Místopředseda KS v Brně Jan Kozák: Pánem insolvenčního procesu má být věřitel

Soudci Kozákovi vadí způsob, jakým chce novela řešit problém s vytvářením fiktivních provozoven insolvenčních správců Reprofoto ČT

Novela insolvenčního zákona, kterou předložil ministr spravedlnosti Robert Pelikán, přinese řadu neřešitelných situací a nejednoznačnost výkladů. To si alespoň myslí místopředseda Krajského soudu v Brně Jan Kozák.

Tomu také vadí způsob, jakým chce novela řešit problém s vytvářením fiktivních provozoven insolvenčních správců. „Zpřísněte kontroly správců a jejich provozoven. Zvyšte tresty za zřízení fiktivních provozoven, zrušte kolečka a vraťte se k předchozímu způsobu určování správců. Použijte všechny nebo alespoň některý z těchto postupů a provozovny vymřou samy,“ vyzívá v rozhovoru pro Českou justici.

S jakými problémy se dnes jako insolvenční soudce v praxi setkáváte?
Většina problémů má původ v přetíženosti soudců a všech pracovníků insolvenčních úseků. To je dnes již obecně známou skutečností. Podle posledních zjištění provedených místopředsedy jednotlivých krajských soudů je průměrná obsazenost insolvenčních úseků asi šedesát procent oproti stavu, který by odpovídal počtu vyřizovaných věcí. To asi hovoří za vše. Nezbývá nám čas na řešení složitějších případů, nebo tato řešení musíme odkládat, abychom mohli řešit nahromaděnou běžnou agendu. Dalším problémem je poměrně velká nestabilita právní úpravy. Insolvenční zákon má od své účinnosti k 1. 1. 2008 za sebou dvacet osm novelizací a některé velmi zásadní; to máte tři až čtyři novely ročně. Za tohoto stavu se jen těžko dá tvořit stabilní judikatura a stálá výkladová pravidla. Soudy prvého stupně tak musí neustále hledat nová řešení. Účastníci řízení mohou jen stěží předpokládat, jak soud v konkrétním případě rozhodne. A tak to jde pořád dokola. Nemohu pominout ani fakt, že nový způsob určování správců pro jednotlivá řízení nám taky moc nepomáhá. Musíme jako soudci pracovat s velkým množstvím pro nás zcela neznámých správců, přičemž neznáme způsob jejich práce a oni neznají práci naši. Logicky tak dochází k nedorozuměním a zbytečným komplikacím. To není snaha někoho prosazovat, to je prostě fakt, který se nepochybně také podepisuje na plynulosti a kvalitě jednotlivých insolvenčních řízení.

Jde o problémy, které je nutné řešit novelou insolvenčního zákona?
Některé z problémů lze řešit změnou právní úpravy. Jde především o snížení zátěže, která leží na soudech. Část činností lze zjednodušit nebo přenést například na správce. V případě všech insolvenčních řízeních může jít o otázku změny účastníků řízení v případě postupu jejich pohledávek. V oddluženích, což je dnes daleko nejčastější forma řešení úpadku, jde například o změnu splátkového kalendáře, kde se asi lze obejít bez složitější ingerence soudu. Soudní praxe konečně již k takovým postupům inklinuje. Zákonem omezená povinnost podávat zprávy o plnění oddlužení by také pomohla. Praxe soudů je v tomto směru velmi roztříštěná a správci, kteří často působí u více krajských soudů, se pak jen těžko ve svých povinnostech orientují. Pro práci soudů a také správců jsou jistě užitečná formulářová podání, například u přezkumných listů, zpráv pro schůzi věřitelů, u konečné zprávy, rozvrhu, zpráv o plnění oddlužení a podobně.

Snaží se tyto problémy novela řešit?
Některé z uvedených problémů se aktuální novela snaží řešit. Především pokud jde o zmíněná formulářová podání a změny splátkového kalendáře. Naproti tomu u změny v osobě věřitele to novela „nezvládla“; naopak je navrhován nový poměrně složitý a v praxi jen těžko realizovatelný způsob prověřování věřitelů a jejich skutečných vlastníků. To správce mimořádně zatíží, a je otázkou, zda vůbec jsou schopni takovou činnost zajistit. Novela se také snaží odstranit z oddlužení soudní jednání v podobě přezkumu pohledávek a schůze věřitelů kde se má rozhodnout o způsobu řešení oddlužení. To je podle mě velmi nešťastné. I mě jako soudce tato velmi četná a jen minimálně navštěvovaná jednání zatěžují, ale pořád musíme respektovat fakt, že insolvenční řízení je soudní řízení a jako takové musí dát účastníkům možnost přímě konfrontace se soudem.

