Luboš Smrčka: Najezený soudce je k trestancům smířlivější než hladový

Luboš Smrčka je soudním znalcem, původně je však biolog Foto: archiv

Soudcovské povolání bývá správně chápáno jako jedno z nejprestižnějších společenských povolání. Není divu, vždyť soudci rozhodují dnes a denně o osudech jiných lidí. A přesto jsou stejně jako jiné profese, často ovlivnitelní různými psychologickými faktory. „Jde o to, že toto povolání vykonávají stejní lidé, jakými jsme my všichni ostatní,“ vysvětluje daňový poradce a soudní znalec Luboš Smrčka z Vysoké školy ekonomické.

Nedávno jste napsal ve svém blogu, jak některé psychologické či jiné neprávní podněty ovlivňují nezávislost soudcovského rozhodování. Můžete to trochu přiblížit?
Když to řeknu hodně jednoduše, tak jsem tam popsal některé studie z mnoha, ve kterých badatelé – především behaviorálně zaměření – zkoumali určité situace a zjišťovali, nakolik mohou být soudci ovlivněni vnějšími věcmi, které v podstatě vůbec nesouvisejí s jejich předmětem rozhodování. Ale chtěl bych k tomu jednu věc poznamenat úplně na začátek jakékoliv jiné debaty. Totiž neberme to jako nějaký útok proti soudcům jako takovým a už vůbec ne nějak speciálně proti soudcům českým. Jde jenom o to, že toto povolání vykonávají stejní lidé, jakými jsme my všichni ostatní. Rodinní psychologové mají také problémy s komunikací ve vlastní rodině, také se rozvádějí, dětští psychologové zápasí doma usilovně s vlastními puberťáky, často s nedobrými výsledky. Konec konců se zkusme zamyslet nad příslovím „Kovářova kobyla chodí bosa“. Takže i naši předkové si zjevně byli vědomi toho, že být odborník ještě neznamená prokazovat odbornictví vždy a všude.

Dost šokující je ale například zjištění, že se rozhodování i o tak závažné věci, jakou je podmíněné propuštění na svobodu ovlivní například to, zda je soudce najezený, nebo hladový.
To je případ vzatý z jedné skvělé izraelské studie. Může to být opravdu šokující, ale zvláště, když očekáváme a priori něco více, než bychom měli. Manželka jednoho mého kamaráda je velmi příjemná dáma, jenom s ní není k vydržení ve chvíli, kdy je hladová. Takových lidí, na kterých je v závislosti na hladu vidět přímo změna chování, je mnoho. Tak kolik musí být těch, na nichž to sice vysloveně vidět není? Co se oné studie přímo týká, byla publikovaná v roce 2011 a probíhala asi dva roky předtím. Autoři jsou tři: Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso, prozkoumali 1112 případů, což je opravdu značné číslo. Jejich práce je volně k dispozici v angličtině ZDE. Základ výsledku je, že při rovnoměrném nápadu složitých a méně složitých případů v čase a při nemožnosti obhajoby i žaloby ovlivnit pořadí projednávání případů ve vzorku platilo, že v době po jídle a odpočinku se objevilo významně vyšší procento podmínečně propuštěných. Logicky naopak v úsecích dlouho po jídle a odpočinku rostl počet zamítnutých žádostí. Takže se ukázalo, že najedený soudce byl k trestancům smířlivější než soudce hladový.

Hrají v případné výši trestu či odškodnění roli například i subjektivní poměry oběti, případně specifikace jejích nároků?
Ono je to vlastně asi tak, že nějakou roli může hrát naprosto všechno. Jde spíše o to, jak to konkrétní člověk dokáže nebo nedokáže odfiltrovat, zda si to v klíčovém okamžiku dokáže uvědomit a provést vědomou korekci podvědomé reakce. Tyto výzkumu ukazují, že právě odfiltrování je problém. Co se toho odškodnění týká, určitě hrají roli i poměry oběti. Nicméně v tom by asi nebyl problém, protože majetkové poměry oběti jsou vlastně jednou z okolností, které by hrát roli snad i měly. Právo přece není uplatňováno ve vzduchoprázdnu. Ale je zde problém názorové kotvy. To, co zmiňujete, to je totiž skutečnost, že soudci rozhodují s tendencí opakovat dřívější rozsudky. A to pak může být opravdu problém. Pro zkoumání soudcovské nezávislosti či spíše závislosti udělal mnoho Andrew J. Wistrich, smírčí soudce v jednom z okrsků Kalifornie. Ve studii publikované v roce 2005 prokázal, že i když jsou si soudci vědomi nepřípustnosti některých důkazů nebo informací, vnímají je a nechávají jimi ovlivnit rozsudek. Klasickým případem je sexuální historie oběti znásilnění a zřejmě i proto tak často obhájci poukazují na případné dřívější excesy obětí ve snaze vytvořit spojení mezi minulostí a projednávaným případem. Soudce Wistrich spolu s dalšími (Guthrie, Rachlinski, & Wistrich, tato práce je také volně dostupná ZDE) publikoval v roce 2007 práci Blinking on the Bench: How Judges Decide Cases. To je studie klíčová pro prokázání existence a funkčnosti tak zvané „názorové kotvy“. V tomto případě byli soudci požádáni o řešení několika hypotetických případů, přičemž byli vystavováni různým vlivům. Například v některých byli informováni o požadavku žaloby na výši odškodnění a v jiných nikoliv. Tendence přimknutí se k „názorové kotvě“ pak byla prokázána matematickou analýzou.

