Ivana Švehlová: Soudce musí být rozhodný a zároveň uvážlivý

Předsedkyně KS v Praze Ivana Švehlová Foto: Irena Válová

Předsedkyní soudu je od svých třiceti let a množství žen v justici označuje za objektivní fakt. Před vláčením soudců kárným řízením dává u nedostatečného soudce přednost rezignaci. Soudce musí být podle ní rozhodný, ale nesmí být neuvážlivý střelec. Pro výběrové řízení na předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem poskytla nikoli pozitivní hodnocení kandidáta a současného předsedy Okresního soudu v Mělníku Jana Veselého, za kterým si stojí. Aktuálně řeší předsedkyně Krajského soudu v Praze Ivana Švehlová problém, o kterém se v souvislosti soudy veřejně takřka nehovoří: správu soudu.

Soudci především z okresních soudů v současnosti odmítají kandidovat na předsedy soudů. Mnozí předsedové soudů označují tuto funkci za řeholi. Předseda soudu kromě toho že soudí, má na bedrech obrovské penzum práce plynoucí ze zákona o soudech a soudcích. Předseda soudu odpovídá za vzdělávání soudců, rozvrhy práce, správu budov, peníze. Od rozpočtu, přes personální věci až po přeložku elektřiny a vodovodní potrubí.

Ano, je to řehole a vím, o čem mluvím. Předsedkyní okresního soudu jsem se stala ve třiceti letech. Původně jsem souhlasila s funkcí na rok. Nakonec jsem to vydržela deset let. Dělala jsem deset let předsedkyni okresního soudu v Benešově. Podobnou shodou okolností jsem se stala místopředsedkyní Krajského soudu v Praze a to trvalo dalších deset let. Možná i proto, že jsem nikdy o funkce nestála.

Jak jste se tedy nakonec ocitla v pozici předsedkyně Krajského soudu v Praze, kterou zastáváte nyní?

Obrátila se na mě tehdejší ministryně Daniela Kovářová – v té době se ještě nedělala výběrová řízení – s tím, že hovořila s řadou soudců, zástupci komor a dalšími a dospěla poté k závěru, že jsem nejvhodnější kandidát. Já jsem jí tehdy odpověděla: Já o to nestojím. A ona mi na to řekla: Víte, kolik lidí si o tu funkci přišlo říct? Byla to podivná situace, kdy zavládlo zděšení, kdo všechno by se mohl předsedou soudu stát a spousta kolegů mě podpořila právě z tohoto důvodu. Dělat předsedu soudu rozhodně není nic jednoduchého. Odpovídáte za to, že soud a soudci mají vytvořeny podmínky pro výkon soudnictví. To znamená mimo jiné, že mají vybavenou kancelář, že mají zapisovatelky, peníze na výplaty, že poteče voda a že půjde elektrický proud a podobně. Za všechno odpovídá předseda soudu. Dělá práci, která většinou není vidět.

K tomu ale musí být schopen vybrat si spolupracovníky. Část toho, co jste popsala, spadá pod správu soudu. Na některých velkých soudech nebo státních zastupitelstvích jsou ředitelé správy důležitější, než náměstci nebo místopředsedové té instituce, veřejnost možná neví, o jak důležité funkci hovoříme.

Aktuálně zaznívá myšlenka, že ředitel správy by možná měl být na úrovni místopředsedy soudu. Funkce ředitele správy soudu je funkcí nesmírně důležitou a zároveň náročnou. Ta myšlenka se mi proto nesmírně líbí. Uvědomme si, že se pohybujeme v tabulkách. Já mohu dnes řediteli správy dát pouze tabulkový plat a ten je u zaměstnanců soudů velmi nízký.
Pokud bych mu dala smluvní plat, tak musím ubrat jinde. Setkávám se s tímto problémem opakovaně. Obsazovali jsme například místo hlavní účetní po paní, která odešla do důchodu. Pokud bych nabídla plat šedesát a více tisíc korun, tak zde budou stát v zástupu šikovní pracovníci. Já ale mohu dát hlavní účetní, tedy člověku, který má na starosti přibližně 1200 lidí – tolik má krajský soud spolu s okresními soudy pracovníků, nástupní plat s přihlédnutím k praxi cca 25 000 hrubého.
V hierarchii soudů stojí krajský soud na nejnáročnější pozici. Například vrchní soud se stará jen o vrchní soud a o své soudce a svoji administrativu. My řídíme nejen krajský soud, ale i všechny okresní soudy v našem obvodu, a to po všech stránkách. Ať se zeptáte kteréhokoli předsedy krajského soudu, potvrdí vám, že najít vhodného ředitele správy je velké štěstí.

