Mezi insolvenčními správci došlo k rozkolu kvůli vyhlášce

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Foto: Robert Malecký

Mezi insolvenčními správci došlo k rozkolu. Podstata sporu se týká diametrálně odlišných rozdílných názorů na připravovanou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti, která má regulovat počet provozoven jednotlivých insolvenčních správců a zároveň nařizovat povinnou účast insolvenčního správce v jejich prostorách. Spor již vygradoval natolik, že vedl ke vzniku konkurenčních profesních sdružení.

Na rozdíl od Asociace insolvenčních správců (ASIS) regulaci připravovanou ministerstvem spravedlnosti podporuje Spolek moravských, jihočeských a východočeských insolvenčních správců (Spolek). Insolvenční správci tak následovali exekutory, kteří se rozdělili již před časem v názorech na tzv. princip teritoriality. Princip sporu je stejný. Jde o to, jak bude rozdělen trh s insolvencemi, které se staly poté, co se rozjelo oddlužení fyzických osob, finančně velice zajímavým byznysem.

„Jménem členů Spolku vyjadřujeme jasnou podporu zákonodárci v krocích regulujících libovůli zřizování provozoven insolvenčních správců, která vedla až k současnému neudržitelnému stavu vyvolanému agresivním přístupem některých správců, raketovým nárůstem počtu provozoven správců a z toho plynoucí řetězové reakce zbývajících správců na tuto situaci,“ píše se v prohlášení Spolku.
Podle názoru Spolku by měl být počet provozoven početně omezen. „Máme za to, že je zcela legitimní požadavek na regulaci počtu provozoven v tom směru, aby každý insolvenční správce mohl zřídit toliko čtyři provozovny se standardními úředními hodinami, což by de facto vyplynulo z navrhované novely, když pátý den by byl vyhrazen na práci v sídle správce,“ vysvětluje jedna ze signatářek, Eva Hepperová. Jak dále říká, je možné souhlasit také s návrhem osobní účasti insolvenčního správce a ohlášeného společníka na provozovně, ovšem spíše jako s přechodným stavem, který si klade za cíl stabilizaci prostředí.

Stanovisko Spolku rovněž rozporuje názor ASIS, podle nějž je navrhovaná právní úprava v rozporu se zákonem o insolvenčních správcích. Povinnosti insolvenčních správců jsou dány již samotným zákonem, který sám pověřuje jejich specifikací vyhlášku ustanovením, podle něhož Ministerstvo stanoví vyhláškou podrobnosti o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. „Jelikož některým správcům dosud jejich povinnosti evidentně nebyly dostatečně známé, bylo tedy třeba vyhlášku více konkretizovat a rozhodně se nejedná o nezákonný zásah do normotvorby.“ Stanovisko se opírá i o tu část usnesení VS Olomouc, kterým zrušil předchozí praxi KS Ostrava. Ta spočívala v pravidle „čtyři a dost“, kdy soud zrušil přidělení insolvenčnímu správci, který měl více jak čtyři případy. VS Olomouc ale zároveň vyjádřil názor, že „…Výsledkem výše uvedeného rozboru je nastolení stavu, kdy lze připustit, že z hlediska spravedlivého ustanovování insolvenčních správců a rovnoměrného přidělování věcí jednotlivým správcům mají úvahy soudu prvního stupně, které ústí v závěr o potřebě regulace počtu provozoven insolvenčních správců, své opodstatnění i racionální konsekvence.“

Dlužníci jsou poškozováni
Podle Spolku absenci věcné potřeby návrhu vyhlášky pociťují pouze ti insolvenční správci, kteří na dosavadní úpravě profitují. K těmto správcům se totiž potřeby dlužníků a věřitelů ani nemají šanci dostat, jelikož je nelze kontaktovat. „Pokud se ASIS domnívá, že účelem oddlužení je pouze „administrace“ a distribuce dlužníkových příjmů, svědčí to pouze o nepochopení výkonu funkce insolvenčního správce. Dle našeho názoru má dlužník právo na kontakt se svým insolvenčním správcem. Dlužníci jsou poškozováni již tím, že jim to není umožněno a je s nimi jednáno jen korespondenčně či telefonicky,“ vysvětluje Hepperová.

Jak dále stanovisko uvádí, je samozřejmě nutné, aby správce byl řádně a poctivě zaplacen, ale každý, kdo se dlouhodoběji oddlužením zabývá, ví, jak specifický tento druh insolvenčního řízení je. Oddlužení je v insolvenčním zákoně proto – obecně řečeno – aby osobám v obtížné životní situaci pomohlo osobní stav vyřešit a začít znovu. Pro správce jde o poměrně psychicky namáhavou práci, která vyžaduje odbornost, erudici, ale i empatii, neboť správce je průvodcem dlužníků ve zpravidla pětileté etapě života. Dlužníci mají mít proto právo být v kontaktu se svým správcem, jak osobně tak i prostřednictvím zaměstnanců insolvenční kanceláře, jak na provozovně, tak i v sídle. Na obou místech musí správce vykonávat skutečně svou činnost i osobně a být k dispozici dlužníkům i věřitelům. Některé úkony nutně musí správce konat osobně, neboť i ve zdánlivě „podřadném“ oddlužení činí správce na svou odpovědnost celou řadu úkonů, aby si byl jist, že splnil svou povinnost výkonu řádné správy. Proto podle Spolku není možné, aby správce vykonával svou činnost řádně u desítek provozoven a v řádově tisících případů. Pokud tak činí, pak v řízeních figuruje skutečně jen jako jméno v usnesení soudu.

