František Púry: Nejvyšší soud zůstával v pasivitě, po příchodu Šámala se situace mění

František Púry Foto: NS

Výraznou slabinou v trestním zákoníku je podle nového předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu trvající absence Elektronického moniorovacího systému, tzv. náramků pro vězně. „Není to však slabina samotného trestního zákoníku ani soudců, kteří podle něj rozhodují, protože jde spíše o nemožnost jeho důsledné realizace v praxi vzhledem k prodlení Ministerstva spravedlnosti při zadávání příslušné zakázky a při výběru provozovatele elektronického monitorovacího systému,“ řekl František Púry v rozhovoru pro Českou justici.

V čem vidíte největší problémy v práci trestního kolegia Nejvyššího soudu a v čem naopak navážete na svého předchůdce a kolegu Stanislava Rizmana?
Ve funkci předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu jsem jen krátce, takže si netroufám konstatovat, že by mělo toto kolegium nějaké zásadní problémy a které z nich jsou největší. Nicméně situace trestního kolegia se zajisté jeví jinak jeho soudci a jinak jeho předsedovi. Já se zatím domnívám, že trestní kolegium Nejvyššího soudu funguje dobře a že nevyžaduje radikální změny. Ostatně můj předchůdce ve funkci Stanislav Rizman, kterému chci i touto cestou poděkovat za odvedenou práci, neskončil ve funkci předsedy trestního kolegia proto, že by ji snad nebyl schopen nadále vykonávat, ale rezignoval z vlastního rozhodnutí a s ohledem na blížící se skončení jeho funkčního období ze zákona. Mohu tedy navázat na jeho práci a necítím potřebu zbytečně zasahovat do celkem normálního chodu trestního kolegia.

Jaké jsou Vaše priority coby nového předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu?
Mou prioritou je minimálně udržet kvalitu a rychlost rozhodování senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu v našich hlavních agendách, tj. při rozhodování o dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona. Byl bych rovněž rád, kdyby se nadále dařilo přijímat stanoviska trestního kolegia k řešení některých složitých výkladových a aplikačních problémů, jak se postupně v praxi vyskytují. Zároveň považuji za důležité, aby se odborná i laická veřejnost více, lépe a rychleji dovídala o zásadních rozhodnutích a stanoviscích našeho kolegia a jeho senátů. No a v neposlední řadě je přede mnou úkol zahájit určitou personální obměnu trestního kolegia, protože do 5 a 1/2 roku skončí jen z věkových důvodů mandát 8 stávajícím soudcům, což je asi 1/3 členů trestního kolegia. Proto v součinnosti s panem předsedou Nejvyššího soudu musíme vytipovat vhodné kandidáty na nové soudce trestního kolegia a postupně zajistit jejich dočasné přidělení (tzv. stáž) k Nejvyššímu soudu.

Členem trestního kolegia je právě i předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Jak si představujete vzájemnou spolupráci?
Předpokládám, že tomu bude tak, jak to probíhalo dosud. Pan předseda Nejvyššího soudu se zúčastňuje některých důležitých aktivit trestního kolegia, jakými jsou zejména zasedání trestního kolegia, na nichž se schvalují návrhy stanovisek a jiných rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a zasedání evidenčního senátu, který takové návrhy projednává a předkládá. Navíc je pan předseda Nejvyššího soudu nadále předsedou velkého senátu trestního kolegia, který rovněž přijímá určitá zásadní rozhodnutí v zájmu sjednocení a usměrnění judikatury Nejvyššího soudu. Pokud jde o řídící činnost, vycházím z vyjádření pana předsedy, že bude-li trestní kolegium fungovat tak, jak má, nehodlá do jeho řízení nijak zasahovat ani mne v tomto směru ovlivňovat. Samozřejmě předpokládám naše pravidelné setkávání při různých příležitostech, vzájemnou výměnu názorů a diskusi o problémech. I když se s panem předsedou známe dlouhá léta a spolupracovali jsme při rozhodovací činnosti ve stejném senátě i při publikační činnosti, v řídících funkcích se setkáváme poprvé, takže si budeme postupně ujasňovat vzájemnou součinnost a její podobu.

