Anketa: Je správné, že Soudcovská unie dala soudcům manuál pro chování na internetu?

Emeritní šéfové Soudcovské unie oslovení Českou justicí se shodují, že je správné, že Soudcovská unie vydala „Etické meze působení soudce na sociálních sítích“ v nichž dala manuál, jak by měli soudci na internetu vystupovat. Naopak soudcové Kamil Kydalka a Miloš Zbránek podrobili návod kritice.

O manuálu Soudcovské unie jsme informovali: Soudci dostali manuál, jak se chovat na internetu. Nemají „lajkovat“ politiku nebo uzavírat podezřelá přátelství

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra Foto: Petr Stříbrný

Libor Vávra, bývalý prezident Soudcovské unie, předseda Městského soudu v Praze
Myslím si, že je nezbytné, aby se na takových věcech pracovalo. Je to kontinuální práce na roky s tím, jak se budou sociální sítě vyvíjet. Nastaly situace, které evidentně vzbudily dojem, že soudce byl za hranou mlčenlivosti, takže reakce Soudcovské unie je správná. Typově případ soudce Kamila Kydalky je blízký tomuto tématu, proto byl jednou z inspirací pro sepsání stanoviska. Pokud jde o sociální sítě, je to podstatně hlubší. Je evidetní, že soudce by zdrženlivější měl být. Soudcovská unie se snaží být otevřená k médiím, ale co se týče sociálních sítí, to je neprozkoumaná oblast. Stanovisko není zákon, je to etická rovina. Každý by si to měl přečíst a přemýšlet nad tím.

Kamil Kydalka, soudce
V prvé řadě si myslím, že takové doporučení ze strany Soudcovské unie je zcela zbytečné. Všichni jsme průměrně inteligentní – alespoň si to myslím – a každý snad přece ví, že kdybych měl náhodou někoho tzv. „v přátelích“ a přistála mi na stole jeho věc, tak automaticky nařídím v trestním řízení zasedání, kde se rozhodne i za účasti členů senátu, jestli soudce je nebo není podjatý. Já jsem ta doporučení četl a vůbec nevím, co si o tom mám myslet.

Soudce Kamil Kydalka patří k obecně ceněným trestním soudcům pražského městského soudu. Reprofoto: ČT

Více čtěte v zítřejším rozhovoru s Kamilem Kydalkou na České justici

Miloš Zbránek, soudce
Pokud se týká bodů 2-6 přijatých závěrů, dají se akceptovat. Bod 1) je dokonalá kafkovština. Pohleďme na toto stanovisko úhlem přísné logiky

Existuje svoboda projevu zaručená ústavou. Soudci jsou omezeni zákonem o soudcích, který však literární činnost nejen nezakazuje, ale výslovně povoluje. V zákoně o soudcích není zmínka, že by z literární činnosti nebyla přípustná satira, či ironie.

Dle názoru US se soudce při psaní nemusí označit svým povoláním, přesto je odpovědný za „poškození pověsti stavu“, jestliže někdo jeho profesi odhalí a sdělí to veřejnosti, SU jde ještě dál, a odpovědným činí soudce, i kdyby publikoval pod cizím jménem (a někdo to odhalil)

Argumentace, že články či příspěvky mohou být psány, ale nemohou snižovat důstojnost soudcovského stavu, je typickou „gumovou“ argumentací. Otázka zní – jak se objektivně změří, zda byla důstojnost v očích veřejnosti snížena. Nejlogičtější by bylo dát na ohlas oné veřejnosti, což ovšem vyvolává absurdní představu, že příslušná komise bude počítat na internetu kladné a záporné ohlasy a podle výsledku soudce buď potrestá, nebo pochválí. Stejně absurdní ovšem je, aby o tom rozhodovali (hlasovali) jiní příslušníci profesního stavu nebo nadřízený nebo ministr. Ve své podstatě se totiž v daném případě vždy bude jednat o subjektivní hodnocení a ve své podstatě subjektivní hodnocení ministra nemá větší hodnotu než subjektivní hodnocení pilota práškovacího letadla.

Pak je tu technická stránka věci. Jestliže je satira jako literární žánr povolena i soudcům, ale nesmí narušit důstojnost funkce a stavu, jak to dotyčný autor předem má poznat? Má své dílko poskytovat před zveřejněním ke schválení? A komu? To by měla SU dopilovat.

Pak se nabízí také stanovisko, že satira soudcům povolena není, je tedy ovšem nutné to výslovně do zákona uvést, aby nedocházelo k dalším nedorozuměním.

Dobu, kdy zákony občanům něco povolovaly, ale byli trestáni pomocí extenzivních výkladů těchto zákonů „povolanými osobami“ jsme tu již měli. I socialistické ústavy byly krásně napsané, úplně dokonalá byla ta Stalinova z roku 1936

Stručné resumé dle SU: Soudci mají sice literární činnost povolenu zákonem o soudcích, mohou tedy psát, co hrdlo ráčí, ale nesmí to zveřejňovat, protože to narušuje důstojnost soudcovského stavu.

Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu

Soudce Tomáš Lichovník, dřívější prezident Soudcovské unie. Foto: archiv

Domnívám se, že „Etické meze působení soudce na sociálních sítích“ jsou dobrým vodítkem. Vycházejí z judikatury kárných senátů a Ústavního soudu a jedná se vlastně o jejich zhutněnou podobu určenou pro praktické užití. Že jsou taková pravidla (byť samozřejmě nezávazná) potřeba, ukazuje právě skutečnost, že chováním či spíše projevům soudců na sociálních sítích se kárný i Ústavní soud musely věnovat.

Jan Vyklický, bývalý prezident Soudcovské unie, soudce Nejvyššího správního soudu
Dokument Soudcovské unie v zásadě nepřináší žádné novoty, ovšem cenná je snaha nějak zachytit určitou dynamiku v této oblasti. Některé principy, na nichž je dokument vystavěn, naleznete u nás v zákonech o soudcích (všech polistopadových s touto tématikou, v dokumentech národních i mezinárodních soudcovských organizací) a v odborně politických dokumentech mezinárodních organizací k tématice postavení a chování soudců (především v doporučeních Rady Evropy). Ostatně, jimi se také inspirují citované interpretace kárného soudu i Ústavního soudu. Kromě toho by nemělo uniknout pozornosti, že nejméně ve dvou bodech závěrů dokumentu lze takřka identická znění tezí (případně interpretací) nalézt v kodexech zejména americké provenience (např. Model Code of Conduct, ABA).

Jan Vyklický Foto: nssoud.cz

Konstantně nesouhlasím s chápáním vyjadřování názorů soudců k tématu justice (soudnictví). Striktní odlišení takových vyjádření od postojů k jiným tématům nepovažuji za odůvodněné, respektive za akceptování politických vyjádření soudců v problematice justice. Každý zákon nebo postoj politika je zkrátka politika, nezáleží na tom, zda jednou jde o justici a podruhé třeba o registrované partnerství nebo daně. Zde nemá soudce co pohledávat.
Něco jiného je vyjádřit obecný názor na určitou problematiku; jedno, zda se týká justice nebo třeba krize rodiny. Neschopnost (odmítání) vyjádřit názor zde může paradoxně důvěře v justici ublížit. Samozřejmě, vždy jde o míru obecnosti soudcova vyjádření a dodržení striktní absence vztahu k politickému subjekt (politické straně či politikovi). Chválit, podporovat nebo kritizovat politické produkty, v otázkách justice nebo čehokoli jiného, považuji logicky, z hlediska chování soudce, za negativní jev; stejně jako jakýkoli podíl v legislativním procesu. Obecně na tento aspekt pamatují teze č. 1) a 2).
Volba prostředí, kde soudce své názory prezentuje, představuje jistě významný faktor. Na delší diskusi je ovšem výklad pojmů „extremistický“, ale také související pojmy „ideologicky zaujatý“ nebo zřejmě „nekorektní“ mediální prostor. Rozhodně bych byl zdrženlivý a zejména bych akcentoval obsah soudcovy prezentace.

Sociální sítě, to je kapitola samo pro sebe. Komentovaný materiál zmiňuje jejich specifika a rizika vcelku přesně. Právě proto, pro nevyhnutelná rizika zneužití, jsem já osobně zásadním odpůrcem přítomnosti soudce na těchto sítích. Statutu soudce odpovídají mnohá omezení, pro jiné profesionály neznámá, toto řadím mezi ně. Ovšem zároveň chápu charakter současné společnosti a tudíž alespoň zdůrazňuji to, co platí všeobecně – nezáleží tolik na prostředku komunikace (stejně jako na instituci), ale na obsahu komunikace. To je tedy primárně o lidech, ne mediích či sociálních sítích. V kontextu uvedených rizik ovšem oceňuji tezi č. 6) závěrů dokumentu.

Tedy:

  • teze č. 1) a 2) jsou obecné, obecně známé, správné a opakovaně užité v různých kodexech. Materiálně ovšem vyžadují průběžnou interpretaci, resp. aktualizaci
  • teze 3) je samozřejmá, jen bych dodal, že její respektování nebrání soudci vyjadřovat názor na řešené téma, samozřejmě bez vztahu ke konkrétní kauze
  • teze 4) je v uvedené abstraktní podobě chybná. Vůči soudci je zbytečně necitlivá, zčásti je proto nerespektovatelná a svým způsobem až nedůvěryhodná
  • teze č. 5) je správná ve smyslu absence jakéhokoli prvoplánově politického postoje soudce
  • teze č. 6 správně reflektuje dynamiku vývoje

Pro hodnotově orientovaného soudce je komentovaný katalog samozřejmost, zatímco osobnostně problematickému soudci účinné překážky chování neklade. Nicméně představuje určitou metodiku, umožňující alespoň nějak sjednocovat hodnocení soudcovského chování podle jednotnějších kriterií.

(epa)