Děkan Jan Kuklík: Lidé jsou ochotni se vzdát svých práv za nabídku větších jistot

Profesor Jan Kuklík na půdě právnické fakulty Foto: PF UK

Univerzální profil absolventa právnické fakulty je i přes bující specializaci práva stále tím nejlepším modelem pro budoucí kariéru. Myslí si to děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík. V rozhovoru pro Českou justici hovořil i o tom, jak pohlíží na přirovnávání dnešních kauz k procesům v 50. letech minulého století nebo jaká je role univerzit v dnešním světě.

Mohl byste popsat, zda se Právnická fakulta Univerzity Karlovy v současné době snaží zaměřovat na přípravu na různé profese již během samotného studia či nikoliv?
Rozhodli jsme se mít i nadále univerzální profil absolventa. Považujeme to za výhodu, protože se studenti až v průběhu studia nebo dokonce až po něm mohou rozhodnout, kam budou směřovat. Nepřipravujeme absolventy jen pro klasické právnické profese. Určitá část z nich míří i  do veřejné správy, soukromé sféry, pokračují ve studiu nebo odejdou do zahraničí. Máme také poměrně velkou část studentů, kteří kombinují studium s jinou vysokou školou a pak získávají specializaci právě kombinací dvou vysokých škol. Ze všech těchto důvodů jsme se rozhodli, že si necháme univerzální profil absolventa, ale studentům v průběhu studia nabízíme různé možnosti dílčí specializace.

Pokud se tedy student chce věnovat například advokacii nebo trestnímu právu, může se i při univerzálním profilu rozvíjet tímto směrem?
Máme několik druhů předmětů. Povinné předměty zajišťují univerzální profil. Pak jsou předměty, které si studenti volí sami, a ty je mohou nějakým způsobem směrovat – to jsou povinně volitelné předměty nebo volitelné předměty, které pak mohou tvořit tzv. specializační moduly, třeba právě ten věnovaný trestnímu právu.  Absolvent pak může budoucímu zaměstnavateli říct, že se již v průběhu studia specializoval. Je tady i možnost vzít si více modulů a specializaci si ještě kombinovat. Také máme zvláštní modul právních dovedností – a v něm právní praxe, kliniky, street law apod. Praxe realizujeme zejména dlouhodobou spoluprací s Městským soudem a obvodními soudy v Praze, kam chodí každý rok až 80 studentů. Máme stejnou spolupráci se státním zastupitelstvím, ale třeba i s ministerstvy. Naší výkladní skříní je také předmět, který je v USA známý jako „street law“, kdy naši studenti učí právo na středních školách.

Jak jste na tom se zahraniční zkušeností vašich studentů?
Pro naši fakultu je typický důraz na výuku v cizích jazycích a možnost studovat v zahraničí v rámci programu Erasmus. Snažíme se vysílat stále více studentů na prestižní západní univerzity a myslíme si, že je důležité, aby zahraniční zkušenost mělo co nejvíce studentů.

Otázka rozšiřující se specializace ve všech oborech práva nyní rezonuje mezi právními profesionály více než dříve. Někteří reprezentanti justice říkají, že právo je tak složité, že se v něm nevyznají ani sami právníci. Jak hodnotíte tento stav?
Ideální právní řád je podle mého názoru jednoduchý, přehledný, systematicky uspořádaný. Ale to jsou ideály, které se pro právo hledaly již v minulosti. Počet předpisů stále narůstá a samozřejmě je to komplikováno i tím, že se dnes právník neobejde bez znalosti evropského práva a mezinárodních souvislostí a alespoň základního přehledu jiných právních řádů.  Specializace je určitě nezbytná, ale  v právnickém vzdělávání a poté i ve výkonu právní praxe  musí být ponechán prostor pro co nejširší společný základ, ze kterého by měl každý právník vycházet. Právnické profese by si tak měly  právě v těch základních věcech rozumět.  Ještě bych k tomu podotkl, že kromě specializace tato otázka souvisí s nutností odlišovat co je podstatné, co tvoří teoretický základ a co jsou rychle se měnící, ale často ne tak podstatné detaily.

Profesor Kuklík při debatě na právnické fakultě Foto: PF UK

V rámci debaty o novele zákona o advokacii zaznívaly i názory, že advokátů je příliš a zda by nebylo namístě ztížit vstup do profese nebo například vytvořit pro počet advokátů numerus clausus. Vnímají vaši studenti tyto debaty a co na ně říkají?
Naši studenti to vnímají určitě velmi citlivě. Opravdu velká část našich studentů vztah k praxi má již v průběhu studia a přirozeně proto míří právě do advokacie.
My samozřejmě můžeme reflektovat všechny důvody, které jsou v těch diskuzích zmiňovány pro zpřísnění podmínek, zkoušek, délky praxe apod., ale z hlediska pohledu školy a studenta je přirozeným zájmem otevírat co nejširší možnosti uplatnění. Pokud je naším cílem zlepšovat studium a mít lepší absolventy, tak to jsou dvě tendence, které mohou jít proti sobě a vyvolávat určité napětí. Studenti by přeci měli mít nějaké možnosti, které by se jim neměly snižovat, které by měly být v zásadě i pro další generace stejné. Už jenom proto, aby nedocházelo k mezigeneračním pnutím nebo k napětí mezi těmi, kteří již v profesi jsou a těmi, kteří do ní vstupují.

