Projev Josefa Baxy na Výročním sněmu Soudcovské unie

Předseda NSS Josef Baxa při projevu na sněmu Soudcovské unie Foto: Eva Paseková

Česká justice přináší projev předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy z víkendového sněmu Soudcovské unie.

Paní prezidentko, kolegyně a kolegové, vážení hosté,

Dostalo se mi cti vystoupit na Vašem jubilejním výročním shromáždění. Velmi si toho vážím a děkuji za to. Vystupuji zde v posledních letech takřka pravidelně. V programové části hostů mezi dalšími představiteli. Vždy s určitými rozpaky, zda posluchači očekávají nějak zásadní názory nebo obvyklé zdravice ústící do přání zdaru jednání, prostě vystoupení těch pověstných cvičených opic. Nepatřím k těm, kdo své projevy cizeluje týdny předem a organizátorům zasílá jejich písemné znění s dostatečným předstihem a s překladem do nejméně dvou dalších světových jazyků. Přemýšlím spíše do poslední chvíle, co říci. Připomenu si, co jsem pronesl loni, předloni, před pěti nebo deseti lety. Poctivě si přitom ověřím, jestli jsem konzistentní ve svých názorech, postojích a hodnotách. Jestli jen nerecykluji vlastní nebo cizí myšlenky, jestli nepodléhám nahodilým nápadům, k nimž už se příště nepřihlásím, módním názorům, které odezírám z tváří posluchačů či které rezonují ve veřejném mínění, nebo které pronáším, jen abych zaujal něčí pozornost či získal něčí přízeň. Jestli se samoúčelně nepodbízím, nepronáším populistické projevy s odlišným obsahem podle momentálně složeného publika. Hodnocení toho všeho ponechávám na jiných.

Nicméně při včerejším retrospektivním čtení mě přepadla jistá únava a skepse. Vždyť je to pořád dokola. Už 25 let. Co jsme za tu dobu vlastně dosáhli? Co jsme naopak ztratili a znovu dosud nenabyli? Jaké šrámy jsme utrpěli, jaké debakly zaznamenali? Co jsme dokázali přinést společnosti a co jsme jí stále dlužni? Kam jsme kromě vlastní soudcovské práce napjali a vynaložili největší energii? Byla to obrana nezávislosti, zvyšování efektivity a kvality soudního systému, kultivace osobnosti každého soudce, snaha o získání společenské důvěry nebo něco jiného?

Nedávno nám ministr spravedlnosti vzkázal, abychom si uvědomili, že justice tu není sama o sobě nebo pro sebe, ale pro lidi. Vzkázal jsem mu, že nám to nemusí vzkazovat ani on, ani žádný jiný politik, že to, co nám vzkazuje, jednak platí pro všechny veřejné činitele, ale zejména, že justice to sama dobře ví. S lidmi se totiž (na rozdíl od politiků) každodenně setkává při řešení jejich sporů. Přesto jsem si uvědomil, že od této vědomosti ke skutečnému naplnění vyslovené myšlenky vede ještě dlouhá cesta. Nechci tu populisticky tvrdit, že to není tak špatné, že ostatní jsou na tom ještě hůře. Nebudu citovat žádné žebříčky s prostředním umístěním české justice jako důkaz, že nejsme o nic méně úžasní, než ti druzí.

Jsem přesvědčen, že i za současných poměrů, kdy správa soudnictví je stále výlučně v rukou exekutivy s potenciálem a bohužel i praktickými případy nepřípustného zasahování do jejího chodu, nesmíme sklouznout k někdy laciným a zástupným argumentům, že dokud to nebude jinak, nemůže být jiná ani justice. Může být, a jestliže může, tak by být měla.

Opakovaně jsem říkal a nepřestanu s tím, že dosavadní model správy soudnictví se vyčerpal, je neopravitelný a musí být nahrazen jiným. Tuto tezi dokládají další a další příklady nedostatečnosti, nekompetentnosti a bezradnosti projevující se tu v dlouhodobé nečinnosti, tu v překotné činnosti doprovázené sebevědomým předkládáním různých nápadů, pseudoreforem, izolovaných kroků bez domyšlení souvislostí a dopadů. Bez potřebné předchozí komunikace a následné věcné diskuse nejen o příznacích existujících problémů, ale především o jejích příčinách a způsobech řešení.

Je obecně známo, že základní příčinou nedostatečnosti soudní správy v tzv. ministerském modelu je vedle nekompetentnosti nedostatek kontinuity. Posledním ministrem spravedlnosti, který byl spolu s vládou v celém volebním cyklu a funkčním období, byl v letech 1992-1996 Jiří Novák. Před dvaceti lety. Je to objektivní fakt, ani ne dvouletá životnost jednotlivých ministrů a jejich aparátů nemůže nikdy ani přinést a provést reformy, ani zajistit stabilitu. Chybí kompetentnost, kontinuita, institucionální historická paměť, jakožto předpoklady pro hledání a prosazování dlouhodobých koncepčních řešení.

Proto jsme nabízeli a stále budeme nabízet svou kompetentnost, kontinuitu a paměť jako vklad justice do společné správy soudnictví. Jako podíl na odpovědnosti za fungování soudního systému.

Před rokem to vypadalo nadějněji. S pověřením od bývalé ministryně spravedlnosti jsme sestavili na NSS štíhlý tvůrčí tým, pustili jsme se do práce a učinili řadu konkrétních kroků. Některé z nich jste mohli zaznamenat na svých soudech. Vzpomenu jen na ohlas dotazníkové akce. Téměř 500 odpovědí přineslo reprezentativní přehled názorů jednotlivých soudců, soudcovských rad i soudních funkcionářů a bohatý zdroj poznání. Díky za to.

