Místopředsedkyně KS v Praze Martina Kasíková: Ekonomická krize se na soudech projevila v exekučním a v insolvenčním řízení

Místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková Foto:jacz.cz

Současným největším problémem exekucí jsou neustálé novelizace s nejasnými přechodnými ustanoveními. Ani exekuční soudci, exekutoři či specializovaní advokáti se nejsou schopni zorientovat v tom, jaká úprava má být na konkrétní případ použita, říká v rozhovoru pro Českou justici místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková. „Bylo to hektické, ale exekuční soudci i exekutoři to podle mě zvládli. Jsme totiž stále ve střehu a už jsme vycvičeni,“ říká na adresu jedné z posledních novel. Kasíková si rovněž myslí, že současné rozdělení kompetencí v exekučním řízení je vyvážené. Odebrání kompetencí exekutorům a návrat zpět na soudy by považovala za velkou chybu.

Exekutoři se dnes dohadují s ministrem spravedlnosti ohledně výše exekutorského tarifu a odměn. Kdo má z nich pravdu?
Těžko mohu být arbitrem v tomto sporu, protože soudce nemá detailní informace o ekonomickém fungování exekutorských úřadů a jejich rentabilitě. Ale jak se ukázalo v posledních letech, výkon rozhodnutí prostřednictvím soudních exekutorů má nesporný společenský přínos v narovnání občanskoprávních vztahů. Odhlédneme-li od jednotlivých excesů, exekutorské úřady fungují v zásadě dobře a vyřizují obrovské množství agendy, kterou by soudy za současného personálního a materiálního vybavení těžko zvládaly. Proto k jakémukoliv zásadnímu zásahu do fungování celého systému by se mělo přistoupit velmi uvážlivě. Myslím, že legislativní regulace, dohled ministerstva a soudů i postup vedení Exekutorské Komory v posledních letech vedly k výrazné kultivaci práce exekutorských úřadů. V současnosti podle mě soudní exekutoři, jako poslední článek řetězce, nezaslouženě doplácejí na dříve nešťastně nastavený trh s nebankovními půjčkami.

Co vidíte z pohledu soudce jako největší problém současných exekucí?
S exekučními soudci jsme se na společných školeních shodli, že současným největším problémem exekucí jsou neustálé novelizace s nejasnými přechodnými ustanoveními. Ani exekuční soudci, exekutoři či specializovaní advokáti se nejsou schopni zorientovat v tom, jaká úprava má být na konkrétní případ použita. Složitost současných exekucí se umocňuje i tím, že právě v exekucích musíme na řadu věcí vztáhnout novou hmotně právní úpravu, tedy nový občanský zákoník. Některá jeho ustanovení jsou ve vztahu k exekucím velmi těžko vyložitelná a také na ně nenavazuje odpovídající procesní úprava.

Některé položky nezabavitelných věcí jsou zvláštní. Když bude mít například povinný originál Bible kralické, půjde o osobní náboženský předmět?
Při současném stavu legislativy spočívá práce soudce často právě v tom, zabránit absurdní aplikaci některých zákonných ustanovení a pojmout jejich výklad smysluplně. A uvedený případ rozhodně nepatří k těm nejhorším.

Nedošlo obecně posledními novelami exekučního a občanského soudního k přílišné akcentaci práv dlužníků?
Vyvážený pohled na postavení oprávněného a povinného v exekuci je ideál, ke kterému směřujeme, a už Jára Cimrman věděl, že některými pokusy se musí ověřit, že tudy cesta nevede. Ale vážně, u většiny nově přijatých ustanovení to budou právě soudy, které nastaví pravidla jejich konkrétní aplikace na projednávané věci a budou muset vyváženě posoudit postavení obou účastníků řízení.

Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala nedávno kritizoval záměnu materiálních a procesních aspektů norem. S tím, že materiální by měly být neutrální, a procesní měly odrážet i sociální aspekty. Vnímáte tuto záměnu u v případě exekucí?
S názorem pana místopředsedy plně souhlasím. Exekuce jsou typicky procesním právem, kde se sociální aspekt plně projevuje. Proběhlá ekonomická krize se na soudech projevila především v exekučním a také v insolvenčním řízení. Právě v reakci na společenské změny se v tuto dobu přijalo větší množství exekučních novel a nové klíčové judikáty. Proto všichni, kteří se zabývají exekucemi, to aktuálně nemají lehké.

Není problémem častých novel i krátký čas pro legisvakanci, nedostatečné usazení novel v praxi, či časté novelizace těch samých míst?
O problému častých novel jsem již hovořila, ale doba legisvakance obvykle bývá až na výjimky přijatelná. Tou výjimkou byl právě minulý rok. Rychlý a turbulentní proces schvalování a krátká legisvakance novely platné od 1.7.2015 nás zaskočily všechny. Školení exekučních soudců probíhá pololetně, což jsme do loňska považovali za dostatečnou frekvenci. Na březnovém školení jsme ale uvedenou novelou nemohli ani projednat, protože její předběžný text vznikl jen pár dní před školením. Krátce po něm byla novela sněmovou schválena, pak senátem vrácena, pak znovu schválena koncem května, začátkem června podepsána prezidentem a od července platila. Změny, které novela přinesla, bylo navíc nutné vztáhnout i na již projednávané věci, které jsme měli aktuálně rozpracované na svých stolech. Bylo to hektické, ale exekuční soudci i exekutoři to podle mě zvládli. Jsme totiž stále ve střehu a už jsme vycvičení.stažený soubor (1)