V již zmíněném blogu se zamýšlíte i nad tím, že se soudci snaží o výrok, který by odpovídal již dřívějším rozsudkům. Není to ale i z hlediska jisté judikatury a předvídatelnosti pozitivní zjištění?
Význam předvídatelnosti je nesporný, nicméně tato a podobné studie nijak nezpochybňují judikáty jako princip. Představme si však tu studijní situaci přesně. Experimentálním přístupem bylo zřetelně demonstrováno, že když jsou dvěma skupinám soudců dány zcela identické informace o soudní při a jedna skupina se dozví, že případ byl v minulosti rozhodnut v prospěch jedné strany, soudci se ve svém vlastním rozhodnutí přiklánějí k tomuto výsledku. Druhá skupina soudců se dozví přesně opačné dřívější rozhodnutí a opět jej preferují. Podobné závěry ukazují, že v mysli soudce minulost vytvoří určitou kotvu a jemu se pak snáze hledají důvody, proč k danému rozhodnutí muselo dojít, místo aby se pokusil nahlédnout, jak lze věc interpretovat odlišně. Tedy platí, že precedenty jsou opravdu důležité pro právní jistotu. Problém nastává, pakliže jsou soudci nadměrně ukotveni dle minulého rozhodnutí kolegů, přičemž ona minulá rozhodnutí mohou trpět vážnými chybami.

Může rozhodování soudu ovlivnit i mediální zájem o danou kauzu, respektive mainstreamový názor na ni?
To je klasický případ a možná asi nejhorší z možných. Dejme stranou, že v této době se média stávají soudci sama o sobě. To bychom museli jít až k Marshallu McLuhanovi a začít mluvit o naší současné „globální vesnici“ a vlivu. Ale kdybychom se obrátili k behaviorálním studiím, i k tomu zde najdeme řadu závěrů. Englich, Mussweiler, & Strack v roce 2006 (studie je v plném znění přístupná ZDE) zjistili, že jsou soudci i státní zástupci při rozhodování o přiměřené výši trestu mnohdy ovlivněni z hlediska posuzování případu redundantními informacemi. Pokusné skupiny byly před rozhodnutím v rámci studie vystaveny telefonátům „novinářů“. První skupina byla dotázána, zda obžalovaný v daném hypotetickém případě dostane trest vyšší než jeden či nižší než rok. Druhá skupina byla konfrontována s otázkou, zda obžalovaný dostane více či méně než 3 roky. Samozřejmě můžeme výsledné zjištění, že první skupina by přidělovala mnohem nižší tresty než druhá, považovat za šokující.

Jaké další psychologické motivy mohou hrát v rozhodování v konkrétní věci u soudců roli?
Já to již říkal, v podstatě cokoliv – v tom je tato situace extrémně zrádná. Byl také uskutečněn experiment, kdy v rámci experimentu byly dvě skupiny soudců požádány o prostudování případu. Poté měli účastníci čas na rozmyšlenou, během kterého hrál každý jeden soudce v kostky. Nazvěme to prázdnou činností během přemýšlení, stejně mohl žvýkat tvrdý rohlík či čerstvý rohlík nebo poslouchat crash metal či naopak Mozarta. První skupině byly podstrčeny kostky upravené tak, že významně preferovaly číslice jedna a dvě. Druhá skupina dostala také upravené kostky preferující pětku a šestku. A nás už asi ani nepřekvapí, že první skupina se po uplynutí lhůty na rozmyšlenou klonila k nižšímu trestu než skupina druhá.