V rámci vypořádání připomínek některá místa upozorňují, že může dojít k vytváření korupčních vazeb a ke snížení transparentnosti insolvenčního řízení. V čem takové situace mohu nastat?
Zavedení změny určování místní příslušnosti dle stavu šest měsíců před podáním návrhu u fyzických osob, možnost rozhodování místně nepříslušného soudce o poměrně zásadních otázkách. To jsou nebezpečná místa, kde lze vytvořit prostor pro korupční jednání. Místní příslušnost fyzické osoby v předchozím období je prakticky nezjistitelná, a nenechme se mást trvalým bydlištěm v evidenci státu. Dlužník – fyzická osoba si tak prakticky může sama vybrat soud, kde o něm bude rozhodováno. A to určitě není dobře. V neposlední řadě je to neodvolatelnost správce v oddlužení. Pánem procesu insolvence má být věřitel. To byl, a je jeden ze symbolů novodobě české insolvence. A novela se rozhodla jej škrtnout právě u oddlužení, kterým je podle loňského roku řešeno devadesát procent úpadků. Myslím, že zde není nutný další komentář.

Reaguje novela adekvátně na volání podnikatelů, aby zákon preferoval například reorganizaci před konkursem?
Reorganizaci musí preferovat především dlužníci sami. Dlužník musí přistoupit k řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku včas, v době, kdy u něj reorganizace jako sanační způsob řešení způsob řešení už i hrozícího úpadku může být úspěšná. Už dlouho říkám, že ekonomickou mrtvolu prostě nerozdýcháte. Reorganizace je především o vůli dlužníka řešit svou špatnou ekonomickou situaci, a o vůli věřitelů pomoci dlužníkovi postavit se znovu na nohy. To platí hlavně pro dlužníky, kteří jinak nesplňují ekonomické předpoklady dané insolvenčním zákonem a musí spoléhat především na podporu ze strany věřitelů. Zákon může pouze vytvořit pro tento proces prostor, vhodné mantinely. Stávající právní úprava, myslím, takový prostor vytváří. Už revizní novela snížila ekonomické předpoklady a otevřela tak reorganizaci většímu počtu dlužníků. Navrhovaná novela se reorganizace nedotkla. I já si myslím, že právní úprava v tomto směru změnu nevyžaduje. Volající podnikatelé si v této otázce musí „zamést před vlastním prahem“ a plně využívat možností, které jim zákon v tomto směru dává.

V připomínkách se rovněž vyjadřují obavy, že může docházet k neřešitelným situacím při určité protichůdnosti některých ustanovení či dvojznačnému výkladu. Kde může nastat tento problém?
Nejasností je v návrhu novely víc. Prověřování věřitele, pokud jde o jeho skutečného vlastníka, a dočasná dehonestace jeho pohledávky do kategorie podřízených pohledávek dle § 19 a 177. Určení věřiteli odvolaného správce do pozice odděleného správce pro přezkum pohledávky věřitele, který jej odvolal (§ 34). Podmínky pro podání věřitelského insolvenčního návrhu, které prakticky vylučují návrh podaný zaměstnancem dlužníka (§ 105), přestože tento návrh je stále podmínkou pro vyplacení dlužné mzdy ze strany úřadu práce. Naprosto nelogicky nastavené lhůty pro popření pohledávky věřitelem (§ 200). A celý nedotažený systém tzv. akreditovaných osob (§ 418a a násl.). A to nejsme na konci, ještě bych mohl pokračovat, včetně návrhu změn u zákona o insolvenčních správcích.