Nevyřešenou trvalkou jsou přitom zcela zásadní věci, například střet insolvencí a exekucí. Ministerstvo spravedlnosti teď přichází s návrhem, kdy by v případě několikanásobných exekucí exekutor musel podat insolvenční návrh. Co o tom soudíte?
Myslím si, že je to jediný rozumný způsob, jak řešit problematiku mnohočetných exekucí vůči jednomu povinnému. Také se domnívám, že soudní exekutor by mohl spolupůsobit v insolvenci při zjišťování, zajišťování a zpeněžení majetku a dokončit tak proces, který již začal a provedl v něm řadu úkonů, které by tak nepřišly vniveč.

Jaké zkušenosti máte s tzv. slučováním exekucí, a jak se díváte na snahu Ministerstva spravedlnosti po tzv. superslučování?
Navazuji na předcházející odpověď, podle mého názoru slučování exekucí u dlužníků, kteří jsou zjevně předluženi, problém neřeší. Navíc se tím vytváří jedno nepřehledné řízení s mnoha oprávněnými a velkou změtí nenastudovatelných podkladů. Prostředky exekučního práva nejsou nastaveny na hromadné řešení dluhů, insolvence ano.

Měly by být exekutorům zpět odebrány pravomoci, které získali novelou z roku 2008, a předány zpět na soudy? Jsou soudy připraveny na převzetí této agendy?
Myslím, že současné rozdělení kompetencí v exekučním řízení je vyvážené a to nejen ve vztahu mezi soudy a exekutory, ale i mezi prvostupňovými exekučními soudy a soudy odvolacími. Soudy mají prostor věnovat se případům, kde účastníci některé otázky spojují a rozhodnutí pak mohou vydat v reálném čase. Návrat zpět bych považovala za velkou chybu.

Jak se díváte na otázku zvažovaných povinných záloh?
S touto myšlenkou nemám žádný problém. Zahajuje-li někdo řízení, pak je zcela obvyklé, že nese určitou část nákladů s tím spojenou. Díky tomu též zváží, zda zahájené řízení může vést k žádanému výsledku a zda se mu vyplatí. Samozřejmě to vždy musí být doplněno možností žádat o osvobození od placení zálohy pro ty, kteří nemají dostatek prostředků. Zde musím konstatovat, že soudní systém při rozhodování o osvobození účastníka naprosto plýtvá svou kapacitou. Procesní úprava totiž nutí účastníky žádat o osvobození v každém řízení zvlášť, a proto je o osvobození téhož účastníka rozhodováno znovu a znovu včetně odvolacího a dovolacího řízení. Myslím, že by bylo rozumné, aby každá osoba mohla požádat o „generální“ osvobození pro všechna řízení vedená před všemi orgány veřejné moci a jeden orgán – nadaný možností vyšetřovat majetkové poměry žadatele – by mu na určitou dobu (např. na rok) mohl osvobození udělit. To by pak platilo pro všechna soudní i správní řízení.

Měla by být zavedena teritorialita, respektive měl by exekutora určovat namísto povinného exekuční soud?
Z pohledu soudce je odpověď poměrně jednoduchá. Teritorialita by vedla k efektivnějšímu dohledu soudů nad prací soudních exekutorů v jejich obvodu. Pro rozhodování o zavedení teritoriality je to však jen jeden z aspektů, který je třeba zvážit.

Máte vedle soudní i bohaté legislativní zkušenosti. Byla byste schopna srovnat, jak se vytvářela legislativa na ministerstvu dříve, a dnes, po příchodu Roberta Pelikána?
Myslím, že legislativa v oblasti exekucí se nikdy nerodila jednoduše a to za jakéhokoliv vedení ministerstva. Exekuce jsou téma velmi ožehavé, ale zároveň mediálně vděčné, týkají se velkého vzorku populace, takže se k přijímané úpravě vyjadřuje řada lidí. Legislativní proces proto nebývá hladký, připravované novely se nečekaně zabrzdí a pak se opět zcela neočekávaně rychle rozjedou, jejich účinnost se proto dá jen těžko odhadovat. Většinou se také do novely v každém stadiu legislativního procesu něco přidá, něco se vypustí, něco se předělá a konečný text mívá málo společného s tím původním, který šel do připomínek.

Exekutoři, ale i různé věřitelské organizace varují, že se vymahatelnost pohledávek opět může vrátit před účinnost exekučního řádu. Sdílíte tyto obavy?
Za současného stavu právní úpravy tuto obavu nemám, ale s každou novelou to samozřejmě může být jinak. Věřím ale stejně jako v minulosti, že ti kteří novely připravují a schvalují, odpovědně posoudí jejich dopady. Na druhou stranu tyto obavy byly spojovány se všemi předcházejícími významnými novelami exekučního řádu a systém exekucí v České republice přesto stále funguje.

Dušan Šrámek