Ale my jsme se to ve zmiňovaném případě dozvěděli až zpětně, že to pro část komise bylo klíčové rozhodnutí. V pořádku, každý člen komise hlasuje, jak chce. Ale to pravidlo zaznělo z ministerstva, které vypisovalo výběrové řízení, a myslím, že to mělo ministerstvo nějak decentně naznačit. V tom bych neviděl žádnou potíž.

Vidíte v tom doutnajícím sporu o instrukci ministryně spravedlnosti širší spor o vládu nad personálními otázkami justice?

Samozřejmě. To, jak rozsáhlé mají pravomoci vůči soudním funkcionářům, politikům nemůže přinést pozitivní body, ale evidentně jim to přináší potíže. Je to jeden z nejjednodušších argumentů pro to, aby se ta personální část už předala něčemu, co můžeme nazvat soudcovskou samosprávou. Politici mají s podobnou instrukcí problém opakovaně, stejný měl ve druhém období Jiří Pospíšil. Jen si nabíhají, nesklízejí body.

Je tedy podle vás čas na soudcovskou samosprávu v té části personální, tedy i za cenu oběti v odepsání té části týkající se ekonomické správy soudů? A měla by být tato věc vlajkovou lodí Soudcovské unie po podzimní volbě nového vedení?

Věc soudcovské samosprávy je hlavní vlajkovou lodí Soudcovské unie už dvacet let. Zhruba druhá polovina 90. let byl čas, kdy měla vzniknout. Ostatně tehdy to také Otakar Motejl zpracoval do velmi rozumného kompromisu, ano, tehdy včetně ekonomiky. Musím přiznat, že by mi nevadilo, kdyby to v první fázi neobsahovalo ekonomické pravomoci a skutečně se to soustředilo na vnitřní život justice. S tím ale, že to musí být ústavně upraveno. A je už dávno pozdě, to není otázka nazrávání času. Vtip je v tom, že ostatní politici nevěří nešťastnému ministru spravedlnosti, který si stejně ničím nepomůže, akorát se dostává do takových střetů, jaký třeba vznikl teď v Ústí. Já myslím, že většina ministrů spravedlnosti by byla ráda, kdyby za nich soudcovská samospráva už dávno fungovala. Ale nikdo ji nechce aktivně prosazovat, protože to není politicky atraktivní téma.

V tu chvíli by měla téma zvednout Soudcovská unie, tím spíš, že ministryně spravedlnosti Helena Válková vyhlásila otevřené dveře zákonu, který unie připraví…

Myslím, že justice pro to udělala maximum. Samozřejmě můžeme návrhy dál cizelovat, ale to jsou všechno věci, které jsou dvacet let napsané, opakovaně osvědčené konzultacemi s řadou kolegů ze zahraničí. Neumím si představit, že bychom jako soudcovstvo měli nějaký jiný materiál, který by byl ze všech stran takhle vymazlený. Je to už jen a pouze otázka politické vůle. A v tomto politizovat nechci, neboť jsem soudce.

Jak by měl být definován soudní funkcionář?

Je těžké srovnávat zahraniční vzory, neboť neznáme detaily tamních právních úprav a podobně. Ale existují tradičně země, kde předseda je takovým prvním mezi rovnými. Zejména se věnuje tomu, aby se kvalitně rozdělovaly na soud přišedší věci a tak dále. A takřka se nestará o ekonomiku. Naše právní úprava je taková, že předseda soudu je statutár, ze kterého nelze sejmout odpovědnost za všechny ty peníze. A že ta odpovědnost dovede být krutá, vidíme na příběhu Krajského soudu v Brně. Přitom je evidentní, že předseda soudu cíleně není vybírán jako člověk, který by těmto věcem rozuměl. Ba dokonce jsou to věci, na které se ho nikdy nikdo ani neptal, zda je špičkovým investorem, například. Zde už začíná to první rozhodnutí, které by možná vedlo ke změně zákonů – co vlastně chceme? Já třeba spravuji rozpočet jeden a půl miliardy korun ročně. To už je docela kus. Jsem jen trestní soudce a díky výběrovému řízení jsem se stal šéfem takového kolosu. Dokud ty odbornosti budou takhle vysoké, pak určitá skupina soudních funkcionářů bude celoživotní specializací. Kdežto kdybychom dokázali, a já myslím, že by to bylo zdravé, od předsedů část té odpovědnosti fakticky oddělit ve prospěch ekonomických ředitelů, mohlo by to být krátkodobé zaměření se na koncepční vedení soudu. Ale bylo by jasné, že by to byla jen taková krátká kapitolka v profesním životě.

Jestli dobře rozumím, znamenalo by to, že si soudci na dejme tomu deset, patnáct let „odskočí“ do funkce předsedy či místopředsedy soudu, pokud mají pocit, že načerpali dostatek zkušeností, které mohou předat, což by výrazně usnadnil fakt, kdyby k tomu nemuseli rozhodovat o rozpočtech, nebo dokonce investicích…

Myslím, že je správné, aby existoval definitivní konec ve funkci, aby byl neodvratný, a to někde pod patnácti lety maximální délky. Na druhou si uvědomuji, že nároky na kvalifikaci soudního funkcionáře, zejména na krajské úrovni, jsou prostě absurdní.

O tom je ostatně i část sporu kolem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Končící předseda Milan Kohoutek neskrývá své přesvědčení, že ve skutečnosti jde o to, kdo bude rozhodovat o stavbě nového justičního areálu za nějakých 850 milionů korun.

A proč ten barák nepostaví ministerstvo?

Mě v té souvislosti napadá, že by to nakonec mohlo politikům i vyhovovat.

Ale vidíte, že ne. Když jsme u těchto velkých investičních akcí, vzpomínám si, jak šel pan předseda Sváček vyhrožovat na ministerstvo vlastní rezignací, aby si stavbu Míčanek, což byl gigantický projekt, který do poslední chvíle rostl pod rukama, vzalo na starost ministerstvo. A to pak najalo desítky lidí, které předseda krajského soudu nikdy neměl k dispozici. Vůbec nechápu, proč od určité hranice investiční akce není povinností ministerstva, aby to provedlo samo.

Robert Malecký