Je řešením problémů s oddlužovacími agenturami zřízení akreditovaných osob? Nezhorší novela přístup k oddlužení?
Obávám se, že máte pravdu. Navržený systém tzv. akreditovaných osob nic nevyřeší. Navržená úprava je velmi neurčitá a prakticky umožňuje komukoli schovat se za tzv. akreditovanou osobu, která musí mít pouze garanta – fyzickou osobu se složenou zkouškou. Skutečný výkon činnosti směrem k dlužníkům již není ničím limitován. Kdo za tohoto stavu zaručí, že se za tímto tzv. garantem neskryje celá dnešní oddlužovací agentura? Nepřiměřené odměny budou ukryty za jiné pohledávky, za směnky, a podobně. A to nemluvím o odměně, kterou novela akreditovaným osobám prakticky garantuje. V loňském roce v této zemi proběhlo asi dvacet tři tisíc oddlužení. Když odměna pro akreditovanou osobu bude jen pět tisíc korun, pak se bavíme o sto patnácti miliónech korun. Tento náklad ponese samozřejmě dlužník, a o to méně zaplatí věřitelům, a to hůře se bude dostávat ke splnění oddlužení.

V zákoně se rovněž počítá s účastí místně nepříslušného soudu. Co to může přinést?
Obávám se, že jen problémy. Rozhodování místně nepříslušného soudu znamená rozhodování místně nepříslušného soudce, a tedy soudce nezákonného. Nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci – to je právo garantované Ústavou. Navržený postup může přinést nezákonná rozhodnutí, vytvářet prostor pro zmatečnostní žaloby účastníků, kterým se nebude rozhodnutí nezákonného soudce líbit, žaloby k ESLP a náhrady škody vůči státu pro porušení ústavních principů. Navíc dává místně nepříslušnému soudci právo podaný insolvenční návrh také odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost a tím odebrat právo podat nový návrh na dobu půl roku. A to prosím bez možnosti autora návrhu se před soudem prvého stupně bránit. Novela dále dala místně nepříslušnému soudci právo jmenovat předběžného správce. Ale z jakého kolečka správců? Z kolečka správců u soudu místně nepříslušného. Opět důvod pro významné zpochybnění navrženého postupu.

Do jaké míry se osvědčilo zavedení tzv. rotačního  kolečka, a jak tuto situaci řeší novela?
Podle mého názoru se tento model příliš neosvědčil. Svou roli tady sehrálo nešťastné rozšíření provozoven. Ale i bez nich bych tento systém nepovažoval za úplně šťastný. Vím, že je to politicky neprůchodné řešení, ale podle mě by si správce měl vybírat insolvenční soudce. Pak bych byl ochoten připustit i větší přenesení činnosti soudu na správce. Mám-li jako soudce někomu svěřit své pravomoci a spoléhat na jeho úsudek, což navržená novela hlavně u oddlužení předpokládá, pak u někoho, koho si sám určím, a mohu tedy nést odpovědnost za jeho pochybení. Jak mám spoléhat na správce, na jehož výběr nemám jako soudce vůbec žádný vliv? Konečně, dnes mají věřitelé právo mou volbu jednoduše svými hlasy změnit a soudem určeného správce vyměnit. Je-li toto řešení skutečně politicky neprůchodné, pak hlasuji pro návrat k výběru osoby správce předsedou soudu.

Je podle Vás oprávněné požadovat po insolvenčním správci nutnou fyzickou přítomnost v provozovně u všech úkonů?
Vynucovaná účast správce v provozovně je pouze následek rozbujení provozoven a snahou tento stav rychle řešit. Nic víc. Insolvenční zákon již od počátku dává správci možnost pověřit své zaměstnance zastupováním prakticky neomezeně. A správce přitom nese odpovědnost za jejich činnost podle § 40 odst. 3). Tak proč by správce měl sedět na své pobočce osobně? Správce má mnoho povinností, které nemůže zastat ze svého sídla nebo provozovny. Správce se obligatorně osobně účastní soudních jednání, jedná se správci daně a dalšími orgány státní správy, koná prohlídky obydlí dlužníka, podle novely dokonce se současným pořízením obrazového záznamu, při konkursu řídí podnik dlužníka apod. Má správce tyto činnosti zanedbávat a prodlužovat tím insolvenční řízení – a jen proto, aby dostál povinnosti sedět ve své provozovně? Zpřísněte kontroly správců a jejich provozoven! Zvyšte tresty za zřízení fiktivních provozoven, zrušte kolečka a vraťte se k předchozímu způsobu určování správců! Použijte všechny nebo alespoň některý z těchto postupů a provozovny vymřou samy.

Dušan Šrámek