Délka procesu a společenská škodlivost Davida Ratha: padni dvakrát tolik

David Rath u soudu Reprofoto: ČT

Kdyby byl David Rath obyčejný člověk, státní zástupce by mu navrhl pět let nebo také ne, soud by návrhu vyhověl nebo ho zamítl a šlo by se domů. U Davida Ratha nic z toho neplatí, protože nebyl obyčejný člověk, ale veřejný činitel. Pro takové osoby má trestní řád zvláštní sazby a také nabízí ustanovení o společenské škodlivosti. Tedy nikoli padni komu padni, nýbrž padni dvakrát tolik. Využije-li se zásada oportunity v trestním řízení, neplatí pro Ratha nic, co pro obyčejného člověka, i kdyby ukradl jen rohlík v krámu.

Kdyby byl David Rath člověk, nikoli veřejný činitel, mohl by se býval po pádu z kola obrátit o radu například k organizaci Člověk v tísni, která v rámci terénního sociálního poradenství učí, jak se má chovat obžalovaný v případě nemoci. „Pan Y je předvolán k hlavnímu líčení, ale nemoc mu brání v účasti na něm. Přitom se však hlavního líčení účastnit chce, aby se mohl hájit. Ptá se, jak má postupovat. Odpověď je, že by se rozhodně neměl spoléhat na to, že soud shledá jeho účast nutnou a hlavní líčení odročí. Měl by soudu zaslat omluvu spolu s potvrzením od lékaře a zároveň dát soudu najevo, že se chce hlavního líčení účastnit, např. tím, že požádá o odročení. Pokud by tyto kroky nepodnikl a soud neshledal jeho účast na hlavním líčení nutnou, proběhlo by hlavní líčení bez jeho účasti,“ popisuje běžnou situaci na svých stránkách Člověk v tísni, aniž by varoval před odvetou soudu nebo státního zástupce.

Že v případě nemoci obžalovaných rozhoduje o schopnosti účastnit se hlavního líčení medicínské stanovisko lékaře, potvrzuje rovněž Česká správa sociálního zabezpečení: „Podle ustanovení § 56 odst. 6 zákona o nemocenském pojištění vycházky může ošetřující lékař povolit pouze v rozsahu, který odpovídá zdravotnímu stavu dočasně práce neschopného pojištěnce a který nenarušuje stanovený individuální léčebný postup. Pro stanovení rozsahu a doby vycházek je tedy rozhodující medicínské hledisko. Dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění pojištěnec, který je dočasně práce neschopný, je povinen dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce, tzn. pokud se dočasně práce neschopný pojištěnec zúčastní soudního jednání mimo dobu lékařem povolených vycházek, dopouští se porušení zákona o nemocenském pojištění,“ uvedla na dotaz mluvčí Správy Mgr. Pavlína Röslerová.

Podle jejích dalších slov o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti „rozhoduje ošetřující lékař pojištěnce, který tomuto pojištěnci také stanoví režim dočasné pracovní neschopnosti“. Ustanovení zákona zahrnuje povinnost dočasně práce neschopného pojištěnce zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek, uvedla Pavlína Röslerová.

David Rath nebyl člověk, nýbrž veřejný činitel

V případu Davida Ratha ale proti medicínskému stanovisku Rathova ošetřujícího lékaře objednal soud zprávu soudního znalce. Je to neekonomické, neboť kam by tento stát přišel, kdyby všem obžalovaným omluveným z hlavního líčení z důvodu nemoci opatřoval soudní znalce. Je to však zákonné a z hlediska vývoje procesu s Davidem Rathem logické. Na Davida Ratha ale od samého začátku není pohlíženo jako na člověka, nýbrž jako na veřejného činitele. Od toho se odvíjejí všechny další peripetie procesu včetně výše trestu a v důsledku toho délky procesu.

Na lidi dvou kategorií rozděluje samotný trestní řád. Veřejný činitel podle trestního zákona v případě prokázaného přijetí úplatku čelí trestu až dvanáct let na rozdíl od pětileté hranice u obyčejného člověka. A od výše trestu se odvíjí proces.

Podle trestního řádu totiž není v případě Davida Ratha uskutečnit hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k navrhované výši trestu musí být obžalovaný hlavnímu líčení přítomný s výjimkou, kdy sám obžalovaný požádá soud, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Což není případ Davida Ratha. „Hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce,“ uvádí trestní řád.

Co se týče nutné obhajoby, od výše trestu se rovněž odvíjí povinnost Davida Ratha mít obhájce, a to už od přípravného řízení. „Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení,“ uvádí trestní řád.

O tom, zda David Rath měl spáchat čin, ze kterého je obžalován v postavení obyčejného člověka, nebo veřejného činitele či úřední osoby a jak se bude proces odvíjet, rozhodl na samém začátku státní zástupce Petr Jirát. Přestože v případu Davida Ratha nevznikla jeho Rathovým údajným jednáním žádná škoda a veřejné zakázky měly být rozhodovány v souladu se zákonem, navrhl Petr Jirát za Rathovo údajné organizovaní ovlivňování devět let vězení a propadnutí majetku. Na rozdíl od další obžalované Lucie Novanské. Sám státní zástupce Petr Jirát k Novanské uvedl: „Má více těch trestných činů, ale nemá to takovou společenskou škodlivost jako doktor Rath, který byl veřejným činitelem.“

Společenská škodlivost: Spektakulární a mocný nástroj

Pravdu má David Rath, když označil návrh trestu za spektakulární. Státní zástupce Petr Jirát však použil zásadu oportunity v trestním řízení, kdy sám státní zástupce nebo prokurátor rozhoduje o významu nebo zájmu, který je sledován. Zásada oportunity je v českém trestním řádu vyjádřena „společenskou škodlivostí“ jednání osoby. Podstatou principu oportunity je, že rozhodnutí státního zástupce se odvíjí od veřejného zájmu, tedy od společenské škodlivosti.


Trestní zákon to vyjadřuje v § 12 Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe

(1) Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit.

(2) Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.


 

Ze zásady oportunity vyplývá volná úvaha nestíhat nebo naopak stíhat stejné skutky různě, a to ve prospěch i v neprospěch údajného pachatele. Z tohoto úhlu pohledu zjevně umožňuje český trestní zákon stíhat politiky i tam, kde by to u obyčejných osob bylo například neúčelné a státní zástupci mají v rukou mocný nástroj. Čin, který je u obyčejného člověka hodnocen například jako přestupek, může být u politika označen za trestný čin. Historicky byla zásada oportunity nejvíce používána v sovětském Rusku a nacistickém Německu.

Irena Válová