Soudce Paul Springer: Azylové soudy v Německu situaci kapacitně nezvládají

Paul Springer (zcela vpravo) byl dříve soudcem Vrchního soudu v Hamu, největšího v SRN, kde se zabýval agendou škod způsobených advokáty Foto: wilnsdorf.de

V Německu se soudci na soudy rozdělují podle tzv. systému Pebbsy. Jde o systém výpočtu potřeby soudců dle nápadu. „Dnes je tedy systém takový, že soudce začíná svou zkušební dobu první rok na krajském soudu, pak jde rok na okresní soud a třetí rok může být převelen, kam je potřeba,“ vysvětluje v rozhovoru pro Českou justici předseda okresního soudu v německém Siegenu Paul Springer.

V české justici se nyní poměrně živě debatuje o tom, jak by se měli rozdělovat soudci do jednotlivých soudních krajů podle počtu nedodělků. Můžete popsat systém, který funguje v Německu?
Když se bavíme o Německu, tak musíte zohlednit, že mluvíme o patnácti spolkových zemích, která je každá jiná. Základní pravidla pro soudnictví, tedy spolkové zákony, ale platí pro všechny. Soudcem se stáváte jmenováním na zkoušku na tři roky. Teprve poté jste jmenování definitivně na doživotí.

Co přesně obnáší získat ono definitivní jmenování?
Běžně není problém do té definitivy projít. Pokud vás již jmenují soudcem na zkoušku tak se předpokládá, že ty schopnosti máte. Výběrové řízení probíhá tak, že musíte mít určitou známku, tzv. predikát, tedy dobré hodnocení. A tady se dostáváme k problému dnešní německé justice. Dříve bylo nemyslitelné, aby někdo, kdo neměl predikát, což je něco jako v Česku červený diplom, se ucházel o práci soudce. Dnes bohužel to povolání soudce není tak atraktivní. Velké právní firmy platí výrazně lépe, klidně dvojnásobek toho, co mají soudci a někdy i víc. Dnes se tedy predikát nevyžaduje, ale vyžadujeme nadprůměrnou známku. V našem regionu v Hammu se nyní nabralo 55 soudců, z toho mělo sedm predikát a z toho bylo pět žen. Tím, že soudce na začátku projde výběrovým řízením, tak po té zkušební době v naprosté většině případů soudce dostane to definitivní jmenování.

A když soudce neprojde a definitivu by nezískal?
Ono rozloučit se jen tak s tím soudcem ve zkušební době není jednoduché. Máme judikaturu ohledně pracovního poměru a ta říká, že pokud někomu nechcete dát definitivu, musíte mu to včas říci. A to tak včas, aby měl šanci se polepšit a dostačil požadovaným nárokům. Prvních šest měsíců zkušební doby jsou mladí soudci na krajském soudu. Když soudce obstojí a dostane potvrzení, že je průměrný nebo nadprůměrný, tak tím už to v podstatě „vyhrál“. A to dostane v podstatě každý.

Soudci ve zkušební době se tedy přesunují na soudech na základě systému, který se nazývá Pebbsy. Můžete popsat, jak to chodí v praxi?
Když jste na krajském soudu v té zkušební době, tak nejste členem toho příslušného soudu a můžete být kdykoliv odvelen k jinému soudu ze dne na den. Já osobně jsem ve zkušební době poznal 22 soudních oddělení. Má to své výhody i nevýhody. Soudci se rychle mění. Neprospívá to spisům, každý kdo tam přijde si vezme nejdříve jednodušší spisy a ty tlusté tam zůstávají. A když se s komplikovanějším spisem soudce seznámí, je odvelen pryč. Dnes je tedy systém takový, že soudce začíná svou zkušební dobu rok na krajském soudu, pak je rok na okresním soudu a třetí rok může být převelen, kam je potřeba. Ale je to spíše teorie, protože to už bývá zřejmé, kde bude jeho definitivní místo a tak ho nepošlete někam 100 kilometrů daleko. Některé soudy jsou tedy lépe a některé hůře personálně zásobované. Dneska si to rozděluje každý krajský soud pro sebe, což dobře funguje u velkých krajských soudů. U těch menších nemáte dostatek „dorostu“, který byste rozdělovala. No a logicky také většina mladých soudců chce do větších měst, takže tam jsou pak ty soudy zásobené lépe. Dnes tedy ten systém rozdělování soudců také přestává fungovat.

Dovedete si podobný model představit v České republice? Například soudy v Brně nebo v Ústí nad Labem dlouhodobě bojují s velkým počtem nedodělků a zatím není shoda na tom, jak by se to dalo řešit systémově.
V České republice je jediná možnost, jak to udělat. Musíte mít nějakou centrálu, která bude o přesunech rozhodovat. Jenže bude se mladým soudcům líbit, že je někdo bude takhle přesunovat? Budou ochotni jít soudit v podstatě kamkoliv? To centrální místo to navíc nemůže dělat tak, že by na soudce vyvíjel nátlak.

Jak se soudy v Německu potýkají s masivním nárůstem žádostí o azyl v posledních měsících?
To je teď opravdu žhavé téma. Je to problém. My teď máme v Porýní – Vestfálsku 500 tisíc utečenců a všichni žádají o azyl. Tuhle agendu zpracovávají specializované správní soudy. Takže i soudci musí být specializovaní vyloženě na tohle. A to azylové řízení je samozřejmě velmi dlouhá záležitost. Každý azylant má právo na individuální posouzení své žádosti. A to samozřejmě trvá, to nejde vyřídit za měsíc. Teď se Německo snaží to řešit tak, že určité země platí jako „jisté státy“. Tedy v podstatě zabezpečené státy a to znamená, že tam vše funguje a tím pádem tam nikoho systematicky nepronásledují. A to pro soudy znamená, že pokud pocházíte z takového státu, tak byste při žádosti o azyl musela dost složitě dokazovat, že vás někdo pronásleduje.

V České republice už vedení soudů žádá Ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s azylovými řízeními o personální posily. Předpokládám, že v Německu to bude mnohem naléhavější.
Kapacitně to soudy samozřejmě nezvládají, řešení zatím nevidím. Personální posilování probíhá, ale také se nemůžete stát soudcem co řeší azylová řízení ze dne na den, takže to není jednoduché.

Eva Paseková