Vy řešíte problém ředitele správy opakovaně a nejste jediný krajský soud, kde se řeší správa, což jste právě potvrdila. Čím to je, že o tuto vysokou pozici u soudu není takový zájem, jak by mnozí očekávali?

Jaký problém je u nás ve správě, jsem pochopila až po určité době, když jsem pronikla do řízení soudu. Někdejší ředitelka správy odcházela, už nebyla schopna plnit úkoly, neboť svět se dramaticky změnil. Přišla elektronizace soudnictví, státní pokladna, mnoho lidí v soudnictví se ocitlo na konci svých možností. Zaměstnala jsem místo ní pracovníka ministerstva spravedlnosti, o kterém jsem byla přesvědčena, že funkci zvládne. Rezignoval po třech měsících. Hledala jsem dál v našich řadách na okresních soudech. A setkala jsem se s tím, že byť to dříve bylo běžné, dnes lidé z okresů nechtějí do Prahy.
Hlavní důvod je nejen dojíždění, ale hlavně zmiňované nedostatečné finanční ohodnocení a obrovská odpovědnost, kterou nechtějí převzít. Nenašel se nikdo, kdo by původně kritizovanou ředitelku byl schopen nahradit. Nakonec k nám po dohodě s předsedou Obvodního soudu pro Prahu 10 odtud přišla paní inženýrka Košťálová. Rozjeli jsme výbornou spolupráci, ale má takový zdravotní problém, že musí přejít na nestresující práci a v pozici ředitelky správy skončit. Takže znovu řeším správu soudu. Po neúspěšných výběrových řízeních na pozice ve správě soudu jsem se nakonec obrátila na personální agenturu s jasnými požadavky, jakého člověka hledám. V následujících měsících uvidíme, jak se nový ředitel správy soudu s úkoly vypořádá.

Co vašeho nového člověka čeká?

Správa soudu řeší zajištění chodu celého soudu. Od rozpočtu přes personální agendu, účetnictví, investice, správu a údržbu majetku a budov, IT techniku až po vymáhání pohledávek. Dalším obrovským problémem u nás je přemístění Obvodního soudu pro Prahu 5, který je v našem areálu v nájmu. Už když jsem nastoupila do funkce před čtyřmi lety, vstoupila jsem v podstatně intenzivnějších jednání s ministerstvem spravedlnosti. Krajský soud totiž má naprostý nedostatek prostor pro svou činnost. Například místo asi 40 jednacích síní jich máme pouze patnáct. Na počátku letošního roku jsem měla téměř 80 neobsazených systematizovaných míst ve výkonu soudu jen proto, že nemáme prostory. Toto řeším s ministerstvem spravedlnosti několikrát do měsíce.

Jak dokážete z vrcholné manažerské funkce, ze starostí o dislokací „Pětky“, přehodit výhybky na myšlení soudce?

To mi problém nečiní. Naopak mě mrzí, že soudím méně, než ostatní soudci. Musím a chci se udržovat v kondici, protože až mi za dva roky funkce skončí, tak budu soudit.

Jste jedna ze dvou žen ve funkci krajské předsedkyně soudu. Existuje ženský svět a mužský svět a tyto dva světy se mohou právě co se týče vysoké funkci, kterou zastáváte střetnout.

Pokud jde o kolegy – předsedy krajských soudů, tam problém není – s většinou z nich jsem se dlouhodobě znala z pozice místopředsedkyně soudu, věděli jsme o sobě a respektujeme se. Setkala jsem se ale i s tím, že někteří muži, podřízení, kritiku ze strany ženy těžko snášejí.

Ve veřejných debatách v poslední době běžní lidé i novináři vyjadřují často nespokojenost s rozhodováním soudů. Nemyslíte si ale, že by sami soudci měli více přispívat k tomu, aby učinili rozhodnutí a jejich důvody veřejnosti srozumitelnější a aby byla veřejnost informovanější?

Zde na sebe naráží dva ukazatele: kvantita a kvalita. Tyto dva ukazatele musí být vždycky v souladu. My chceme rychlou justici. To je správné. Ale nesmí to být nikdy na úkor kvality. Je na každém soudci, jak se s tím vypořádá, aby mohl vlastní rozhodnutí obhájit a aby se za něj nemusel stydět.

Do toho předseda soudu opravdu vůbec nikdy nezasahuje? Když některý soudce učiní jednoduše špatné rozhodnutí? Učiní rozhodnutí, které pak mnohdy lidé cítí jako špatné?