Zmínil jste stáže studentů Vaší fakulty na Městském soudě v Praze. Spolupracujete i s jinými soudy?
Projekt stáží na soudech zde funguje dvanáctým rokem, druhým rokem studenti míří i na Vrchní soud. Studenti mohou poznat fungování soudu například po administrativní stránce a to je mezi studenty také poměrně populární. Taková stáž není omezena jen na Prahu, ale jako tzv. letní praxe je možná i v místě jejich bydliště. Také mezi učiteli na fakultě máme soudce a tento prvek záměrně posilujeme. Myslím, že každý právník by měl poznat, jak to chodí u soudu, a to ideálně ještě předtím, než dostane diplom. Máme také cvičnou soudní síň, která se velmi osvědčuje při výuce procesních předpisů a tzv. moot courtů.

Máte stáže i na státních zastupitelstvích?
Je to podobně, ale v menším měřítku, protože to má praktičtější problémy. Studenti podepisují mlčenlivost, míst je o něco méně a je o ně o trochu menší zájem. Na druhou stranu místa, která nabízíme, se vždycky naplní.

Jak se díváte na to, že by na Nejvyšším soudu mohli soudit i právníci bez praxe z obecné justice? Mohli by to být třeba akademici z Vaší fakulty.
Je otázkou, kolik by jich bylo a jaký by byl cíl takového návrhu. Již tvůrci občanského zákoníku předpokládali, že role Nejvyššího soudu bude hrát pro výklad ustanovení zákoníku klíčovou roli, čili z tohoto pohledu by se to samozřejmě mohlo jevit jako logický krok. Na druhou stranu, tady existují výrazné argumenty proti tomuto řešení, zejména proto, že působení u Nejvyššího soudu je působení u soudní instance a povolání soudce není jen o aplikaci teoretických poznatků na praktický případ, ale je to profese se vším všudy. V tomto směru bych rozuměl některým výhradám. Je to samozřejmě i otázka  počtu a konkrétních jmen a na pražskou právnickou fakultu žádný návrh nesměřoval. Ten krok by mohl mít svůj význam, kdyby se jím do určité míry vyvažovaly různé pohledy, což se mi ale podle těch jmen, o kterých se mluví, úplně nezdá.

Byl byste tedy pro nebo spíše proti?
Já myslím, že jsou argumenty pro i proti a určitě bych je vážil, ale myslím, že jsem zaznamenal opravdu vážné důvody proti ze strany právě soudců a ty bych vzal rozhodně v úvahu, protože si myslím, že je to určitý zásah do soudní profese.  Ale na druhou stranu tu máme například úspěšné působení doc. Zdeňka Kühna na Nejvyšším správním soudu.

Podepisování nových vnitřních předpisů PF UK

Zejména v éře ministra spravedlnosti Roberta Pelikána je často kritizována legislativní činnost tohoto resortu. Proč je tak málo legislativců? Mají o tuto profesi studenti zájem?
Jsou studenti, kteří o to mají zájem již v průběhu studia, nabízíme jim teď dokonce vhodné předměty v tzv. legislativním modulu. Určitým problémem je, že než se někdo stane dobrým legislativcem, tak to trvá řadu let. Studenti oplývají entusiasmem, který může být určitou výhodou, ale musí být korigován zkušenostmi. Když se podíváte na historii legislativních prací od vzniku republiky, což má nějakou relevanci právě pro situaci, ve které se Česká republika nachází dodnes, tak zde existuje řada historických paralel. A z toho je možné vzít si ponaučení, zejména v tom, že již právě po vzniku Československa došlo ke  kombinaci práce zkušených legislativců, kteří na ministerstvech působili již před rokem 1918 se spoluprací s akademickou sférou a s novou, mladou generací.

Zaměřujete se také na výuku práva ve světle moderních technologií, například kyberkriminalitu a podobně?
V posledních letech jsme se na tom snažili pracovat, i když Brno je na tom lépe. Získali jsme ke spolupráci například advokáta Zdeňka Kučeru, který působí i na ČVUT. Právě v těchto dnech probíhá konference o právu a umělé inteligenci a o jeho předmět je veliký zájem.  Je to  ale jen povinně volitelný předmět, což je trochu problém, neboť si jej může zapsat jen omezený počet studentl. Potřebovali bychom, aby právě takové prvky byly v univerzálním studijním základu. Co se týče kyberkriminality, tak spolupracujeme i s Národním bezpečnostním úřadem a  příslušný předmět u nás zajišťuje  docent Tomáš Gřivna.

