Exministr Langer se obrátí kvůli prohlídce advokátní kanceláře na Štrasburský soud

Ivan Langer je partnerem v AK Pečený, Fučík, Langer Foto: Ods

Exministr vnitra a advokát Ivan Langer se bude proti postupu českých soudů bránit u Evrospkého soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Ústavní soud (ÚS) totiž nedávno odmítl jeho stížnost proti rozhodnutí, díky kterému kriminalisté mohli prostudovat část věcí a dokumentů zabavených při prohlídkách.

Důvodem stížnosti je podle Langera to, že stejně jako obecné soudy, které ve věci dříve rozhodovaly, i senát Ústavního soudu ČR zcela pominul judikaturu ESLP, zejména pak v oblasti tzv. fishingu. „Ústavní soud odmítnutím mé stížnosti ohledně domovní prohlídky zcela rezignoval na její obsah, a vyhnul se povinnosti plynoucí ze svého postavení v ústavním pořádku České republiky.  ‎Za těchto okolností mi nezbývá jiný postup, než domáhat se ochrany práv svých a mých klientů u Evropského soudu pro lidská práva,“ sdělil Langer České justici.

Odmítnutí Langerovy stížnosti kritizují i další obhájci. „Pasáž z rozhodnutí, kde je zlovolnost postupu obecného soudu při rozhodování zřejmá a následující myšlenkový veletoč Ústavního soudu ve stejném odstavci, patří do učebnic. Učebnic, jak se rozhodovat nemá,“ komentuje rozhodnutí ÚS Václav Vlk.

Dokumenty, mobilní telefony a nosiče dat kriminalisté zabavili ppolicisté ředloni na začátku olomoucké korupční kauzy Vidkun. Langer nepatří mezi čtyři obviněné. Policisté ale v prvotní fázi provedli prohlídky také u něj v bytě, kanceláři a bankovní schránce. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nahradilo chybějící souhlas České advokátní komory (ČAK).

Langer v ústavní stížnosti poukazoval na prolomení advokátní mlčenlivosti. „V předmětné věci jsem v dvojjediné roli: jako občan, do jehož ústavních práv bylo zasaženo, jehož soukromí ‎bylo omezeno, jehož právo živit se práci bylo narušeno, a jako advokát, který má zákonnou povinnost zachovávat mlčenlivost a chránit práva svých klientů, do nichž bylo zasaženo,“ říká Langer, jemuž  rozhodnutí senátu Ústavního soudu připomíná biblickou větu: „Já si však nad vámi myji ruce…“ „Na rozdíl od Piláta Pontského je však Ústavní soud určen k tomu, aby rozhodoval.‎ Ústavní soud je  z podstaty své existence povolán k tomu, aby chránil práva občanů garantovaná Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod.“

ÚS podle exministra potvrdil existenci nového právního institutu „podezřelý advokát“ ‎a omezil práva jeho klientů na ochranu a důvěrnost obsahu právních služeb poskytovaných advokátem, a to jen na základě domněnek a pocitů OČTŘ, čímž vážně zasáhl do jednoho ze základních‎ atributů právního státu.

Ústavní soud se podle advokáta přihlásil k absurdní ‎ústavněprávní konstrukci „zákonného soudce“ umožněné Nálezem ÚS ČR Pl. ÚS 4/14 z 19. dubna 2016 která tvrdí, že právo na zákonného soudce vyplývající z Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mají občané České republiky až od dubna loňského roku a nikoliv od 1. 1. 1993. „Navíc zcela rezignoval na obsah podané ústavní stížnosti, jejich jednotlivých částí a vyhnul se své očekávané povinnosti plynoucí ze svého postavení v ústavním pořádku České republiky ‎podat přesvědčivé právní argumenty, proč je přesvědčen o tom, že do základních práv a svobod mne, jako občana a mých klientů jako advokáta, nebylo postupem OČTŘ a obecných soudu zasazeno. Za těchto okolností mi nezbývá jiný postup, než domáhat se ochrany práv svých a mých klientů u Evropského soudu pro lidská práva a věřit, že jeho rozhodnutí v této konkrétní věci, bude pozitivní a ve svém důsledku pak přiměje policii, státní zastupitelství a soudy v České republice, včetně Ústavního soudu ČR respektovat a chránit základní práva a svobody občanů naší země garantované Ústavou ČR a Listinou základních práv svobod.“ Ve své podstatě totiž nejde jen o občana a advokáta Ivana Langera a jeho klienty, nýbrž o výsostně obecný a univerzální princip, týkající se každého z nás, uzavírá.

Podle Marka Nespaly rozhodnutí Ústavního soudu propůjčuje legalitu jednostupňovému zvláštnímu řízení soudu,  jenž je a priori nadán výjimečnou mocí autoritativně a s konečnou platností rozhodnout, které listiny a nosiče informací, zajištěné u advokáta, podléhají jeho  zákonné povinnosti mlčenlivosti  a tedy ústavní ochraně práv jeho klientů (odvozené z článku 37 odst. 2 Listiny).  Pro takové rozhodnutí stačí pocit či naznačení možného podílu advokáta na trestné činnosti či součinnosti s jinými pachateli. Ergo, neposkytuje-li dosavadní prověřování dostatečný podklad pro obvinění advokáta, mohou OČTŘ hledat tak dlouho, až něco naleznou a kýžený efekt v podobě získání důkazů (o jejichž existenci lze před zásahem u advokáta pouze snít), odůvodňujících zahájení trestního stíhání zájmového advokáta se dostaví. „Anebo ne. Pak je nasnadě zásah veřejné moci do Ústavou zaručených práv nezájmových klientů, reputační likvidace advokáta a tím i zásah do jeho ústavně zaručeného práva živit se prací dle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. K tomu ovšem dle názoru Ústavního soudu dojít nemůže, neb jednostupňový soud je ve své nezávislosti povolán ke spravedlivému posouzení obsahu listin a nosičů informací advokáta pro legitimní užití v trestním řízení a poskytuje dostatečné záruky zákonnosti postupu opatřování důkazů, ať již při pátrání po pachateli nebo jeho činech. Sancta simplicitas! Proč je tedy trestní řízení soudní třístupňové? Což je zásah do ústavního práva na právní pomoc ve vztahu k rozhodování o vině a trestu, zajištění majetku, zákazu vycestování etc. tak banální?“ dodává Nespala.