Pavel Šámal podle mnoha svědectví soudců z Nejvyššího soudu autoritativně prosazoval ještě jako soudce, jaké rozsudky budou v tzv. Zelené sbírce. Jste připraven na případné spory?
Nemyslím, že by snad profesor Šámal jako soudce něco „autoritativně prosazoval“, takto bych to nevyjádřil. Je ovšem nesporné, že vždy vystupoval velmi aktivně na zasedáních trestního kolegia, kde se rozhodovalo o schválení jednotlivých rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na jednáních evidenčního senátu. O totéž jsem se ostatně snažil i já. U profesor Šámala pak byla jeho aktivita odůvodněna jeho nepochybně vysokou odbornou erudicí i tím, že se výrazně podílel na legislativních pracích týkajících se některých právních předpisů, jejichž výklad byl řešen v návrzích rozhodnutí (trestní zákoník, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, novely trestního řádu atd.). Proto se snažil přesvědčit kolegy o správnosti či nesprávnosti určitého právního názoru. Je pravdou, že můj právní názor na řešení některých otázek se lišil, a tím jsme se někdy dostali do sporu, ale to považuji za normální součást konstruktivní diskuse nad mnohdy složitými právními problémy. Případné spory v názoru na určité odborné otázky tedy nepovažuji za překážku, abychom mohli nadále spolupracovat na tom, v čem se v zásadě shodujeme, a tím je zájem na dalším pozitivním vývoji Nejvyššího soudu a potřeba zvýšit jeho prestiž u odborné i laické veřejnosti.

Na federální Nejvyšší soud Vás přivedl Otakar Motejl, jste tedy soudcem Nejvyššího soudu od jeho počátků a můžete tak zhodnotit jeho jednotlivé etapy. Kde vidíte základní zlomy v historii Nejvyššího soudu?
Ano, jsem soudcem Nejvyššího soudu od jeho počátku, kdy se jako jediný centrální orgán veřejné moci nově vzniklé České republiky transformoval z bývalého federálního Nejvyššího soudu. Už to bych ze svého hlediska považoval za určitý zlom, protože z původní federální zcela nezávislé a „nadrezortní“ instituce byl nově zřízený Nejvyšší soud začleněn do rezortu Ministerstva spravedlnosti, v němž je dosud, což nepovažuji za správné. Dalším zlomem v historii Nejvyššího soudu byl rok 1994, kdy došlo z podnětu usnesení pléna Nejvyššího soudu k posílení pravomocí Nejvyššího soudu, protože převzal rozhodování o všech dovoláních v civilních věcech a o všech stížnostech pro porušení zákona v trestních věcech, aby mohl plnit svou ústavní funkci a sjednocovat judikaturu na podkladě rozhodnutí o uvedených mimořádných opravných prostředcích. Z hlediska činnosti trestního kolegia pokládám za klíčový rok 2002, kdy nabyla účinnosti tzv. velká novela trestního řádu, kterou byl do trestního řízení zaveden nový mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, přičemž rozhodování o dovoláních se stalo nejpočetnější agendou v činnosti senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu a základem pro tvorbu jeho judikatury. V tomtéž roce začali i u trestního kolegia působit asistenti a posléze došlo k jeho poslednímu výraznějšímu personálnímu posílení novými soudci. Za další zlomový moment pro trestní kolegium lze považovat nabytí účinnosti nového trestního zákoníku v roce 2010. Ale to všechno jsou poměrně subjektivně vnímané události. Historie Nejvyššího soudu pak byla nepochybně ovlivněna i osobami, které stály v jeho čele jako předsedové. Od počátku do roku 1998 to byl Otakar Motejl, poté do roku 2002 zde byla Eliška Wagnerová, po ní až do začátku roku 2015 byla předsedkyní Iva Brožová a poté nastoupil v lednu 2015 do této funkce nynější předseda Pavel Šámal. Za zlomové okamžiky v historii Nejvyššího soudu by tedy bylo možné považovat i nástup a působení každého z nich, to je ovšem už na delší úvahu.