Otázka je, co je špatné rozhodnutí. Pokud soudce udělá chybu v rozhodování, má účastník právo bránit se zákonným způsobem. Od toho máme opravné prostředky. Předseda nebo místopředseda soudu nesmí do rozhodovací činnosti soudce zasahovat. Ale – a já jsem to dělávala i jako místopředseda soudu – když jsem jezdila na kontroly, tak jsem z nich vyvozovala obecné závěry, například pokud jde o způsob vedení řízení. Jde o takové jevy jako zbytečné posílání vyjádření k vyjádření, zbytečné odročování, nesoustředěnost řízení apod., neboť tím se prodlužuje délka řízení. Takto obecně mohou předseda soudu a místopředsedové soudu apelovat na soudce, aby zkvalitnili svoji práci.

Někteří advokáti takovéto soudce, kteří obesílají strany vyjádřením k vyjádření, neváhají označit přímo za líné. Protože než sebere soudce od všech všechna vyjádření a jejich vyjádření na vyjádření a doručí je všem, tak uběhne půl roku. Co soudce a odvaha rozhodnout?

Vyjádření k vyjádření je podle mého názoru naprosto jasný průtah v řízení a svědčí to pouze o tom, že soudce si s věcí neví rady. Nic jiného v tom není. Odvaha rozhodnout: Soudce by samozřejmě měl být rozhodný. Nesmí to ale být úplný střelec. Kde je správná míra by měly posoudit i psychotesty. Každý, než je jmenován soudcem, prochází psychotestem. Je na ministerstvu spravedlnosti, aby nastavilo systém psychotestů tak, aby z nich pozitivně vycházeli soudci, kteří budou rozhodní, ale zároveň uvážliví. To se poslední dobou daří, musím říci.

Ukáží psychotesty morálku uchazeče o funkci soudce? Soudce je také člověk, někde se narodil, prošel určitou výchovou, pohybuje se mezi lidmi, jeho charakter je formován jako u jiných lidí. Ukáže se nakonec špatný charakter v prostředí kolegů mezi ostatními soudci? Že třeba soudce není jako člověk úplně rovný?

Charakter takového člověka kolegové dříve či později poznají a musím říci, že pokud se takový soudce vyskytne, kolegové soudci to nesou velmi úkorně a těžce.

Existují situace, kdy se člověk musí rozhodnout v duchu principu, kdo něco ví, nechť nyní promluví nebo ať navždy mlčí. Byť jde o ceremonii, máme i výklad, který větu vztahuje ke svobodě slova říkat i nekonformní věci a za jakých okolností takové věci říkat. Vy jste se do takové situace dostala. Pro účely výběrového řízení na předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem jste poskytla nikoli pozitivní hodnocení kandidáta současného předsedy Okresního soudu v Mělníku Jana Veselého.

Odpovídala jsem na otázky, které mi položila soudcovská rada Krajského soudu v Ústí nad Labem a měla jsem pouze dvě možnosti. Tvářit se, že se mě to netýká, nebo poskytnout objektivní hodnocení. To, co jsem do hodnocení napsala já i mí místopředsedové, byly pouze informace získané ze statistik ministerstva spravedlnosti, které si každý mohl vyhledat sám, nebo ze správních spisů.

Může se vám za toto nyní například někdo mstít? Víme, že profesní solidarita v různých branžích existuje a nejinak je tomu i u soudců.

Sama před sebou bych neobstála, kdybych se zachovala jinak. Jsem si vědoma, že řada mých opatření mi může přinést problémy. Přesto na nich budu trvat. Vyžadovat fundovanou, odbornou práci, rychlé rozhodování ve lhůtách. Soudce, který toto nedokáže splnit, nechť raději rezignuje. Před vláčením soudců kárným řízením dávám přednost lidské dohodě a v případě nedostatečnosti soudce rezignaci. I to se už stalo, že jsme se s některými soudci dohodli na rezignaci.

Irena Válová

JUDr. Ivana Švehlová (*1960). Předsedkyní Okresního soudu v Benešově se stala ve třiceti letech a funkci zastávala deset let. Dalších deset let působila ve funkci místopředsedkyně Krajského soudu v Praze. V roce 2010 byla jmenována předsedkyní Krajského soudu v Praze. Je jednou ze dvou předsedkyň krajského soudu v České republice. Množství žen v justici, označuje za objektivní stav, který vychází z faktu, že ženy vycházejí z výběrových řízení jako všestrannější, pečlivější a vytrvalejší. Zastávat funkci předsedkyně krajského soudu podle ní nelze bez podpory fungující rodiny.

Krajský soud v Praze je pod jejím vedením – měřeno tzv. Indexem1, který vychází z ministerské statistiky CSLAV, ve většině hlavních agend na prvním nebo druhém místě v rámci ČR, např. v agendě trestní, v trestní odvolací, v civilní odvolací agendě, v agendě CEPR. Obdobně jsou na tom i krajským soudem řízené okresní soudy. Index1 je poměr neskončených věcí k průměrnému měsíčnímu nápadu za poslední rok a jde o nejlépe vypovídající údaj o konkrétním soudu.