Vy jste právním historikem. Sám jste zmínil, že v historii se opakovaně opakovaly stesky na nepřehlednost právního řádu, obecně pravidel, podle nichž se společnost řídí. Je ale něčím ta dnešní „krize“ výjimečná?
V současnosti je výjimečná spíše svým rozsahem a dynamikou. Nové technologie urychlují možnosti, informací je obrovské množství a čelíme úplně jiným problémům, než v minulosti. V tomto ohledu bych řekl, že je situace výjimečná, ale na druhou stranu, v historii vidíme určité paralely, zejména v době výrazných  společenských změn. U nás to bylo typicky po vzniku republiky nebo v roce 1948 nebo po roce 1989.  Po roce 1948 v rámci tzv. právnické dvouletky se objevily například argumenty o přílišném rozsahu právního řádu, který je komplikovaný, používá latinské pojmy a dělník jej nemůže pochopit,  měl by být proto zjednodušen a  psán nějakým přístupným, lidovým  jazykem. V 17.století za anglické revoluce přišli puritáni s myšlenkou reformovat právo tak, aby se veškeré právní předpisy, které by měl Angličan znát, vešly do jediné knihy, kterou by si přečetl v neděli na lavičce, jako si člověk může přečíst Bibli. Zajímavé je, že vždy po snahách něco se stavem práva radikálně udělat, právo zreformovat a zjednodušit se nakonec dojde k tomu, že se příliš nezjednodušilo, příliš nereformovalo a čeká se na nějakou další společenskou krizi.

Jan Kuklík se zaměřuje jak na dějiny angloamerického práva, tak na právní dějiny Československé republiky, úzce pak na historii československého odboje za druhé světové války a dějiny komunistického Československa

Co říkáte na historické paralely ve veřejné debatě, například přirovnávání některých dějů k době po roce 1948?
Jsem dost velký odpůrce používání historizujících argumentů v současných politických debatách. Když se řekne, že je to politický proces jako v padesátých letech, tak to bych řekl, že situace je úplně nesrovnatelná. Fenomén politických procesů 50. let má určité, konkrétní parametry, které nás opravňují jej za takový označit. Jednalo se totiž o předem připravené scénáře řízení, vynucená přiznání či předem politicky schvalované obžaloby a rozsudky . Ne každý proces, kde jsou nějaké politické ohledy, politické tlaky nebo politický důvod pro vedení řízení, je proto skutečně politickým procesem jaký známe právě z 50. let.

A vidíte vy nějaké tendence, které by k podobným výrokům mohly vést?
Určitě je tu důležitý problém možného zneužití trestního práva k politickým účelům a historickou paralelou by mohla být i lichá představa, že právě trestním právem by bylo možné řešit všechny problémy společnosti či politické spory.  Možná, že diskuze na které poukazujete, by měly vést k zamyšlení se nad tím, jaké mají být zejména záruky jednotlivce proti veřejné moci, proti jejímu zneužití.  V tomto ohledu bych viděl, že je zcela legitimní na možné zneužívání veřejné moci  poukazovat a jednotlivé případy kritizovat. Ochrana práv jednotlivce ale jde v současnosti  trochu proti některým jiným tendencím, kdy vlastně vidíme, že v různých diskuzích se v zásadě relativizuje postavení jednotlivce, zejména kvůli bezpečnostním aspektům a lidé jsou ochotni se vzdávat svých práv, když jim někdo nabídne, že budou mít větší sociální jistoty, klid, bezpečnost. Ale z mého pohledu tohle je možná nebezpečnější nebo větší problém, než čistě jenom ta dílčí otázka politického zneužití trestního práva. Tohle může ovlivnit celou společnost. Hrozně těžké je předvídat vývoj do budoucna. Často ti, kteří před něčím varují, jsou v současnosti označováni za příliš velké škarohlídy nebo jim není z různých důvodů věnována větší pozornost a někdy jim dá za pravdu až historie.

Jaká je a měla by být role akademické obce obecně a právnické fakulty konkrétně v současné době, kterou mnozí nazývají jako krizi hodnot a autorit?
Myslím, že role univerzit je i v současném světě nezastupitelná. Akademická sféra, která je založena na myšlenkách svobodné a demokratické samosprávy, by měla právě v současné době přicházet s kritickými analýzami současných společenských problémů a nabízet řešení. Měla by právě být takovou přirozenou autoritou a dokázat čelit demagogii, manipulaci či populismu. Zároveň má velkou roli ve výchově nové generace a to nejen  předáváním nějakých poznatků či dovedností, ale i při definici hodnot.  Výhodou akademické obce by mělo být nezávislé, kritické myšlení a přirozená mezinárodní spolupráce. To se týká i právnické fakulty, která by právě takovou roli měla hrát nejen ve světě práva, ale i celé společnosti a politiky.

Eva Paseková, Petr Dimun