Středa, 17. srpna, 2022

Palestina a ICC: Spíš neproduktivní překážka na cestě k míru

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Přistoupení Palestinské autonomie k Římskému protokolu Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court – ICC) se zdá být spíše další neproduktivní překážkou míru než přirozeným krokem budování palestinské státnosti. Mahmúd Abbás a další představitelé vládního hnutí Fatah tím podporují přesvědčení, že je více než politický pokrok v jednáních s Izraelem zajímají PR příběhy umožňující jim stavět se do role obětí izraelské zvůle, a tím získávat peníze (zejména západních) dárcovských států.

Celá situace má však i řadu zajímavých právních aspektů. Některé z nich ICC vyřešil via facti, aniž by se s vyrovnal s jejich právní argumentací, což je jistě z naukového hlediska škoda. První otázkou je, zda vůbec může „Palestina“ být členem Mezinárodního trestního tribunálu (ICC), tedy zda ICC vůbec uzná její státnost, uvážíme-li, že ji neuznává Rada bezpečnosti OSN a hlasováním Valného shromáždění získala pouze pozorovatelský status.

Stejně tak je ale nejisté, kdo vůbec může mezinárodní smlouvu (pokud bychom jako teoretický konstrukt presumovali existenci státnosti) za Stát Palestina podepsat. Abbásův „prezidentský“ mandát skončil již v roce 2009 a od té doby je stále prodlužován s odkazem na faktickou nemožnost realizace všeobecných voleb na celém území, které pro Stát Palestina Abbás požaduje. Poslední volby do palestinského parlamentu proběhly v roce 2005 (a vyhrálo v nich teroristické hnutí Hamás), takže ani legální a legitimní parlament nebo vláda fakticky neexistují.

Akceptací podpisu Římského protokolu ICC uznal (naneštěstí bez jakékoli právní argumentace) jak právo Státu Palestina na členství, tak i právo Mahmúda Abbase za něj jednat.

Na jaké území se jurisdikce vztáhne?

izrael je nášVelký oříšek je ale území, na nějž by se jurisdikce soudu měla vztahovat. Vzhledem k tomu, že Stát Palestina žádné území nemá a střídavě prohlašuje, že je ochotný jednat o územních výměnách, jindy nerealisticky trvá na hranicích z roku 67 a zároveň svým vlastním občanům komunikuje nárok na celé území dnešního Izraele (viz foto), budou mít nepochybně žalobce a soudci ICC dosti zamotanou hlavu s tím, jaké vlastně vůbec činy mohou soudit. Navíc Pásmo Gazy je ovládáno teroristickým hnutím Hamás a (nelegitimní a nelegální, ale přesto) vláda a prezident Státu Palestina v něm nemají žádný faktický vliv. Bude i tato oblast patřit do jurisdikce ICC?

Mírně řečeno nejasné jsou i praktické právní důsledky úspěšného přistoupení Státu Palestina (stále v tomto textu jen presumovaného!) pro izraelské vojáky a politiky. Aktivně legitimovaný je totiž v systému ICC pouze prokurátor, kterým je v současnosti Fatou Bensouda z Gambie. Pouze prokurátor se rozhoduje na základě tří základních kritérií (jurisdikce, přípustnost a zájmy spravedlnosti), který čin bude stíhat, a který nikoli.

Členské státy mohou pouze prokurátorovi zasílat podněty a je na něm, aby je posoudil. Vzhledem k dosti restriktivnímu přístupu, který doposud úřad prokurátora ICC demonstroval, nezdá se být zahájení řízení proti konkrétním Izraelcům příliš pravděpodobné. Za 12 let existence ICC bylo formálně obžalováno pouze 36 osob, z nichž ovšem ani zdaleka všichni před soudem fakticky nestanuli. Muammar Kaddáfí byl zabit krátce po svém svržení, Joseph Kony se skrývá a Omar Al-Bašír spokojeně dál prezidentuje v Súdánu.

Hrozí obžaloba i paletinským předákům?

Zajímavé bude i sledovat, jak se představitelé hnutí Fatah a Palestinské samosprávy vůbec poperou s problémem, že náhle i oni budou pasivně legitimováni před ICC. Nelze tedy vyloučit, že místo toho, aby se jim podařilo postavit před soud izraelské vojáky a politiky, budou obžalováni oni sami.

Z faktu, že aparát ICC, resp. úřad prokurátora, iniciativně zahájil předběžné vyšetřování již dva a půl měsíce před oficiálním termínem členství Palestiny v ICC, nejspíš není na místě přílišný optimismus ohledně nestrannosti prokurátora a soudu vůbec vůči Izraeli.

Nepřímé mimoprávní důsledky tohoto kroku jsou ovšem nepříjemné spíše pro Palestince než Izrael. Premiér Netanjahu už oznámil pozastavení výplaty některých daní, které pro Palestinskou samosprávu vybírají izraelské orgány. Tento krok na první pohled nespravedlivý lze snadno vysvětlit astronomickými dluhy, které u izraelských společností Palestinci mají. Už řadu let neplatí např. za dodávanou elektřinu, o podílu na extrémních nákladech, které si vyžaduje údržba vodních zdrojů, ani nemluvě. Následovat dost možná bude i další zpřísnění bezpečnostního režimu v zónách B a C Judeje a Samaří (kde vykonává bezpečnostní úkoly izraelská armáda) a pozastavení prací na některých rozvojových projektech financovaných Izraelem.

Pro Abbáse a spol. jsou nepříznivé i výsledky podzimních amerických voleb. Mnozí republikánští kongresmani a senátoři mají pocit, že vstřícný přístup prezidenta Obamy k Palestinské samosprávě příliš míru nepomáhá. Vysoce pravděpodobně tak Palestinci přijdou o další (nejméně) stamiliony dolarů americké rozvojové pomoci.

To vše je ovšem palestinským představitelům zjevně jedno, protože je zajímá spíše mediální pozornost a vykonstruovaný obraz oběti, a s tím spojená naděje na dárcovské miliardy dolarů od západních vlád i nevládních organizací (arabské státy tradičně více slibují, než platí). Trpělivé, důkladné a pracné vyjednává takovou pozornost ovšem zajišťuje podstatně hůře než jednostranné provokace s ICC.

Jan Klusáček

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY