Právní stát má lidi i firmy za emancipované jednotlivce, kteří se o svá práva zasazují sami bez ochranitelské ruky otcovského státu. Soud ale musí použít zdravý rozum a řízení musí odpovídat parametrům spravedlnosti bez ohledu na okolnosti, zopakoval Ústavní soud. Výklad práva nesmí pominout jeho účel. Šlo o věc, kdy soudy ve stejném případě se stejným skutkem odsoudily dva údajné pachatele jinak proto, že jeden se špatně hájil.

V nálezu Ústavního soudu, který Soud vyhlásil minulý týden, šlo o případ potrestání údajné klamavé reklamy, za kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pokutu ve výši 300 tisíc korun. V následujícím sporu o tutéž reklamu pak Nejvyšší správní soud v řízení se zadavatelem reklamy firmou T-mobile uvedl, že reklama nenaplňuje znaky klamavé praktiky, zatímco žaloba zpracovatele reklamy firmy Lion Communications proti pokutě byla dvěma soudy zamítnuta.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu, firma T-Mobile před soudem z pozice zadavatele díla prokazovala, že nejde o klamavou reklamu. Zpracovatel tohoto díla firma Lion Communications však prokazovala, že zadaný obsah nemohla z hlediska obchodu nikterak posoudit, a to ani při nejlepší vůli. Navíc firma ani nebyla zpracovatelem Radou napadené části reklamy – písemného oznámení. Tuto druhou žalobu však Městský soud a poté i Nejvyšší správní soud zamítly. Důvod? Lidsky řečeno špatně formulovaná žaloba.

Podle stěžovatele před Ústavním soudem došlo k naprosto absurdní situaci: „Dle stěžovatele tak jde o absurdní situaci podobné té, jako by jeden ze spolupachatelů byl osvobozen z důvodu, že k žádnému zločinu vůbec nedošlo, zatímco druhý by byl potrestán, protože se nesprávně hájil jen tím, že u zločinu nebyl,“ uvádí se v nálezu.

Nejvyšší správní soud potvrdil pokutu za nezávadnou reklamu

Podle obsahu nálezu Nejvyšš správní soud nerespektoval ani vlastní rozhodnutí ve věci s T-Mobilem, kdy potvrdil pokutu za reklamu, o které sám rozhodl, že nekalou praktikou není. Tím se dopustil porušení práva na spravedlivý proces. „Nejvyšší správní soud při rozhodování nerespektoval závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014 a zamítl stěžovatelovu kasační stížnost s odůvodněním, že se stěžovatel v předchozím řízení nebránil tím ,správným´argumentem, že reklama není nekalou obchodní praktikou, ale bránil se jen tím, že jako zpracovatel nemohl obchodní nabídku v reklamě posoudit,“ uvádí se v nálezu.

Stěžovatel tak byl pokutován za spáchání nekalé obchodní praktiky reklamou, o které ovšem předtím stejný soud pravomocně rozhodl, že nekalou obchodní praktikou vůbec není. Ačkoli se tedy jedná o shodný jediný skutek, shodnou jedinou reklamu, tak o ní Nejvyšší správní soud nejprve rozhodl, že zákon neporušuje, nicméně vzápětí potvrdil pokutu za toto porušení zákona udělenou, napsal do repliky stěžovatel.

Mohlo by vás zajímat

Nechť každý střeží svá práva

Soud si nemůže a ani nesmí domýšlet, co chce žalující prostřednictvím žaloby říci uvedly vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. V této chvíli došlo na římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy že „Právo patří bdělým, nechť každý střeží svá práva“. To podle obou soudů stěžovatel neučinil: „Bylo na něm, aby alespoň v základních rysech formuloval v žalobních námitkách, z jakých důvodů shledává rozhodnutí o uložení pokuty nezákonným a tak zcela jasně vymezil rámec, ve kterém se pak soud pohyboval v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí. Nadto vedlejší účastnice upozornila, že v dané věci byl stěžovatel již v řízení o žalobě zastoupen advokátem (v podstatě nad rámec zákona), a nejednalo se tedy o žalobu sepsanou laikem, jehož by mohla omlouvat nedostatečná znalost práva,“ uvádí se v nálezu.

Nejvyšší správní soud dokonce ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Poté navrhl celou stížnost zamítnout, vyplývá z nálezu.

Při výkladu aplikace předpisů nelze pominout jejich účel

S takovým výkladem aplikace právních předpisů vyslovil Ústavní soud tvrdý nesouhlas:

„Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.“ V této souvislosti odkázal na své dřívější nálezy, například na I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006.

Jasně se vyjádřil i k těm, kteří mají střežit svá vlastní práva: „Pokud pak vedlejší účastnice připomíná zásadu ,bdělým náležejí práva´, musí Ústavní soud konstatovat, že jakkoliv jde nesporně o ustálenou zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu, tak její aplikace nemůže být samoúčelná a ve svém jádru rozporná s principy spravedlnosti,“ uvedl v nálezu Soud.

Protože Nejvyšší správní soud nikterak nepoužil svůj vlastní rozsudek ve stejné věci a podle Ústavního soudu se jeho použití „v podstatě zcela vyhnul“, dopustil se porušení principů předvídatelnosti a jednoty rozhodovací činnosti soudů a zásady rovnosti účastníků řízení, vzkázal Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu.

 Ani právní zásady nemohou být užity bez zřetele ke všem okolnostem

Ústavní soud opakovaně vyzdvihl ve vztahu k psanému právu, že právní normy je třeba vykládat tak, aby plnily svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému v tom smyslu, aby obstálo před měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti. Uvedené se vztahuje rovněž k právním zásadám, na nichž je český právní řád vystavěn, neboť ani ty nemohou být aplikovány bez zřetele ke všem okolnostem projednávané věci, kdy rozhodující orgány musí mít především v patrnosti, aby výsledek jejich řízení odpovídal parametrům spravedlnosti, upozornil na sedmi stránkách nálezu Ústavní soud.

Předmětným nálezem Ústavní soud rozhodnutí zrušil a nařídil Městskému soudu v Praze, aby věc pokutované firmy na klamavou reklamu znovu posoudil a vypořádal se při tom s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které říká, že uvedená reklama klamavá není.

Irena Válová