Z právní odborné veřejnosti zaznívá názor, že Nejvyšší soud ztratil v posledním období svojí autoritu a stojí jaksi v ústraní Nejvyššího správního soudu a především soudu Ústavního. Čím to podle vás je?
Jde o otázku spíše pro nového předsedu Nejvyššího soudu, který se nad odpovědí na ni jako hlavní představitel Nejvyššího soudu nepochybně zamýšlí a určitě se snaží tuto situaci změnit. Podle mého mínění mohou být názory o ztrátě autority Nejvyššího soudu vyvolány mnoha příčinami, které by bylo třeba blíže analyzovat. Já se domnívám, že na rozdíl od vámi zmíněných institucí se až do nedávné minulosti nedařilo Nejvyššímu soudu dostatečně seznamovat odbornou a zejména laickou veřejnost s jeho rozhodovací činností a s jejím dopadem do života lidí. Nejvyšší soud zůstával bohužel v určité pasivitě a patrně byl zmíněný stav i výsledkem toho, že bývalá paní předsedkyně Nejvyššího soudu neměla takovou autoritu ve vztahu k soudcům tohoto soudu ani u odborné veřejnosti, jaká je potřebná k výkonu funkce předsedy soudu, který je vrcholem obecné justice. Ale nechci se v tomto směru pouštět do nějakých spekulací, pro mne je rozhodující, že po nástupu profesora Šámala do funkce předsedy Nejvyššího soudu se situace začíná měnit a já bych mu rád pomohl v jeho úsilí o zvýšení autority Nejvyššího soudu.

Trestní legislativa prošla v nedávné minulosti výraznou změnou, vstoupil v platnost nový trestní zákoník. Vidíte ze své praxe už jeho slabiny?
Nevím, jestli je už možné mluvit o slabinách nového trestního zákoníku, protože ten je založen na značné kontinuitě s dřívějším, mnohokrát novelizovaným trestním zákonem a zatím neplatí tak dlouho. Trestní zákoník sice přinesl určité zásadnější změny, které se postupně začaly projevovat v praxi orgánů činných v trestním řízení, ale snad mohu konstatovat, že i v judikatuře trestního kolegia Nejvyššího soudu se nám daří reagovat na všechny sporné právní otázky, které život přináší. Navíc je třeba vzít v úvahu, že poté, co trestní zákoník v roce 2010 nabyl účinnosti, byl již 15x novelizován a nějaká další novela ještě nepochybně přijde. Některé z těchto novel pak lze považovat za takové, že odstraňují i dílčí nedostatky trestního zákoníku, ovšem nejde o nic zásadního. Pokud bych měl přece jen zmínit jednu výraznější slabinu, tak jde o zatím nefungující elektronický monitorovací systém (tzv. náramky), protože to, že nebyl zaveden hned po nabytí účinnosti trestního zákoníku, dosud brání širšímu využívání zejména trestu domácího vězení, ale i dalších alternativních opatření, například náhrady za vazbu. Není to však slabina samotného trestního zákoníku ani soudců, kteří podle něj rozhodují, protože jde spíše o nemožnost jeho důsledné realizace v praxi vzhledem k prodlení Ministerstva spravedlnosti při zadávání příslušné zakázky a při výběru provozovatele Elektronického monitorovacího systému.