Spolek se ohrazuje a nemíní přistoupit na systém dravců
Spolek rovněž zpochybňuje tvrzení ze stanoviska ASIS k návrhu novely vyhlášky MS, podle něhož se zproštění insolvenčního správce soudem kvůli nekvalitní činnosti neděje častěji než před její účinností. Na podporu svého tvrzení uvádí případ, kdy Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě, který zprostil funkce AS ZIZLAVSKY v.o.s. z důvodu, že byť měli nařízenou osobní účast u přezkumného jednání, tak se bez předchozí omluvy nechali zastoupit jinou osobou. „Zproštění funkce insolvenčního správce je sankcí výjimečnou za hrubá porušení povinností insolvenčního správce. Ale to přece neznamená, že cokoli ,méně závažného než co je hodno zproštění´ je nutně kvalitním výkonem funkce. Pokud insolvenční správce omezí svoji činnost na prosté administrativní úkony, a to ještě jen v té nejnutnější míře, tak to rozhodně kvalitní výkon funkce není,“ uvádí dále Hepperová. Například u přezkumu pohledávek věřitelů je možné si ověřit, že u insolvenčních správců s vysokým počtem provozoven je popírání tak výjimečné jako sníh v létě. Přitom mezi základní povinnosti insolvenčního správce (mj. judikováno jako povinně osobní výkon funkce) patří přezkum pohledávek s tím, že pokud tento uznává i velice pochybné nároky, poškozuje tím ostatní věřitele, kteří následkem obdrží nižší procento plnění, než kdyby tyto nároky uznány nebyly. „A takových případů je opravdu velmi mnoho,“ dodává insolvenční správkyně.

Podle Spolku je tedy třeba se zásadně ohradit proti tvrzení, že čím lepší (odborně vybavenější a schopnější) insolvenční správce, tím má více provozoven. „Možná je takový správce dravější, s kvalitou práce to má pramálo společného. Tato úvaha je naprosto zcestná, neboť je řada správců, kteří nemíní na úkor kvality práce přistoupit na systém „dravců“ a trpělivě a kvalitně se dále věnují dlužníkům. Naprosto podivný je také závěr, že nejkvalitnější advokáti (správci) budou novou regulací z trhu nutně vytlačeni. V oddluženích může hledat vysokou lukrativnost pouze ten, kdo tam vidí jen „investiční příležitost“ bez ohledu na osobu dlužníka v tíživé životní situaci.“

Rozdílné názory vedly k rozkolu
Právě rozdílný pohled na činnost insolvenčního správce je důvodem, proč došlo k založení konkurenčních sdružení insolvenčních správců, kteří jsou nespokojeni s fungováním ASIS, vedl v nedávné době k tomu, že nespokojení insolvenční správci začali zakládat příslušné regionální spolky. Jsou toho názoru, že je nutné v zájmu zachování kvality insolvenčního řízení regulovat chod provozoven a s tím související výkon funkce insolvenčního správce a proto tuto regulační snahu vítají. „V tomto případě nejde o nepřípustný zásah do normotvorby, neboť jde o návrh na základě zákona a pohybuje se v jeho mezích. Své opodstatnění nepochybně má. Byť je možné diskutovat o formě navrhované právní úpravy, rozhodně nesouhlasíme se závěrem, že důsledkem přijetí právní úpravy bude, že schopní správci budou odrazeni a ti „nejschopnější“ odejdou. Ti schopní totiž zůstávají, neboť věří v nápravu pokřivených poměrů, která musí přijít. Je ale možné, že dravci a hledači investičních příležitostí mnohdy nevydrží a začnou hledat lukrativnější příležitosti jinde. Otázkou je, komu by toto mělo vadit,“ uzavírají signatáři své stanovisko.

Problémy se zřizováním provozoven indikuje i ministerstvo spravedlnosti. Insolvenční oddělení už vloni zahájilo kontroly insolvenčních správců ve vztahu k zajišťování řádného chodu jejich provozoven. Od června do září 2014 proběhlo téměř 150 kontrol. V současné době je zapsáno více než 3000 provozoven a jejich počet nadále rapidně narůstá. „Výsledky proběhlých kontrol ukazují, že mnozí insolvenční správci vykazují nedostatky v činnosti, protože nepostupují řádně a svědomitě, jak by měli,“ vysvětluje I. náměstek ministryně spravedlnosti Robert Pelikán.

V osmapadesáti případech byly zjištěné nedostatky závažné, kdy velmi často je za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese nemají žádné informace, kdy cílem zřizování těchto fiktivních provozoven je maximalizovat nápad nových insolvenčních věcí, zejména těch, v nichž byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení, na úkor svědomitého výkonu jejich funkce s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, zjistily kontroly ministerstva spravedlnosti. „I to je důvodem pro připravovanou novelizaci příslušné vyhlášky,“ dodává Pelikán.

Ve všech 58 případech, kdy bylo zjištěno závažné pochybení, bylo zahájeno správní řízení o správním deliktu. V případě, že se insolvenční správce dopustí správního deliktu opakovaně, může mu být zrušeno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, resp. zvláštního insolvenčního správce.
Dušan Šrámek