Pokud Ústavní soud tpodle něj akovouto šablonu přijal, je to nejvyšší alarm k urgentní úvaze de lege ferenda o podstatné změně právní úpravy k posílení právní jistoty osob, čerpajících právní pomoc u advokátů (kteří nejsou zároveň pachateli,  ale  „prozatím“  jen sprostými podezřelými.

Jak dále konstatuje, samostatná a velmi aktuální je otázka posouzení místní příslušnosti soudu v přípravném řízení a strohý odkaz na působení rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 pro futuro. „Neznám podrobnosti  předmětné trestní věci, ale o časovém omezení působnosti ústavních norem přirozeného práva nemůže být řeči: Už podle čl. 1 Listiny jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Tedy se nezakládají rozhodnutím zákonodárného sboru či mezinárodní organizace, ale pouze deklarují, protože existují nezávisle na vůli člověka, který je jen dle stavu svého vývoje poznává a pojmenovává, byť autoritativně a vymahatelně. Pokud je zákaz odnětí zákonnému soudci deklarován ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny, tak to tak prostě je, a to bez ohledu na to, zda soud jakéhokoli stupně dospěje v jakémkoli stádiu lidského vývoje k jakémukoliv rozhodnutí. A když už jednou soudní orgán ochrany ústavnosti aplikoval takové deklarované základní právo, z jeho samé podstaty nemůže být časově omezeno nebo vymezeno,“ uzavírá Nespala.

„V prvé řadě bych rád uvedl, že mi je velice líto, že Ústavní soud v tak citlivé věci jako je advokátní mlčenlivost, v zásadě rezignoval na jakýkoliv vyargumentovaný právní názor,“ konstatuje advokát Lukáš Trojan s tím, že odůvodnění odmítavého usneseni se zcela míjí s argumenty obsaženými v dané ústavní stížnosti. Stejně tak jako Langer s politováním též hodnotí skutečnost, že se Ústavní soud v odmítavém rozhodnutí nevypořádal s judikaturou ESLP.

Ve stávajícím stavu právního prostředí a kultury, je dle Trojanova názoru třeba posilovat podlomenou ochranu základních lidských prav, která spočívají v ochraně soukromí včetně ochrany komunikace. Obzvláště palčivé pak lze tento aspekt vnímat v případě komunikace advokáta a klienta, přičemž Ústavní soud v daném případě fakticky na ochranu ústavního principu rezignoval. „Věřím, že v dalších případech, kdy dochází k masivním pokusům o prolomení advokátní mlčenlivosti často navzdory sjednocujícímu stanovisku NS, bude Ústavní soud přistupovat k posouzení věci s vážností, pečlivostí a argumentační silou, která mu jako ochránci ústavnosti naleží.“

Vedle rozhodnutí ústavního soudu existuje ještě samotná ústavní stížnost, a bez ní není výrok kompletní. Podle Václava Vlka by jinak bylo vidět, jak se rozhodnutí ústavního soudu míjí s obsahem stížnosti nejen v obsahu argumentace, ale i podstaty věci. Předchozí ústavní soudci podle něj erozi a postupné osekávání základů právního státu ve jménu represivního pojetí výkonu moci nebyli nakloněni, a nikdy se neohlíželi na „praktické zájmy“ „Zde mám na mysli třeba otázku výkladu místní příslušnosti v přípravném řízení trestním, která prostě byla realizována protiústavně od počátku, kdy se s tím začalo, a nemůže se ochraně práv dostávat až od „teď“ jak tvrdí Ústavní soud. Každopádně podle názoru ústavního soudu máme trošku jinak definovanou advokátní mlčenlivost – a to jako všechny skutečnosti, které se advokát dozví, s výjimkou těch co zajímají orgány činné v trestním řízení.“

V každé učebnici se píše, že smyslem porady a právní pomoci advokáta, je jako radit se sám se sebou (ve své hlavě). Protože myslet si není trestné, pokračuje Vlk ve své argumentaci. „A taky třeba proto, že se jdu advokáta zeptat, jestli náhodu nepáchám trestnou činnost, nebo jestli ji tímhle nespáchám, neporuším zákon atd. Copak si to Ústavní soud neuvědomuje, že vylučuje i možnost poradit se? Poradit se v době, kdy je vše složité, musí dát klient podklady informace, ty je třeba analyzovat. A může to udělat? Když si pro ně dojde policie, hledající „klíčová slova“ nebo nevím co ještě?“

Policie při prohlídkách u Langera v bytě za přítomnosti dvou zástupců advokátní komory zajistila některé věci. Zástupci ČAK na místě odmítli vydat souhlas s jejich zabavením. Podle stanoviska Nejvyššího soudu se totiž za místo výkonu advokacie považuje i byt, pokud tomu nasvědčují důvodné okolnosti.

Podle krajského soudu bylo rozhodnutí komory plošné a neřešilo jednotlivé věci. Proto rozhodl vydat policii například deset mobilních telefonů, diáře, poznámkové bloky či elektronické nosiče dat. Dokumenty obsahují hledaná klíčová slova, která je podle kriminalistů spojují s vyšetřovaným případem.

Dušan Šrámek