Jak pohlížíte na zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a aktuální snahy o jeho zpřísnění?
Přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim bylo nezbytné k tomu, aby Česká republika splnila své závazky vyplývající z celé řady mezinárodních smluv i z práva Evropské unie. Bylo by možné zmínit i další důvody, které k tomu vedly (nutnost mezinárodní justiční spolupráce, stav správního trestání právnických osob u nás atd.), ale já vidím v tomto zákoně především důležitý nástroj k prevenci kriminality, nikoli prostředek k nějakému masovému stíhání a trestání právnických osob. Ostatně, jak je mi známo, mnohé seriózní právnické osoby, zejména velké obchodní společnosti, inspirovalo přijetí tohoto zákona k tomu, aby odpovídajícím způsobem podrobně upravily své vnitřní poměry a činnost včetně různých kontrolních mechanizmů, rozhodovacích procesů, vyhodnocování rizik a dalších otázek tak, aby předcházely trestné činnosti a jejím důsledkům (jde o tzv. compliance programy). Pokud jde o zpřísnění trestního postihu právnických osob, to má spočívat především v rozšíření okruhu trestných činů, jejichž pachatelem může být právnická osoba. Na jedné straně s tím lze souhlasit, protože v dosavadním výčtu chybí některé trestné činy, které by typicky mohla spáchat i právnická osoba, např. zpronevěra, porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, způsobení úpadku nebo porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Na druhé straně navrhované řešení, že právnická osoba by mohla být pachatelem jakéhokoli trestného činu s výjimkou některých výslovně vyjmenovaných, se mi jeví jako příliš široké a považuji ho za zbytečné přepínání trestní represe.

Jak coby špičkový odborník na trestní právo hodnotíte, že sice máme nové trestní právo hmotné, ale nové právo procesní, trestní řád, je v nedohlednu?
Já bych si sice přál, aby byla provedena rekodifikace trestního práva hmotného i procesního v České republice najednou, ale jsem v tomto směru realistou a vím, že by takový postup byl velmi obtížný, nemusel by splnit všechna očekávání a mohlo by dojít ke zbytečným kompromisům či různým nedůslednostem a průtahům. Ostatně ani samotný trestní zákoník nebyl schválen napoprvé, nakonec byl přijat až v dalším volebním období Poslanecké sněmovny a teprve dodatečně po něm byl schválen i zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Proto důkladné projednání a posouzení společně obou tak obsáhlých a významných kodexů, jakými jsou trestní zákoník a trestní řád, by bylo velmi nelehkým a časově náročným úkolem, jehož splnění by mohlo ještě více oddalovat možnost jejich současného přijetí. Vždyť i nyní sledujeme, jak obtížně vzniká konkrétní podoba jen samotného nového trestního řádu a kolik úsilí si to ještě vyžádá, než bude k dispozici nějaký ucelený návrh tzv. paragrafového znění trestního řádu. Navíc, například na Slovensku, byl v roce 2005 přijat zároveň nový trestní zákon i nový trestní řád, ale i přesto nelze říci, že to samo o sobě zaručilo jejich stabilitu a vyhovující právní rámec pro trestní právo hmotné i procesní. Slovenský trestní zákon byl totiž za těch 10 let již 27x novelizován, podobně slovenský trestní řád doznal zatím celkem asi 36 změn.

V odborné veřejnosti budí rozpaky snaha některých státních zástupců prosadit nový zákon o státním zastupitelství před novým trestním řádem. Považujete takový postup za rozumný?
Nepovažuji tento postup za rozumný. Ostatně návrh nového zákona o státním zastupitelství se mi nelíbí i z jiných důvodů, jež jsou obsaženy i v oficiálním stanovisku Nejvyššího soudu k němu, které bylo učiněno v rámci připomínkového řízení k tomuto návrhu.

Jak jste přijal nabídku stát se předsedou kolegia Nejvyššího soudu, rozmýšlel jste se?
Nabídkou jsem se cítil poctěn, zejména když podle sdělení pana předsedy Nejvyššího soudu vyjadřovala nejen jeho rozhodnutí, ale rovněž názor značné části mých kolegů, s nimiž mluvil o vhodných kandidátech na funkci předsedy trestního kolegia. Nemám rád rčení o nabídkách, které se neodmítají, proto jsem samozřejmě pečlivě zvažoval její přijetí a intenzivně přemýšlel o tom, zda mám nabízenou funkci přijmout či nikoli. Mluvil jsem o ní i s rodinou a s některými kolegy, jejichž názoru si zvlášť vážím. Nakonec jsem souhlasil, protože se poněkud neskromně domnívám, že bych mohl být pro Nejvyšší soud a jeho trestní kolegium ještě prospěšný i v jiné funkci, než jak tomu bylo v dosavadních 22 letech, a že nelze ignorovat projevenou důvěru pana předsedy Nejvyššího soudu a dalších kolegů.

Eva Paseková