Nejvyšší soud nerozhodl o Rittigově pasu kvůli šlendriánu státního zástupce a soudců

Areál Nejvyššího soudu v Brně Foto: Wikipedia

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze neposkytl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dostatek údajů a důkazů, proč má být zajištěn cestovní pas Ivu Rittigovi a spol., a soudce nedostatečný návrh státního zástupce pouze opsal. Městský soud v Praze označil postup za nesprávný, avšak žádné opatření neučinil. Bez důkazů a údajů proto nemohl Nejvyšší soud o Rittigově pasu v rámci stížnosti podané ministryní Helenou Válkovou rozhodovat. Aktuálně publikované rozhodnutí potvrzuje již dříve zveřejněné informace České justice.

Po dvou měsících zveřejnil v databázi Nejvyšší soud rozhodnutí ve věci stížnosti ministryně spravedlnosti Heleny Válkové na Městský soud v Praze, který podle ministryně v rozporu se zákonem zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o odebrání cestovních dokladů obviněným Rittigovi a spol.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že napříště budou muset státní zástupci každý další návrh na zajištění osoby, tedy odebrání dokladů, pečlivě zdůvodnit a podložit údaji a důkazy, nikoli obecnostmi. Soudce, který bude o návrhu rozhodovat, nemůže napříště návrh pouze opsat, nýbrž ho musí posoudit a učinit vlastní úvahu. Stížnostní soud si v případě chybějících údajů musí tyto opatřit, jinak nemůže rozhodovat. Stížnostní soud nemůže zrušit rozhodnutí soudu nižšího stupně a ponechat zrušené rozhodnutí o návrhu státního zástupce bez dalšího opatření s poukazem na „nepřesvědčivost argumentů státního zástupce“.

„Městský soud v Praze důvodně poukázal na zcela nepostačující odůvodnění napadených rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť je zřejmé, že tato obsahují pouze doslovně přejatý návrh státního zástupce včetně jím uplatněné argumentace, zcela však absentuje odůvodnění individuálních úvah soudce při posouzení nutnosti uložení navrhovaného opatření ve vztahu k jednotlivým obviněným, jakoby tak plně rezignoval na vlastní posouzení rozhodných okolností podmiňujících užití institutu zajištění osob,“ dává Nejvyšší soud v rozhodnutí za pravdu Městskému soudu v Praze, podle kterého státní zástupce u obvodního soudu pro Prahu 5 nepředložil dostatek důkazů ke správnému vyhodnocení skutkové situace, avšak soudce se s návrhem spokojil.

Jenže také Městský soud v Praze učinil chybu, když na nesprávný postup Obvodního soudu v Praze nereagoval žádným opatřením vedoucím k nápravě stavu, nýbrž rozhodnutí zrušil, čímž uvedl strany do stavu právní nejistoty. „Naproti tomu však aniž měl Městský soud v Praze na jedné straně k dispozici údaje a důkazy, které v usneseních soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 postrádal a pokládal za nezbytné, neshledal v tom na druhé straně překážku k vlastním kategorickým závěrům při hodnocení existence zákonných podmínek pro užití ustanovení § 77a tr. řádu. Tento procesní postup není logický,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že takto bylo zrušeno rozhodnutí o návrhu státního zástupce, přičemž samotný návrh státního zástupce dále existoval bez rozhodnutí.

„Pouhé zrušení prvoinstančního rozhodnutí nastoluje stav, kdy existuje návrh státního zástupce, o němž není rozhodnuto a stranám není zřejmé, zda, kdy a jak bude s takovýmto návrhem naloženo, což vytváří stav právní nejistoty,“ uvádí k tomu Nejvyšší soud, který v písemném vyhotovení zdůvodnil, proč ani on nemůže za těchto okolností rozhodnout, jak mělo nebo má být naloženo se zajištěním osob, tedy zda existují zákonné důvody, proč mají být Rittigovi a spol. odebrány doklady, nebo nikoli.

Důvod je opět totožný: v daném případě Rittig a spol. nebyly předloženy potřebné a řádně vyhodnocené důkazy žádnému ze soudů: „Je třeba připomenout ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu, které stanoví procesní předpoklad pro to, aby mohl Nejvyšší soud rozhodnout ve věci sám, jímž je skutkový stav, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tento požadavek je nutno vztáhnout i na situaci, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí toto zákonné ustanovení konkrétně neaplikuje, avšak při formulaci svých závěrů je touto zásadou vázán, a není-li dána, vytváří překážku pro vyjádření jednoznačného právního závěru. Je proto zřejmé, že bez potřebných a řádně vyhodnocených důkazů, které však neměl k dispozici ani nalézací, ale ani stížnostní soud, není ani dovolací soud oprávněn činit závěry zda státním zástupcem požadovaný zákaz vycestování byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 vysloven důvodně či nikoli,“ uvedl doslova Nejvyšší soud.

Irena Válová