Ústavní soud zamítl stížnost Evy Klimovičové na nikdy neprokázaný výrok, že způsobila škodu pět milionů

ÚS dnešním nálezem zamítl stížnost exposlance Otto Chaloupky, který se marně domáhal vynětí z pravomoci policie a soudů v souvislosti s výroky o Romech na sociální síti Facebook Foto: Mediafax

Přestože nikdy nebylo dokázáno, že by někdejší poradkyně ministra zdravotnictví Davida Ratha Eva Klimovičová způsobila při vydávání časopisů pro Českou lékařskou komoru škodu pět milionů, a přestože policie případ odložila, Eva Klimovičová se stížností u Ústavního soudu neuspěla.

Až do dubna roku 2009 sahají události kolem doktorky Evy Klimovičové, na níž si dnes zřejmě vzpomene málokdo. Eva Klimovičová se dostala se stížností k Ústavnímu soudu po šesti letech kvůli citaci znalce Rudolfa Douchy, tedy třetí osoby, který měl tisku v souvislosti s vydáváním časopisů pro Komoru Evou Klimovičovou v dubnu 2009 říci: „Byla tam pochybení asi za pět milionů“. Městský soud v Praze sice dal žalobě Klimovičové na vydavatele novin kvůli ochraně osobnosti původně za pravdu, ale Vrchní soud ji následně v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění Ústavní soud osvětluje, na jakých principech své rozhodnutí nyní vystavěl.

Ve svém rozhodování vycházel Ústavní soud mimo jiné z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a uvedl obecná východiska pro nalezení spravedlivé rovnováhy v případě konkrétní kolize mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv: Při řešení této kolize musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či o hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy či hvězdičky showbyznysu“), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).

Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. V tomto případě Ústavní soud přidal ještě jednu zásadu, a to pravdivost.

A Ústavní soud se ztotožnil s hodnocením provedeným Vrchním soudem v Praze, podle něhož byly informace v článku obsažené pravdivé, i když uvedený výrok pravdivý nemusel být. Přestože policie tvrdila, že znalecký posudek byl nesprávný v neprospěch Klimovičové, znalec na něm totiž i nadále trval.

Uvedené přirozeně neznamená, že je pravdivé i samotné tvrzení znalce, že „tam pochybení za asi pět milionů“ skutečně „byla“, napsal Ústavní soud. Toto tvrzení podle soudu ovšem nelze bez dalšího přičítat k tíži vydavateli novin, ve kterém byl výrok citován. V této souvislosti je podle soudu totiž klíčové, že předmětné tvrzení třetí osoby bylo novinářem uvedeno v určitém kontextu, vedle informace o tom, že policie věc odložila a otištěno zde bylo rovněž vyjádření MUDr. Klimovičové, v němž označila posudek za zmanipulovaný a že na jeho autora podala trestní oznámení, a také, že vedlejší účastnice prezentuje toto tvrzení toliko jako osobní názor znalce Rudolfa Douchy. Proto – byť přitakává i závěru Vrchního soudu v Praze, podle něhož bylo uvedení této informace v kontextu článku nadbytečné – považuje Ústavní soud předmětný článek (včetně předmětné informace) za vyvážený a pravdivý, uvedl v odůvodnění nyní Ústavní soud.

Novinář není odborník ani policista, objektivita není

Ústavní soud se v odůvodnění zamýšlí nad prací novináře respektive jeho možnostmi a ve skutečnosti nemožností vyšetřovat své respondenty nebo ověřovat správnost nebo nesprávnost odborných výroků jakožto i nad tiskem, od něhož mají lidé často nereálná očekávání. Polemika s odbornými výroky a jejich zpochybňování však není v možnostech novináře. Novinář by musel být v jedné osobě právník, ekonom, odborný znalec dalších oborů a nad to policista, aby mohl každý výrok „prověřit“.

„Jakkoliv totiž Ústavní soud nezpochybňuje odpovědnost vydavatele za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení, je třeba v nyní projednávaném případě vycházet z toho, že názor R. Douchy nebyl v předmětném textu uveden jako názor „nahodilé třetí osoby“, nýbrž jako názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace, neboť se jakožto odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku. Od novináře, který byl samozřejmě laikem a nikoliv specialistou na danou oblast a který neměl a v konečném důsledku ani neměl mít ambici informovat čtenáře o odborných záležitostech, jelikož daný článek byl určen pro nejširší okruh čtenářů a nikoliv pro odborníky, proto nelze důvodně očekávat, že jím poskytované informace a jejich celkové vyznění bude zcela přesné či dokonce objektivní. Takovéto požadavky kladené na média by totiž byly v konečném důsledku značně nereálné,“ napsal doslova Ústavní soud.

Soud se poté vypořádal s tehdejším postavením Evy Klimovičové: Ve prospěch závěru, podle něhož předmětným výrokem nedošlo k neoprávněnému zásahu, hovoří i celá řada dalších shora zmíněných relevantních faktorů. Článek informuje o věci obecného významu, stěžovatelka byla osobou veřejně činnou v relativně významném postavení (poradkyně ministra), předmětné tvrzení je z hlediska formy korektní a vyvážené (nikoliv přehnaně expresivní či snad dokonce vulgární) a nedotýká se soukromého života stěžovatelky.

Přestože Ústavní soud zdůrazňuje odpovědnost vydavatele i za převzaté výroky podnikatelů v médiích, uvádí, že vydavatel, který byl vedlejší účastnicí řízení, svým povinnostem dostál. „Po vedlejší účastnici – podnikatelce v oblasti médií – je přirozeně možno požadovat zvýšenou míru profesionální péče, pokud jde o prezentaci informací způsobilých zasáhnout do osobnostních práv jednotlivce. Této povinnosti však – jak plyne již ze shora uvedeného – vedlejší účastnice v zásadě dostála. Informace v článku, včetně informace o „pochybení asi za pět milionů“, byly předloženy ve vyváženém kontextu a stěžovatelce byl dán dostatečný prostor, aby se k věci vyjádřila,“ uvedl k případu Ústavní soud.

-ire-