Poslanecké upravy insolvenčního zákona: Budoucí pohledávky budou mít přednostní zajištění

Banky mohou slavit. V ÚPV prošel pozměňovací návrh Marka Bendy (ODS) k insolvenčnímu zákonu, který přímo zakotvuje, že v insolvenčním řízení se přednostně vypořádávají rovněž zajištěné budoucí pohledávky. Ministerstvo spravedlnosti nakonec změnilo názor, když své záporné stanovisko změnilo na neutrální. Po úpravě volala především Česká bankovní asociace.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26.8.2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, zaujal postoj k pozici výstavce finanční záruky v insolvenčním řízení, pokud si svou pohledávku vůči dlužníku zajistil zástavním právem. V uvedeném rozhodnutí byl vysloven názor, podle něhož lze platně uzavřít zástavní smlouvu k zajištění budoucí pohledávky (pro platnost smlouvy není rozhodné, zda budoucí pohledávka skutečně vznikne), samotné zástavní právo však vznikne až okamžikem, kdy vznikne zajišťovaná pohledávka, byť zpětně, s pořadím ke dni, kdy byly splněny formální podmínky pro vznik zástavního práva.

Záruky by ztratily smysl

„Pokud by platil názor Nejvyššího soudu, že zajišťovaná pohledávka (a tedy i zástavní právo) vznikla až po zahájení insolvenčního řízeni (resp. prohlášení konkursu), nelze věřiteli přiznat ohledně takového zástavního práva v insolvenčním řízení právo na uspokojení ze zajištění (resp. oddělené uspokojení), neboť nabytí práva na uspokojení ze zajištění je po zahájení insolvenčního řízení vyloučeno (ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ). Výstavce finanční záruky by tak nemohl získat právo na uspokojení ze zajištění k regresním pohledávkám z titulu plnění místo dlužníka, pokud k plnění by k plnění došlo až po zahájení insolvenčního řízení,“ vysvětluje Benda.

Jeroným Tejc, Jan Chvojka a Marek Benda - poslanci ústavně právního výboru Foto: archiv
Jeroným Tejc, Jan Chvojka a Marek Benda – poslanci ústavně právního výboru Foto: archiv

Tíživost problému pro vystavitele bankovní záruky by podle něj spočívala v tom, že ačkoli by si ti zřídili zástavní právo k regresním pohledávkám, které jim mohou v budoucnu vzniknout za dlužníkem, samotná regresní pohledávka vůči dlužníku vzniká zpravidla až po zahájení insolvenčního řízení. Z pochopitelných důvodů teprve tehdy věřitelé zpravidla využijí bankovní záruky a požadují po bance splnění dluhu dlužníka. Výstavci záruky by přitom nebyli schopni v době, kdy rozhodují o vystavení finanční záruky či ručení, s dostatečnou mírou jistoty předvídat, zda hrozí, že se ekonomická situace dlužníka zhorší natolik, že proti němu bude zahájeno insolvenční řízení. V jejich prospěch zřízené zástavní právo nebo jiné obdobné zajištění a vědomí jeho pozice a pořadí v případném insolvenčním řízení by ztrácelo smysl.
Řešení pak podle Bendy spočívá v navrhovaném znění, kdy bude v předmětných ustanoveních pro vyloučení pochybností uvedeno, že i věřitel podmíněné nebo budoucí pohledávky se považuje z hlediska uspokojení ze zajištění za zajištěného věřitele se všemi z toho plynoucími právy.

Jedná se o desítky miliard

Neexistenci odpovídající úpravy kritizovala i Česká bankovní asociace. „Nelze se zcela ztotožnit s názorem, že zástavní právo na základě platné zástavní smlouvy vzniká až okamžikem vzniku zajišťované pohledávky. Zástavní právo vzniká i v těchto případech způsoby stanovenými v občanském zákoníku (§ 1316 – zápisem do katastru nemovitostí, § 1317 – odevzdáním movité věci, popřípadě znamením, § 1318 – odevzdáním opatrovateli, § 1319 – zápisem do rejstříku zástav). Naopak se domníváme, že zástavní právo jako takové v souladu s ust. § 1311 OZ existuje, jsou-li splněny podmínky jeho vzniku dle ustanovení § 1316 – 1319 OZ. V případě podmíněného dluhu se však nemůže do doby splnění podmínky a splatnosti pohledávky prosadit uhrazovací funkce zástavního práva (to platí obdobně pro dluh budoucí),“ komentoval vzniklou situaci právní posudek ČBA. Jak dále posudek uvádí, uvedený znevýhodňující přístup k výstavci bankovní záruky by postrádal legitimitu, neboť by byl pouze výsledkem formalistického přístupu k zákonným ustanovením a nikoli záměrem zákonodárce. Navíc v situaci, kdy ustanovení § 183 odst. 3 IZ (bez výhrad NS) umožňuje do insolvenčního řízení přihlásit podmíněnou, tedy dle názoru NS neexistující pohledávku, a zajistit tak věřiteli účastenství v řízení. V souladu s naším přesvědčením o tom, že zástavní právo může vzniknout již před splněním podmínky, respektive i před vznikem dluhu, není důvod považovat přihlášenou podmíněnou pohledávku za nezajištěnou. „Vycházíme-li však z výkladu NS, uvedené může tedy mít v praxi vliv nejen na postavení věřitele (ručitele, výstavce finanční záruky), jenž si svou regresní pohledávku vůči dlužníku zajistil zástavním právem, v insolvenčním řízení (nemožnost využití výhody, kterou poskytuje zajištění, bylo-li plněno po zahájení insolvenčního řízení, a s tím spojené popření principu priority a publicity věcně právních zajištění a na tuto skutečnost navazující snížená ochota výstavců finanční záruky vystavovat, pokud je vidina uspokojení v případě insolvence dlužníka mizivá, způsobující se výsledku omezení některých podnikatelských aktivit), ale rovněž v dalších případech,“ varuje ČBA před případnými účinky, což dokládá i následujícími čísly. Z hlediska dopadů citovaného rozsudku NS lze uvést, že celkový objem potencionálně ohrožených pohledávek v bankovním sektoru lze kvalifikovaně odhadnout v rozpětí 15-19 miliard Kč. „Lze zároveň očekávat, že výklad NS bude v nejbližší době aplikován např. v insolvenčním řízení se společností Vítkovice Power Engineering, kde lze s velkou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že celková ztráta bankovních věřitelů budoucích pohledávek z titulu regresního nároku zajištěného zástavním právem dosáhne zhruba čtvrt miliardy korun.“

NS trvá na svém

Podle původně zamítavého stanoviska si bylo Ministerstvo spravedlnosti vědomo praktických problémů, které by vznikly v případě, že by se judikatura soudů ustálila na právním názoru obsaženém ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011. „V současné době se ovšem jedná o ojedinělé rozhodnutí, které je nadto postavené na právním názoru, který není nejen pragmatický, nýbrž ani široce akceptovaný odbornou veřejností. Ministerstvo spravedlnosti se domnívá, že není úlohou zákonodárství měnit právní závěry ojedinělých a nepřesvědčivých rozhodnutí nejvyšších soudních stolic. Je naopak úlohou soudní moci verifikovat a případně revidovat již vyslovené závěry, a to i v kontextu diskuse odborné veřejnosti.
„Problematičnost právního názoru Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí nadto vychází z výkladu obecného práva občanského. Novelizací insolvenčního práva by tak došlo pouze k legislativnímu aprobování závěrů citovaného rozhodnutí.

Na původním výkladu nicméně trvá soudce NS Zdeněk Krčmář, který byl členem senátu, jenž kontroverzní rozsudek vydal. „Jsem přesvědčen, že insolvenční zákon (jeho novela) žádnou takovou úpravu obsahovat nemá. Otázku vzniku práva na uspokojení ze zpeněžení zajištění byla-li takto zajištěna „budoucí“ (ne „podmíněná“) pohledávka z finanční (dříve „bankovní“) záruky má obsahovat hmotněprávní úprava, podle které takové zajištění vzniká.“ Insolvenční zákon by podle soudce obecně (a zejména u zajištění, které představuje právo „přednosti“ uspokojení z „odděleného“ majetku insolvenčního dlužníka) nemělo „tvořit“ nové zajištění, není-li možné uzavřít, že zajištění řádně vzniklo (je realizovatelné) již v předinsolvenčním stadiu. To plyne ostatně i ze základních zásad insolvenčního řízení jak jsou příkladmo vypočteny v § 5 insolvenčního zákona. „Jakmile začneme vytvářet výjimky v předpisech procesního charakteru, mezi něž velkou měrou patří i insolvenční zákon, změníme tím podstatu právního vztahu vzniklého podle práva hmotného.“ Podstatou toho, o čem se stále dokola diskutuje, vysvětluje Krčmář, je ta část rozsudku Nejvyššího soudu, ve které bylo řečeno v souladu s tím, jak bylo obecně v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vykládáno tehdy platné zástavní právo ve vazbě na zajištění „budoucích“ pohledávek, že vznikla-li „budoucí pohledávka z bankovní záruky“ až v době po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce a zčásti až v době po prohlášení konkursu na majetek úpadce (tím, že banka poskytla beneficientovi plnění z bankovní záruky v té době), pak právo na oddělené uspokojení (které bance vzniklo až tímto plněním), zaniklo podle výslovné úpravy uvedené v § 14 odst. 1 písm. f/ ZKV.
„V návaznosti na to dodávám, že v úpravách insolvenčního zákona na základě závěrů obsažených v rozebíraném rozhodnutí nevidím valného smyslu též proto, že vše co bylo řečeno výše, se může kdykoli projevit na poli práva exekučního [dokud nebude plněno podle bankovní záruky nebude brán (podle oné dřívější úpravy) zřetel na zajištění budoucí pohledávky z bankovní záruky zástavním právem ke zpeněžované nemovitosti ani v exekuci].“ Tím místem, uzavírá soudce NS, na které by se měla spíše zaměřit pozornost zákonodárce, je tedy úprava institutu finanční záruky podle § 2029 a násl. zákona č. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku tak, aby se v krizových situacích stala z „budoucí“ pohledávky pohledávka „existující“.

Dušan Šrámek