Než jsme mohli pokračovat, došlo ke změně na postu ministra spravedlnosti a ukázkovému projevu diskontinuity. Stejná vláda, stejný politický cyklus, stejná koaliční smlouva, stejný politický program hnutí, které obsadilo před tím i nyní ministerstvo spravedlnosti. Přesto zásadní názorový obrat. Namísto dílčí bilance učiněné práce, intenzivní diskuse nad rodící se koncepcí jiného modelu správy opět musíme čelit „tradičním“ pokusům o zpřísnění kárné odpovědnosti soudců, opětovné snaze o přesun masy účastnických sporů od Českého telekomunikačního úřadu na soudy. Namísto akcelerace přípravy nových procesních kodexů bez hodnověrného vysvětlení jejich totální utlumení.

A práce na Nejvyšší radě soudnictví? Obrátil jsem se na počátku března na nového ministra s podrobným dopisem obsahujícím popis dosavadního i dalšího zamýšleného postupu v naději kontinuity. Dostalo se mi po urgencích s dvouměsíčním odstupem odpovědi označující naši dosavadní práci jako „nikým nekoordinované soukromé aktivity vedoucí k neúčelnému využívání pracovní doby a vynakládání prostředků…“. Není divu, že práce ustaly a nepokračují. Mohou být ale kdykoliv obnoveny. Máme k dispozici značné množství potřebných podkladů, analýz, rešerší a komparací, odezvy z justice, promyšlenou metodu postupu, zapojování dalších osob a institucí do procesu tvorby. Myslím, že dojít k prvnímu hmatatelnému výsledku by nemuselo trvat roky.

Ale impuls k pokračování musí zřejmě přijít odjinud. Zvenčí, z justice, třeba i ze Soudcovské unie, která v podstatě jako jediná nese tuto ideu po celou dobu své existence. Nejen impuls, nýbrž i konkrétní iniciativy. Opakovaně jsem v poslední době zaznamenal i soudcovské názory, že nový model správy tvoří úzká skupina nejvyšších soudních funkcionářů za zavřenými dveřmi svých pracoven, v kavárnách, v parlamentu, na výjezdních zasedáních a bůh ví, kde ještě jinde… Samozřejmě, k obrazu svému. Mrzí mě to. Nejenže tomu tak není. Práce na vznikajícím díle nemá nikdo autorsky chráněnou. Kritici, a nejen oni, kdokoliv může přispět k diskusi o podobě nového modelu správy soudnictví, včetně názoru, že je zbytečné odlišný model vytvářet.

Skončím tím, co jsem v podobě otázek načal.

Nespoléhejme na to, že všechny problémy, které justice má, za nás někdo vyřeší. Tak, jak to neumí ministerstvo, i když někdy bere do ruky rákosku, tak ani Nejvyšší rada soudnictví nebude mít podobný nebo jiný kouzelný proutek.

Je odpovědností každého soudce, aby se stále zamýšlel, jak může přispět k lepšímu fungování svého soudního oddělení, celého soudu i soudního systému. Jestli dělá pro věc spravedlnosti všechno, co může.

Prací na svém osobním rozvoji, podílem na kultivaci svého okolí, příkladným chováním a vystupováním i v osobním a veřejném životě, nejen vlastním dodržováním, ale i aktivním prosazováním etického obsahu výkonu soudcovské funkce.

Kritickým vystupováním tam, kde tomu dosud tak není. Nezavíráním očí před nešvary a nedostatky.

Hledáním nových řešení a angažovaností proti lhostejnosti, pasivitě a nezájmu.

Přijetím odpovědnosti v rozsahu, který překročí hranu vlastního pracovního stolu.

Nastolením náročné atmosféry na svém pracovišti, věcné, byť někdy kritické diskuse, otevřenosti vůči veřejnosti, srozumitelností a přesvědčivostí soudních rozhodnutí, která vydává.

Osvojením si myšlenky vnitřní mobility sloužící ke vzdělávání, dalšímu poznávání a zvyšování efektivity.

Překonáváním dosavadních stereotypních představ o rigiditě soudního uspořádání, nutné specializaci, nedotknutelnosti jednou nabyté pozice bez potřeby jejího obhajování.

Uvědoměním si generačního rozvrstvení soudcovského sboru, faktu, že soudce se v průběhu výkonu funkce i života stále vyvíjí, proměňuje lidsky i odborně.

Využitím erudice a zbývajícího elánu bývalých kolegů emeritních soudců, kteří zpravidla po celoživotní dráze ze systému vystoupili, ale mají čas, chuť a ochotu podělit se o své znalosti a zkušenosti s mladšími kolegy.

To vše a ještě mnohem víc by se mělo stát důležitou justiční „agendou“ každého z nás. Nebudeme-li sami jednotlivě usilovat o naplnění těchto myšlenek, nepřesvědčíme zřejmě společnost, že podíl na správě soudnictví bychom měli mít a že to zvládneme. Nezvládneme-li to sami, nedokáže to za nás žádný jiný orgán, ať by měl v ruce onen proutek či rákosku.

Překonejme tedy občas se vtírající únavu a skepsi i pocity, že všechno už tu bylo a nic tu není, a trpělivě a houževnatě pokračujme v naplňování vytčených cílů. Soudcovská unie bude v tomto procesu hrát i nadále důležitou roli. Je k tomu vybavena, má moudré a kompetentní vedení s nebývalou autoritou nejen v justici, má aktivní členy. Přeji tedy do dalších let Soudcovské unii, hodně sil, energie a vytrvalosti.

Děkuji za pozornost.

České Budějovice, 16. října 2015, Josef Baxa