K aktuální situaci s přílivem tzv. uprchlíků se váže výzkum ohledně udělování azylu. Jak vypadá situace v této oblasti?
Ve svém textu jsem uváděl příklad amerických azylových soudců, kteří rozhodují o udělení či zamítnutí azylu. Studie (Chen, Moskowitz, & Shue, 2014) našli určité důkazy pro tvrzení, že soudci trpí „chybou hráče“. Ta práce totiž ukázala, že zejména méně zkušení soudci mají tendenci vytvářet si určitý „mentální účet“ o poměru jednotlivých svých rozhodnutí. Pakliže třeba třem žadatelům vyhoví, řeknou si, že už je na čase, aby to dalšímu zamítli. I přestože zrovna tento žadatel by na azyl měl nárok. A platí i opak, když mají sérii zamítnutí, roste šance, že to dalšímu žadateli udělí. Statistickou analýzou se pochopitelně musí odfiltrovat úroveň jednotlivých žadatelů, jinak by výsledky neříkaly nic jiného, než že existuje různá kvalita žádostí v průběhu času. Nicméně studií k „chybě hráče“ existuje více, ty závěry berme jako ověřené.

Do jaké míry si podle Vašeho názoru soudci uvědomují, že jsou determinováni i těmito mimoprávními faktory, a berou je ve svém rozhodování v potaz?
Asi každý člověk ví, že jeho rozhodování je ovlivněno řadou situačních, emočních a iracionálních faktorů a snaží se je v důležitých rozhodnutích potlačit. Nicméně také všichni trpíme pocitem nadprůměrnosti, vědomím, že naše rozhodnutí jsou správná a chybují spíše ostatní. Neexistuje-li zpětná vazba, ať již v rámci individuálního školení či intervence či analýzou velkých dat o rozhodování mnoha lidí, kde se může ukázat systematická chyba v úsudcích, lidé mohou chybovat setrvale a nebýt si toho vědomi. Vezměte si ilustrativní případ člověka, který nezná gramatiku. V psaném projevu chybuje, ale není si hrubek vědom právě proto, že nezná správné pravidlo. Bez znalosti pravidla si neuvědomuje, že chyby dělá a myslí si, že jeho text je skvostem. Tento tak zvaný Dunningův-Krugerův efekt – dělat chyby, nevědět o tom a myslet si, že jsem skvělý – se dá samozřejmě těžko vymýtit. Zvláště, pokud si lidé nejsou ochotni připustit, že chyby dělají a nejsou připraveni se dále vzdělávat.

Existují nějaké podobné průzkumy uskutečněné v České republice? A mají tuzemští soudci nějaká specifika v této problematice?
Pokud vím, v ČR žádné podobné studie neexistují a obecně pochybuji, že by existovala jakási specifika mezi soudci v jednotlivých zemích, pokud ty země jsou jinak srovnatelné z hlediska například ústavního pořádku. Čeští soudci samozřejmě absolvují řadu kurzů, procházejí psychologickými testy a podobně. Nejsou však připravováni na to, jak intenzivní vliv mohou mít různé behaviorální a psychologické předpojatosti, k jakým chybám mohou vést. Ekonom Petr Houdek a advokát Petr Koblovský na Vysoké škole ekonomické v Praze učili kurz Behaviorální právo a ekonomie, který se těmto tématům věnoval. Tam zkoušeli rozhodovací experimenty na studentech. Pokud je mi známo, tyto kurzy navštěvovali hojně i studenti právnické fakulty a ti byli upřímně šokováni, jak lehce jsou jejich rozhodnutí manipulovatelná psychologickými předpojatostmi – a to i ve velmi odborných právních věcech.

Co by bylo možné udělat pro zvýšení kvality rozhodování českých soudů?
Určitě je zde nemalý prostor pro systém dalšího vzdělávání soudců, já jenom poznamenám, že u většiny studií se ukazuje, že labilita rozhodování statisticky významným způsobem klesá v nepřímé úměře ke zkušenosti, čili platí, že čím je soudce zkušenější a má za sebou větší množství posouzených případů, tím je jeho labilita v rozhodování nižší, je schopen lepší kontroly svého úsudku. Ta labilita nemizí, ale je lépe ovládána. Toho lze dosáhnout věkem a délkou výkonu funkce, nebo znalostmi a studiem. Takže můžeme buď složit ruce do klína a čekat na zestárnutí soudcovské populace, nebo se obrátit na behaviorální vědce a zkusit s tím něco udělat. Já bych tedy byl pro druhou možnost.

Dušan Šrámek