Pátek, 27. května, 2022

Jan Sváček: Jde o principy právního státu a nezávislost justice

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Před dvěma měsíci vyhrál JUDr. Jan Sváček přesvědčivě výběrové řízení na post místopředsedy Vrchního soudu v Praze. Ministryně spravedlnosti Helena Válková o jeho jmenování nerozhodla a Sváček se tento týden rozhodl vzít svou kandidaturu zpět. Celá záležitost trvala příliš dlouho, ocitl jsem se v jakémsi vakuu, kdy o mně, ale beze mne, probíhaly různé mediální a mocenské tahanice, popisuje v rozhovoru pro Českou justici své rozhodnutí Sváček.

Proč jste se nakonec rozhodl vzdát kandidaturu na post místopředsedy Vrchního soudu v Praze?

Situace, v níž jsem se ocitl, již byla jak z osobního, tak profesního hlediska dále neudržitelná. Více než před dvěma měsíci jsem zvítězil s přehledem ve výběrovém řízení. Měl jsem podporu soudcovské rady VS, Soudcovské unie, předsedů krajských soudů i trestních soudců Vrchního soudu v Praze, kteří poslali paní ministryni své stanovisko. Celá záležitost pak trvala příliš dlouho. Místo rozhodnutí, tak či onak, jsem se ocitl v jakémsi vakuu, kdy o mně, ale beze mne, probíhaly různé mediální a mocenské tahanice, které nepoškozovaly jenom mne, s čímž bych už se po předchozích zkušenostech dokázal i nějak vyrovnat, ale i autoritu VS, a potažmo i autoritu celého soudcovského stavu.

Jak si vysvětlujete váhání ministryně Válkové?

Paní ministryně byla pod velkým politickým tlakem. Ten deklarovali svým postojem a názory jak její náměstek, tak předseda politické strany, který ji do funkce ministryně nominoval. Stal jsem se nezaviněným objektem politického boje, kde se hraje podle pravidel, která jako soudce neznám a které ani znát, natož respektovat nehodlám, protože jsou pod mou úroveň. Nejde přitom jenom o nějakého Sváčka. Buď jde politické reprezentaci skutečně o nezávislou a sebevědomou justici, anebo pouze o nějakou stínohru, kdy všeobecně platná pravidla platí pouze tehdy, když výsledek dopadne podle politických zájmů. Nechtěl jsem nadále komplikovat situaci na Vrchním soudě v Praze z hlediska řízení trestního úseku ani situaci předsedy Vrchního soudu v Praze, jehož podpory si velmi vážím. Navíc, už jsem začal být unavený. Pořád jsem odpovídal na stejné stupidní otázky.

Ty se týkaly vašich kontaktů s lidmi, kteří jsou označováni za tzv. kmotry.

Jako předseda pražského soudu jsem jednal se spoustou lidí. Jak jsem proboha mohl vědět, že z místostarosty pražské části, kde probíhala největší investiční akce v rámci pražské justice, se stane za pár let médii vyrobený tzv. kmotr, stejně jako z bývalého z ministra spravedlnosti rovněž mediálně neoblíbená osoba? Toto mediální kádrování z hlediska zákona zcela bezúhonných osob a vyvozování kdejakých absurdních souvislostí ze společenských kontaktů s nimi v zemi, kde se zná tak či onak každý s každým, mi přijde z lidského hlediska jako obyčejná podlost.

Není absurdní, že tyto metody používají jako svou výbavu ti, kteří jinak mají plná ústa transparentnosti, otevřenosti a fair play?

Pokládám za normální, a je to obsahem některých mých článků a přednášek, že se ve společnosti objevuje řada politických i ekonomických skupin, které se snaží ovlivnit chod justice například tím, že budou eliminovat nepohodlné osoby, které ve vztahu k nim nebyly v minulosti loajální nebo jim nějakým způsobem zkřížily cestu. Zároveň však pokládám za zcela normální, že se jim to nesmí nikdy podařit. Jestliže se tak stane, je to pak chyba systému. A znovu opakuji, nejde teď o mne, jako o konkrétní osobu, ale o respekt a autoritu k celé justici a principy právního státu jako takového. A máte pravdu v tom, že tohoto kádrováctví a nejrůznějších intrik se dopouštějí právě ti, kteří se dennodenně zaštiťují morálními principy. Přesně v duchu orwellovských tradic, kdy pravda je lež a láska nenávistí. Nejsmutnější na tom je, že jde mnohdy i o osoby, které přesně proti takovým metodám bojovaly za minulého režimu.

