Dientsbier ostře proti Nejvyššímu soudu: Archivy StB a dalších složek musí být neomezeně přístupné

Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a koordinaci boje s korupcí Jiří Dienstbier Foto: Facebook

Pokud zkoumáme nějaký příběh z druhé světové války či komunismu, můžeme dnes svobodně využívat dostupných archivů bez jakýchkoliv zvláštních povolení osob, kterých se dokumenty týkají. Tomu už může být brzy konec.

Nejvyšší soud (NS) totiž podal v březnu letošního roku návrh na zrušení § 37 zákona č. 499/2004 Sb.  zákona o archivnictví a spisové službě, který nyní posuzuje Ústavní soud. Podle zjištění České justice navrhuje vládě ministr pro legislativu a lidská práva Jiří Dienstbier ostré stanovisko, v němž zpochybňuje i samotnou legitimaci NS se na Ústavní soud v této věci obrátit.
Podle § 37 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě jsou k nahlížení v archivech přístupné archiválie starší třiceti let a dále všechny zveřejněné archiválie. Do archiválie obsahující osobní údaje žijící osoby lze nahlížet jen tehdy, nevznesla-li tato osoba námitky. Předchozí písemný souhlas osoby se vyžaduje v případě, že archiválie obsahuje citlivé osobní údaje této osoby.

Nejvyšší soud se na Ústavní soud obrátil ve věci, v níž jde o dovolání fyzické osoby, která byla v minulosti pronásledovaná StB, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení zadostiučinění ve výši 300 tisíc korun za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, ke kterému mělo dojít v důsledku zpřístupnění citlivých osobních údajů obsažených ve spisu, který k osobě žalobce vedla bývalá StB, třetí osobě.
Nejvyšší soud má za to, že jím napadené ustanovení zákona o archivnictví a spisové službě, které má být při řešení v této věci použito, je v rozporu s Ústavou, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod („1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ – pozn. red.). Podle Nejvyššího soudu je také problém, že citlivé osobní údaje obsažené ve spisech o agentech a spolupracovnících StB, jsou zákonem chráněny ve vyšší míře než obdobné citlivé osobní údaje osob StB pronásledovaných.

Historik by nemohl zveřejnit bádání

Pokud by Ústavní soud článek zákona o archivnictví a spisové službě zrušil, v praxi by to znamenalo, že například historik by v archivech mohl pátrat, ale dané zjištění by si musel nechat pro sebe a nesměl by ho zveřejnit. Na materiály z Archivu bezpečnostních složek, mimořádných lidových soudů, Státního soudu, Národního soudu a společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy na území odstoupeném Říši i v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938 až 1945 a další, by potřeboval svolení dotyčného, kterého se dané materiály týkají.
Soudce zpravodaj Ústavního soudu Jiří Zemánek již informoval předsedu vlády Bohuslava Sobotku (ČSSD) o zahájení řízení o návrhu Nejvyššího soudu a vyzval vládu, aby se k řízení vyjádřila z pozice vedlejšího účastníka řízení. A vláda se má na návrh Jiřího Dienstbiera, který má Česká justice k dispozici, postavit ostře proti návrhu Nejvyššího soudu. „Vláda ve svém vyjádření zejména obhajuje ústavní konformitu účelu, resp. legitimitu cíle, napadené právní úpravy, tj. předkládá argumenty o nezbytnosti neomezeného přístupu veřejnosti k archiváliím vzniklým činností totalitních režimů. Vláda zároveň dovozuje, že napadeným ustanovením založené omezení práva jednotlivce na informační sebeurčení není nepřiměřené ve vazbě na sledovaný cíl. Vláda též vyslovuje pochybnost o aktivní legitimaci navrhovatele,“ píše se předkládací zprávě k návrhu stanoviska vlády pro Ústavní soud.


Jak totiž vyplývá z obsahu návrhu Nejvyššího soudu, je předmětem řízení žaloba fyzické osoby na přiznání finančního zadostiučinění. Je tedy nesporné, že v uvedeném případě jde o řízení, v němž rozsudkem dochází ke vzniku právního vztahu mezi účastníky. Dle judikatury Nejvyššího soudu (navrhovatele !) k otázce stanovení okamžiku rozhodujícího pro zjištění skutkového a právního stavu věci však platí, že ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu, je pro právní posouzení věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 652/2005 nebo  sp. zn. 28 Cdo 1607/2007). – ze stanoviska vlády pro Ústavní soud


Kromě výše zmíněné námitky je Dienstbierem navrhováno, aby vláda byla zásadně proti samotnému návrhu na zrušení článku zákona o archivnictví a spisové službě. Podle Dienstbiera totiž stačí na splnění účelu ochrany osobních údajů běžná aplikace zákona o ochraně osobních údajů. „Ustanovení § 37 odst. 11 zákona č. 499/2004 Sb. stanoví výjimky pro archiválie, na které se omezení přístupnosti nevztahuje. Účelem předmětného ustanovení je umožnit studovat bez omezení většinu archivních fondů vzniklých z činnosti bývalých bezpečnostních složek, soudů a prokuratur komunistického režimu a dozvědět se co nejvíce z praxe komunistického režimu při potlačování lidských i politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím represivních orgánů totalitního státu v období let 1948 až 1990, a dále i archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy v letech 1938 až 1945.,“ píše se v již zmíněném návrhu na vyjádření kabinetu.

Necenzurovaný přístup je nezbytný

Dienstbier zároveň poukazuje na to, že k úpravám legislativy týkající se nahlížení do archivů došlo po roce 1990 postupně. Úprava obsažená v § 37 odst. 11 zákona č. 499/2004 Sb. je podle vyjádření kabinetu odrazem snahy zákonodárce o vyrovnání se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století. Kupříkladu zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů přímo ve své preambuli zdůrazňuje „povinnost státu v maximální míře zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních složek totalitních a autoritativních režimů jako výraz svého přesvědčení, že žádné protiprávní konání totalitního či autoritativního režimu proti občanům nemůže být chráněné tajemstvím ani nesmí být zapomenuto“.
„Neomezené, resp. „necenzurované“ zpřístupnění historických pramenů a dalších svědectví o činnosti uvedených zločinných organizací vláda považuje za nezbytné nejen k objektivnímu popsání jejich zločinů, pojmenování organizátorů a vykonavatelů, ale i k následnému vzdělání občanů o těchto tématech a k upevňování demokratických tradic, rozvoji občanské společnosti a v neposlední řadě i k naplňování ideálu spravedlnosti,“ dodává Dienstbier v návrhu stanoviska vlády, adresovaném Ústavnímu soudu s tím, že doporučuje návrh Nejvyššího soudu odmítnout.

Eva Paseková