Soudcovská unie vyzvala politickou reprezentaci k respektování výběrových řízení. Jak vy vnímáte snahy o nezávislost justice v personálních věcech?

Soudnictví nepřetržitě od roku 1990 bojuje o svou institucionální nezávislost. Nebyla dosud zřízena Nejvyšší rada soudní moci, což je v rozporu s několika nálezy Ústavního soudu. Jsme jednou ze tří zemí EU, kde o personálních otázkách v soudnictví v rozporu s ústavními zásadami dělby moci rozhoduje politická exekutiva. To, že má v rukou i některé sdělovací prostředky, které se podílejí na účelové dehonestaci nepohodlných osob, je přímým ohrožením demokratických procesů. Bohužel si nejsem jistý, zda si soudcovská reprezentace, jako základní pilíř vlády práva, toto nebezpečí skutečně palčivě uvědomuje. Náměstek ministryně přijel před pár týdny na výroční zasedání Soudcovské unie. Doslova vulgárním způsobem pozurážel všechny své předřečníky – soudce, včetně funkcionářů Nejvyššího soudu. A kdo se proti tomu ohradil? Až na jednu výjimku nikdo. Soudci si to řeknou mezi sebou kuloárně, ale proč veřejně nevystoupí? Protože by tím riskovali svou soudcovskou kariéru? A to je špatně.

Proti vašemu jmenování vystoupili i někteří senátoři. Neměla by politická reprezentace brát v potaz i jejich hledisko?

To číslo bych upřesnil. Jednalo se o čtyři senátory z jednaosmdesáti. Pouze opakovali polopravdy a informace vytržené z kontextu, které jsem již před třemi lety vyvrátil při slyšení v rámci své první nominace na Ústavní soud. Pokud se vrátím k neúspěšné kandidatuře na ÚS, v tom spatřuji oproti stávajícímu výběrovému řízení rozdíl. Rozhodnutí Senátu je politické a nikdy jsem to ani slovem nekritizoval. Pouze jsem se pozastavil nad výtkami ohledně některých soudních rozhodnutí. Jedná se o rozhodnutí nezávislých soudců, která jsem jako předseda soudu nemohl, a nesměl ovlivnit. Nově vznesené námitky na mou spolupráci s prezidentem Václavem Klausem z let 2003 až 2004 pokládám za nesmyslné. Prezident republiky je řazen v Ústavě ČR do moci výkonné s významnými kompetencemi v moci zákonodárné a soudní. Byla pro mě čest, když se mnou před deseti lety prezident konzultoval některé obecné otázky soudnictví. Navíc se tak stalo za situace, kdy jsem proti některým jeho názorům, týkajících se soudních čekatelů, mediálně vystoupil. Někteří novináři si klepali na čelo, proč se pouštím do polemiky s prezidentem republiky. Stejní novináři mě pak po deseti letech zostudí za náklonnost k němu. Novináři mě chválili za to, že jsem odmítl konkrétnímu ministru podat kárnou žalobu na soudkyni rozhodující kauzu katarského prince. Stejní novináři mě kritizují za jakési kontakty s ním. Prostě, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, i za cenu sebesměšnějších argumentů.

Stejně tak za nepřijatelné označily vaše jmenování některé protikorupční iniciativy. Jak vnímáte jejich argumenty?

Těžko se mi hodnotí stanoviska těchto iniciativ za situace, kdy se v jejich řadách angažují jistě velmi úctyhodní lidé, ale zároveň i lidé, které jsem v minulosti odmítal přijmout k Městskému soudu v Praze, a to i přes silné intervence některých tehdejších justičních funkcionářů, kteří se v onom honu na čarodějnice rovněž angažují, nebo advokáti, na které jsem v minulosti podával stížnost České advokátní komoře. Navíc nikdo z nich neměl chuť nebo odvahu si se mnou promluvit, abych mohl své názory obhájit nebo vysvětlit. Jako soudce respektuji zásadu římského práva „audiatur et altera pars – nechť je slyšena i druhá strana“. Oni jsou ale v jedné roli žalobcem, soudcem i katem zároveň. Zda je za jejich postojem jakési pokřivené vidění spravedlnosti i za cenu páchání bezpráví, či jiné, osobní motivy, ať si tyto osoby samy srovnají se svým svědomím.

Dušan Šrámek

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY